Bettyna

V jednoduchosti je krása a své o tom věděla i kdysi dávno Jane Austenová. Uměla napsat romantické příběhy tak dobře, že jsou čtivé i dnes a dokonce byly hodny i zfilmování. Vyznání Anny Elliotové se právě motta „v jednoduchosti je krása“ drží do puntíku. Režisér nás nemučí dlouhým pohledem na ptákovinu největšího kalibru, nýbrž nám nabízí něco málo přes hodinu dlouho podívanou, nad kterou netřeba přemýšlet, stačí se jen uvolnit a vychutnávat. Herecké tváře, některé méně či více známe z jiných „austenovek“, opět tvoří příjemnou masu lidí. Hlavní hrdina v podání Ruperta Penry – Jonese, světe div se co historický zjev dovede udělat z celkem nerudné tváře, byl dokonalým důkazem anglického šarmu, vkusu a nejedno ženské oko uroní slzu při pohledu na své současné protějšky a povzdechne si nad nespravedlností světa. Hrdinka v podání Sally Hawkins žádná krasavice, obyčejná ženská a do celkového obrazu zapadající jako chybějící dílek stavebnice. Některé zaryté fanynky vytýkají trochu více vášně v závěru, která vyzněla podle některých jako moment z prvoplánové americké slaďárny, ale já ji hodnotím pozitivně. Konečně se někdo při točení poklidných, dušervoucích „austenovek“ odvázal, za to palec nahoru. A tak i když tento film nebude patřit k výkvětu světové filmografie, tak se určitě zařadí ke všem těm podobně raženým filmům z pera Jane Austen, které fanynky mohou hltat od rána do večera a od večera do rána. Pravdu řečeno, mě, kterou rozbrečí i Terminator, dojal i tento jednoduchý příběh…

Zfilmovat jde v dnešní době i příběh posmrkaného kapesníku, tak jsem se nedivila ani trochu, když svět oblétla zpráva, že se na plátna světelnou rychlostí řítí Princ z Persie, tolik oblíbená počítačová hra. Opravdu bylo lepší zůstat nohama pevně na zemi, hlavu prudce vytáhnout z oblaků a pak se výsledný zážitek dal poměrně lehce strávit. Princ z Persie splnil očekávání typické letní (i když to tak venku nevypadá) rádoby senzace a určitě neurazil. Pro ty co ho teprve uvidí, ani neurazí. Poměrně lehce odsýpající děj, na němž netřeba hledat záludnosti, zasazený do oblasti plné písku a doplněný až nadmíru výbornou hudbou je pastva pro oči, ale náročný divák neodejde nasycen. Na velkém plátně poněkud překážela výrazně „rozdivočená“ kamera, která v mnoha případech vedla k nepřehlednosti a k otázkám kdo teda s kým, kde a možná i za kolik?! I proto si v budoucnu ráda tento zážitek zopakuji, abych si doplnila mezery. Docela postřehnutelných bylo i pár chybek, zejména když v jednom záběru vidíte šrám na tváři dotyčné osoby a ve druhém nádherně neposkvrněnou pleť. Jindy si nevšímám, dnes to ovšem bylo do očí bijící. Šokem pro mě bylo zjištění, že prince Dastana má ztvárnit Jake Gyllenhaal. Okatý naivka působící na prvních fotkách z natáčení, a podle vyjádření oplakávaného časopisu Premiere (budiž mu země lehká) jako protagonista německého gay porna, dostál této předpovědi. Veškerý jeho herecký talent se schoval za opálenou muskulaturu, vyžehlené vlasy a oči velké jako okno do duše. Něco na prohlášení „protagonista německého gay porna“ asi bude, ale jako ženská můžu směle prohlásit, že víc sexy nikdy nebyl a velmi pravděpodobně ani nikdy nebude. Oplakávám jeho herectví, ale slušelo mu to. Více herecky mě zaujal nepříliš známý Richard Coyle jemuž mělo být dáno více prostoru. Zbytek ničím nezaujal, nijak nepřekvapil a nepůsobil jako rušivý element. O Gemmě Arterton se netřeba vyjadřovat. Můj názor na ni asi pěkně dlouho nezměním. Prostě a jednoduše krásný doplněk bez špetky nadání působící spíše jako vábící element pro mužské publikum. Studio, které kdysi vpustilo do kin pecku s názvem Piráti z Karibiku, se nemusí za Prince z Persie stydět. Obavy mám pouze o pokračování (která bezpochyby přijdou), aby kvalita nebyla posouvána stejnou sestupnou tendencí jako v případě Pirátů z Karibiku. Za pohodový zážitek, oslnivého Jakea, tuny písku, nenáročný děj a krásnou hudbu slušných 70%. Amen, dotvořila jsem tento názor.

Nalákal mě překvapivě povedený trailer, přesvědčivá recenze a James Purefoy, na jehož příjemnou tvář a herecké vystoupení se těším pokaždé, ačkoli ne vždy je zárukou kvality. Režisér Michael J. Bassett, pro mě do této doby neznámé jméno, předvedl docela heroický výkon. Natočit tak povedené „béčko“ s pár momenty hodných „áčka“ a lehce se otírající o „céčko“ dá skutečně zabrat. Jako milovnice fantasy jsem dovedla ocenit momenty, které ve mně fantasy evokovaly nejvíce – stvůry připomínající ústními otvory mihuli a zákeřně útočící ze zrcadel, ďáblův pobočník v trůnním sále ohánějící se ohnivým mečem a s hlasem jako po zdařilé technoparty, efektivní „mlžné“ záběry, sám tajemný Solomon a jeho stylové oblékání pláště. Bez obalu mohu tedy prohlásit, že pár momentů skutečně způsobilo, že jsem zírala jako čerstvě vyoraná myš. Jenže teď ta poněkud temnější stránka věci. Nejsem obdivovatelkou krvelačných a brutálních momentů bez trošky pointy, i když Solomonovo stínání hlav, podřezávání hrdel a probodávání kdečeho živého působilo strhujícím dojmem, přesto všeho moc škodí a na hektolitrech krve podle mě nikdo nepostaví dobrý film. Ať už je, či není, Solomon krvelačná bestie v rouše beránčím, přeci jenom se dá vše natočit vkusněji. Zápletka nijaká žádná, maximálně hrdinský popud a touha po spasení vedli hlavního hrdinu k záchraně lepé děvy unesené hordou hygieny neznajících pobudů s černými kontaktními čočkami a měsíce nemytými zuby. Vše podpořené výčitkami z mládí, kdy se trochu zpřetrhaly „velmi křehké vztahy“. Ovšem pro mě největší šok byla snaha stylizovat Jamese Purefoye do Van Helsinga a jeho představitele Hugha Jackmana. Možná je to jenom moje zdání, ale i přesto se mi tahle skutečnost fakt nelíbila. James je osobnost sám o sobě a nepotřebuje se po někom opakovat. V závěrečném shrnutí mohu napsat asi následující. Sympatický James Purefoy, který nezklamal, překvapivě výborné „áčkové“ momenty, neměla jsem po celou dobu pocit, že koukám na lacinou ptákovinu, vzhledem k žánru kupodivu komorní hudba a můj pocit vzít útokem knihovnu a přečíst si to v knižní podobě, který v nejbližší době naplním, mluví za to dát pěkných 50% a rozhodně se režisér a celý štáb nemají za co stydět.

Donebevolající prkotina, nad jejímž filmovým přínosem skutečně budu přemýšlet asi ještě dlouho. Mělo tohle vůbec nějaký smysl? Bylo to vůbec o něčem? Existuje v tomto filmu něco, nad čím jsem se měla pozastavit? Opravdu ne. Romola Garai nám svou postavu naservírovala tak, že jsem jí nenáviděla už při prvním okamžiku na scéně. Sebestředná, povrchní, nadpozemsky naivní osoba, jež postrádala rozum snad už od narození. Nemusíte vždy milovat hlavní postavu, ale tady ji skutečně budete nenávidět. Veškeré momenty filmu působily lacině, nachystaně, nepromyšleně a myslet si o divákovi, že je tak nevšímavý a unikne mu fakt, že za jakýmkoli záběrem jízdy kočárem stojí křečci v kolečku, pár chlapíků s větráky a další pár svalovců, kteří třepou vozem, aby to teda aspoň vypadalo jako za jízdy, je skutečný vrchol! Polibek v dešti měl působit romanticky? Spíš působil jako povel pro hasiče, ať začnou na scénu pumpovat vodu. A potrat hlavní hrdinky a tragédie? To už snad větší tragédie by bylo vypustit vodu ze dřezu. Film bez kapky citu, logiky a s notnou dávkou laciné nabubřelosti hlavních postav, se spoustou chlupatých koček, trapných žvástů a momentů, kdy přesně víte, co můžete čekat, mě neoslovil ani co by se za nehet vešlo. Jediný rozumný Michael Fassbender celou situaci vyřešil stylově, v půlce mu z jeho milované filmové choti hráblo (i když důvody byly pravděpodobně jiné) a šel si hodit mašli. Hrdinský čin hoden mé úcty! A kdo by po tomto tolik stresujícím zážitku čekal konec, ten se nedočká. Dočká se leda tak dalších dvaceti minut tupých a bezduchých výlevů Romoly, a nad jejím skonem v závěru zajásá snad každý, kdo má alespoň trochu filmového vkusu. Bez pardonu 0%.

Po zhlédnutí filmu Až tak moc tě nežere, jsem už schopná připustit, že filmy tohoto ražení Američané zvládají s přehledem a tak jsem se ani nebránila se Na Sv. Valentýna podívat. Jednat se o příběh jednoho páru, tak bych asi byla nucená vypnout počítač po deseti minutách, ale díky většímu množství hrdinů, jejichž osudy se více či méně proplétají, jsem vydržela i celé dvě hodiny. Jindy doslova odporní herci (Asthon Kutcher, Taylor Lautner) by se jako jedinci zvládnout nedali, v takovémto davu šla jejich přítomnost vydržet. Sice rozum poněkud zůstal stát stranou, ba dokonce vzal nohy na ramena, když jsem musela sledovat, jak masově se Valentýn dovede v Americe slavit a to ještě cítím, že tak jak to bylo ukázáno v tomto filmu, tak realita je stonásobně divočejší. Sortimentem McDonalda vyžraní „Amorci“ brázdící ulice velkoměst a vystřelující šípy lásky, pánové, jež si celý rok nevzpomenou poslat ženské kytku a na Valentýna se předbíhají, kdo pošle kolik, komu a za kolik ve mně vzbuzovali pouze odpor. Copak je povoleno lásku druhému vyznat jenom v tento jeden den? V Americe určitě! Moji pozornost si tedy udrželi pouze zajímavé životní příběhy hlavních postav a děj, který odsýpal velice rychle, stručně a jasně, bez zbytečných omáček. A opravdu jsem si vychutnala moment, kdy Taylor Lautner (pro „kulturní barbary“ neznající ságu Twilight, jedná se o představitele „sexy“ vlkodlaka věčně nahoře bez) bez skrupulí prohlásil před svou filmovou přítelkyní, že se stydí si na veřejnosti vysvléct triko. Nevím, jestli to bylo myšleno jako narážka právě na onu zmiňovanou ságu, ale každopádně mě to uzemnilo dostatečně. Povedená věta! A tak tedy za ty dvě hodiny pohledu na americkou oslavu Valentýna, kdy nechyběl humor, příjemné herecké tváře, kdy jsem se nenudila snad ani momentík a zasmála se i v závěrečných titulkách si tento kousek 60% zaslouží určitě. Víc nevyčaruju jednak za přílišný valentýnovský kýč, vyžrané „Amorky“ a za Taylora Lautnera, ze kterého mi bylo na nic víc než z Ashtona, a to už je co říct. I tak slušné hodnocení…

Myslela jsem, že mě čeká příjemné drama, nad kterým budu moci ještě delší dobu přemýšlet, ale bohužel mě čekala vysloveně podprůměrná slátanina erotiky, milostného trojúhelníku a problémů v kruhu rodinném. Nic co už bychom kolikrát na obrazovkách neviděli, ale tentokráte okořeněné trochou bezuzdného sexu. Velkým pozitivem ovšem bylo, že se Atom „Molekula“ Egoyan nepokoušel moje utrpení zbytečně natahovat a docela tedy délka výsledného pokusu o film byla stravitelná. Za originální považuji snad jen nepříliš originální nápad najmout drahému choti horizontální pracovnici a zjistit, zda je nevěrný nebo není. To jediné mě snad alespoň na chvilku vytrhlo z letargie, do které jsem byla vzápětí opět uvržena, poněvadž se nic zajímavého ani nedělo. Vsadit na éterickou krásu Amandy Seyfried sice bylo správné, ale zároveň smrtící pro její herecký talent. Obdivuji ji, že do takové role šla. Být na obrazovce více nahá než oblečená a v drtivé většině s kamennou tváří hovořit o pikantnostech sexuálního života by nezvládla každá. Jenže u mě touhle rolí klesla hluboko. Zklamání ovšem největší v podobě Liama Neesona. Příjemný Pan herec a na své roky stále sexy chlap se mi do role prostopášného manžílka nehodil ani co by se za nehet vešlo. Tak nějak mi ho bylo i líto a co bych dala za to, kdyby si tuto roli střihl jiný chudák. A do toho všeho jako třešnička na dortu chladná, nepřístupná Julianne Moore, a neštěstí bylo dokonáno. V tom fofru jsem snad ani nestihla pochytit, koho všeho stihla Amanda, jak to říct slušně, osedlat. Mámu, tátu, syna a být tam babička s dědečkem, tak snad i ty dva. No hrůza a děs třepaly kurníkem. Temné neosobní prostředí příliš moderního světa ani po této stránce neuvedlo film alespoň do trochu osobní atmosféry. Děj si zjevně vzal batoh a odešel do Rakouska na štrúdl než by ztrácel čas s tímto počinem, a dobře udělal. Pro mě tedy naprostý propadák, který vsadil na známé herecké osobnosti, které v něm statečně dusily, škrtily, topily a mučily své talenty, které by daleko lépe vyzněly v čemkoli jiném. Odpad je slovo dostatečně vystihující tento nepříjemný zážitek.

Nevím čím to, ale kupodivu se tahle záležitost od kolegů za „velkou louží“, i když natáčená v drtivé většině v Irsku, docela povedla, až se to stydím i přiznat, já, takový odpůrce tohoto žánru, který na to stejně kouká pořád a čeká na zázrak. Především mě lákalo příjemné herecké obsazení. Potřeštěná Amy Adams a prototyp mužské dokonalosti Matthew Goode mi k sobě pasovali ve všech ohledech. Herecky se dobře doplňovali a jejich projev byl, je a bude docela stravitelný a i uvěřitelný, pokud zapomeneme na to, že přeci jenom máme poněkud vyšší nároky na kvalitní film. V případě Matta jsem přeci jenom na pochybách, zdali nedošly peníze obdržené za solidní komiksovou podívanou Watchmen, jinak si jeho účast na tomto dílku skutečně obhájit nedokážu. Na příběhové nitce nebylo co ani zkazit. Co se týče romantických filmů, ty snad mají vždy jeden a ten samý scénář. Trocha potřeštěného humoru, láska jak trám, poslání snoubence k šípku a závěrečné sliby horoucí lásky až za hrob. Klišé a to opravdu neuvěřitelné, ale přeci jenom to každý z nás jednou za čas potřebuje vidět, protože u tohoto se dá bez obtíží vypnout mozek a přemýšlet není nad čím. Takže tedy díky mé včerejší, poněkud melancholické a depresivní náladě, mi nezbývá než dát alespoň 50%. Oceňuji krásnou Irskou krajinu, kam mám sama touhy jednou zavítat, úžasného Matta, kterému by to slušelo i v pytli od brambor, rozumně šílenou Amy a výsledek, který mě tolik nenudil, jak někteří bratři a sestry tohoto žánru.

Poněkud průměrná záležitost ovšem s nadprůměrnou Meryl Streep a Alecem Baldwinem. Mě osobně nenadchl příběh postaršího rozvedeného páru, kdy každý žije už jiným životem a díky přemíře alkoholických nápojů si k sobě zase najdou cestu a pak ani jeden z nich neví, jestli z toho ven, nebo to nechat tak, jak to je. Jistou originalitu nemůžu upřít, nekoná se žádný přemrštěný happy end, kterému by nevěřili ani herci sami, ale přesto je konec lidský, krásný a upřímný a dalo by se bez obalu říct, že je to příběh ze života. Jak jsem již zmínila, dokonalá Meryl Streep, která je skutečnou ozdobou každého filmu a jejímu smyslu pro humor se nedá nic vytknout, s ní se člověk nenudí ani minutu. Meryl když hraje, je to koncert. Oceňuji její vážnější i ty komediálnější role, má holka šmrnc na to kolik jí je let. Alec Baldwin je taková třešnička na dortu, nemůžu tvrdit, že bych ho kdykoli jakkoli horoucně obdivovala, přesto ho ve filmovém světě registruji a co předvedl v tomto filmu, opravdu stojí za pochvalu. Postava postaršího seladona, otce rodiny, exmanžela Meryl a láskou potřeštěného prostatika mu slušela nesmírně. Za minus považuji obsazení Steva Martina, který je pro mě spíš komediální šašek než pořádný herec a ačkoli se na obrazovce často neobjevoval, přesto mi už tak zdlouhavou podívanou poněkud znechutil. Všechno bych zvládla, Steva fakt ne! A navíc tedy poněkud přemrštěná délka, uvítala bych o půl hodinky méně. Ve výsledku dám slušných 60%, myšlených skutečně dobře, ale nebýt Meryl a Aleca, nudila bych se nesmírně. Proto tedy za tahouny tohoto filmu a za povedený a nepřehnaný konec hodnocení jaké je, víc z toho nevykouzlím.

Plechový mužík II.

Po překvapivé jedničce, kdy jsem suverénně prohlásila, že na dvojku se těším (často tyto prohlášení neprovádím), jsem z kina skutečně neodcházela ani v nejmenším zklamaná, nýbrž docela překvapená, že Jon Favreau oslepen vidinou pohádkového výdělku nezmršil, co mohl. Je snad i velkým pozitivem, že režie pokračování zůstala ve stále stejných rukách. Změna by byla chybou s nedozírnými následky. Samozřejmě nejsem slepá, takže i já musím připustit, že pokračování se opět jako v případě jiných filmů, drží v rovině větší akčnosti, nabubřelosti a přeplácanosti, ale natočené tak vkusně, že mi to skutečně bylo absolutně šumák, ačkoli jindy bych se musela v názoru mírnit a film by se nehodil ani na pomyslný hnůj. Nepoznávám se, ale skutečně mě bavila podívaná na evidentní dostatek finančních prostředků v každém záběru, jistá megalomanská potřeba zviditelnění, spousta technických a technologických bonbonků, dokonalých krásek, vyšperkovaných mužů, ironického a černého humoru a americké vlajky ve všech myslitelných velikostech. Podle mě to k Iron Manovi prostě patří a tak to i beru. K hereckému obsazení, snad kromě Scarlett Johansson, které latexový kostýmek a role drsné krásky opravdu neseděla, ať se na mě nikdo nezlobí, ale prostě působila příliš strojeně, až dá se říct „roboticky“, nemám, co bych dodala. Robert Downey jr. je hvězda, nevím, jestli to o sobě ví, ale každopádně se ve svých filmech tak chová a nutno dodat, že mu to všichni žereme i s navijákem. Díky němu jsem se zasmála a utvrdil mě v tom, že jednak umí hrát, ale i bezvadně bavit. Klobouk dolů! Po Johnnym Deppovi další takový herec, kterého snad musí milovat každý. Poněkud jsem se obávala plastikami vyzbrojeného Mickeyho Rourkea, ale nakonec nebylo čeho. Záporák jako vyšitý, navíc s komickou oblibou v opeřencích, není co dodat, nedovedu si představit nikoho jiného místo něj. A tak tedy výsledek, i když poněkud akčnější, nabubřelejší a bůh ví jaký oproti jedničce, je podívanou, která se rozhodně nehodí do starého železa a pokud si udrží svůj standard i nadále (nebojím se toho, že bychom se dalších pokračování nedočkali), stále se bude na co dívat. Byla jsem a jsem nadšená, nikoli zklamaná, pobavená a prostě a jednoduše můžu prohlásit, že mi nebude dělat problém podívat se znovu. 80% si tento plechový mužíček bezpochyby zaslouží!

Nad veškerá moje očekávání, která opravdu nebyla držena při zemi, skutečně zajímavý, vizuálně nádherný, příběhově propracovaný film, který spíše dojme ženské publikum, a troufnu si říct, že i slzička ukápne. Předlohou pro tento film byly skutečně žijící osoby, ale tuším, že pro přilákání diváků byl příběh podstatně dokreslen a přibarven, ale to jsem režisérce prominula už snad při prvních minutách. Na každém okamžiku je znát důsledná práce. Pokud zrovna nesledujete herecký koncert obou mladých hrdinů, tak se stačí dívat i na jindy trapné rákosí ve větru, poletující motýlky a jste z toho paf tak, jak by vás ani ve snu nenapadlo. Mistrovsky zvládnutý smysl pro detail v každém záběru mě skutečně naprosto uzemnil. Již zmíněný herecký koncert v podání Abbie Cornish a Bena Whishawa byl opravdu podařeným vystoupením. Nenapadlo by mě, že v Abbie dřímá tak nápadný herecký talent. Bravurně zvládnutá role Fanny Brawneové mě ovšem o jejich kvalitách přesvědčila. Správná dávka naivity, síly ducha, smyslu pro romantiku a projevů citů ve mně evokovala pocit, že se divám na herečku, která nehraje, nýbrž žije. To samé mohu říct o Benu Whishawovi, na jehož projev jsem doslova zírala jako tele na nová vrata. Přesvědčil mě o svém herectví natolik, že si snad v roli básníka, romantika a ve své podstatě i duševně rozpolceného mladíka nedovedu absolutně představit nikoho jiného. Tak jak se mi hnusil zatím v jediném filmu, který jsem s ním viděla, tak mi tímto počinem naprosto přirostl k srdci a snad mě donutí se podívat i na Parfém: Příběh vraha. Mít teď na hlavě klobouk, smeknu ho. Opravdu bravo! Skutečně mohu bez výčitek říct, že dvě hodiny mi přišly jako zatraceně málo a cítila jsem se ochuzená, chtěla jsem pokračování. Po dlouhé době se opět dostavil filmový orgasmus, oči se utápěly v dokonalé podívané a uším lahodil neméně zdařilý hudební doprovod. Nestydím se přiznat, že ačkoli už je všem na začátku jasné jaký bude mít příběh konec, přesto jsem ronila krokodýlí slzy. Vřele doporučuji všem citlivějším povahám, ve skrytu duše romantikům a všem, co chtějí vidět skutečnou filmovou lahůdku, která se obešla bez přehnané reklamy. Dokonce, ačkoli mám averzi vůči básníkům a jejich dílům a držím se hesla, že čím mladší básník umře, tím méně ptákovin je schopen napsat, tak díky Bright star vezmu útokem nejbližší knihovnu a začtu se do básní Johna Keatse a pokusím se jim porozumět.

Buď tedy natočím válečný film se vším všudy, s hektolitry krve, odstřelenými údy, technikou patřící k dané válce, nebo tedy natočím srdceryvnou lovestory, kdy romantika teče z obrazovky a ani jedno oko nezůstane suché. Pro mě tyto bezduché, navíc na první pohled nepodařené nízkorozpočtové kombinace obého již zmíněného nejsou ve většině případů tím pravým ořechovým. Bitva o Passchendaele je podívaná, po které si myslím, neštěkne ani hlady mučený pes. Paul Gross, ačkoli film točil s dobrým úmyslem a s úctou k dědečkovi, který je předlohou hlavní posty Michaela Dunnea, prostě a jednoduše přestřelil. To, co se na první pohled tváří honosně, honosné opravdu není. Navíc ani vlažné herecké výkony nikoho z diváků o kvalitě celého dílka skutečně nepřesvědčí. V podstatě se dá říct, že od prvních okamžiků každý divák tuší, jak tohle všechno skončí. Hrdinské činy, ať vymyšlené nebo pravdivé a i když natočené kanadským režisérem, vyznívají jako óda na americkou hrdinnost. Rádoby drsné momenty a záběry nezvedly ani můj, běžně tak citlivý žaludek a usnula jsem lehce, nikoli s hororovými sny. Více než kdy jindy se dá říct: „Ano, kečup zředěný vodou!“. Je mi z toho i poněkud smutno, protože i mezi těmito nepříliš propagovanými, nízkorozpočtovými a neamerickými filmy se dá najít skutečná kvalita, mezi kterou Bitvu o Passchendaele zařadit skutečně nemůžu.

Milý kfilmu.nete, to ti máš zase jednou v databázi film. Co čekat od romantického dramatu? Většinou se moc očekávat ani nedá, pokud se natáčení neujme někdo s hvězdným jménem, kdy už na první pohled jdou cítit ambice a touha získat co nejvíce filmových ocenění. Lasse Hallström je šikovný režisér, kdo by neznal jeho čokoládovou Čokoládu nebo Pravidla moštárny? Bezpochyby báječné filmy. Bohužel Milý Johne, se nevyvedlo tolik, jak bych si i já představovala. Příběhově nic nového. Věčné scházení se a rozchody obou hrdinů, pak přeteklý pohár trpělivosti hlavní hrdinky, drobnější vada na téměř dokonalé lovestory v podobě chomoutu na krku hlavní postavy a problém je na světě. Drama? Nikde. Láska? Sladká jak marcipán, ale ne tak přehnaná jak je tomu zvykem. Okatá Amanda Seyfried pro mě byla značným překvapením. Příjemná mladá herečka se schopností hrát opravdu přesvědčivě, navíc v roli, která jí sedla. Channing Tatum pro mě byl ovšem tvrdší oříšek. Představitel rovných kšiltů, v teplákách po dvoumetrákovém dědečkovi, drsný jak rumunský toaletní papír najednou přesedlal na romantiku? Změna opravdu značná. Výsledek relativně uspokojivý, ale křeč byla vidět v každém momentu, kdy se objevil na plátně. Nemastný, neslaný, ale dívat se na něj dalo. Radost mi udělal styl oblékání, kdy konečně vyměnil právě ony tepláky na dvoumetrákového dědu za daleko slušivější uniformu. Bravo, prokoukl! Závěrečný verdikt asi následovný. Lehce stravitelná podívaná, která do kin přitáhne spíše fanynky Channinga a zamilované párečky, na které přišlo jaro, než filmové fajnšmekry, co si rádi smlsnou na kvalitě. Jednou vidět stačilo, vícekrát se do toho nepohrnu. 50% abych ocenila snahu, Amandu a výsledek, který nepůsobil jako přeslazený kýč se slabomyslnými výkřiky tipu: „Miluji tě až za hrob!“.

V začátku musím uvést na pravou míru holý fakt, že „původní“ verzi z roku 1981 jsem neviděla, tudíž tento názor píšu čistě pro tento film a nemám s čím srovnávat. Bez mučení přiznávám, že jsem od okamžiku, kdy jsem zjistila, že se Souboj Titánů bude natáčet, projevovala značné nadšení a tetelila jsem se blahem při pomyšlení, že se do kin dostane něco poměrně „poživatelného“. V době, kdy jsou kina zahlcena americkými hrdinskými bijáky, jsem snad ani nečekala snímek, který by jakkoli vyčníval, ale těšila jsem se. A výsledek? Dočkala jsem se a byla jsem mile překvapena. Nejsem výrazně náročný divák, americké trháky sleduji ráda, i když s postupem času jsem si k některým vypěstovala jistou averzi, ale i tak, kdyby totiž dneska nebylo Američanů, tak se pomalu nemáme ani na co dívat. Jméno v kolonce režisér, tedy konkrétně jméno Louis Leterrier, ve mně vzbuzovalo značné pochybnosti, ale pokud dovedl natočit Neuvěřitelného Hulka, který se právě díky jeho taktovce pro mě stal lehce stravitelnou záležitostí, vzhledem k prvnímu, naprosto trapnému dílu, jsem starosti hodila za hlavu a čekala, co se z toho vyvine. Souboj Titánů se povedl přesně tak, jak jsem čekala. Hodina a půl hrdinských žvástů, opálených, svalnatých chlapíků v sandálech a krásných, dokonalých dam, které více či méně pouze „zdobí“ obrazovku, než aby skutečně hrály, ale přesto podívaná, která právě pro tu méně náročnou sortu diváků, stojí rozhodně za to. Už v prvních minutách filmu je jasné, že se příběh bude odvíjet cestou pomsty, jelikož Perseovi zabili bohové nejbližší rodinu, tak v sobě sebere veškerou odvahu, rybářskou síť vymění za meč a hodlá se mstít na všem živém. Do toho všeho se zaplete spor i na samém Olympu, kde proti sobě v konkurenčním boji stojí Zeus s Hádem a pointa celého filmu je na světě. Vizuální stránce samo o sobě není mnoho co vytknout. Jsem jenom ráda, že jsem neviděla verzi 3D, která díky tomu, že byla spíchnuta horkou jehlou, pravděpodobně vedle, pro mnoho lidí, nezáživného děje, musí působit jako poslední hřebík do rakve. Vše co mělo být řečeno, řečeno bylo. Seznámení s Perseem, hlavní zápletka, do příběhu se zapletla spousta dalších postav, trocha bitev, závěrečné rozuzlení a konec, titulky. Ano, mě se Souboj Titánů v tomto podání prostě líbil, brala jsem ho jako věc, u které netřeba přemýšlet a jen relaxovat zabořená v pohodlné sedačce kina. Sam Worthington, ačkoli možná na některé působil jako do sandálů obutá mlátička, mě prostě oslovil a osloví snad vždycky. Obyčejný chlap, nadaný herec, na obrazovce/ plátně působí dobře, naláká divačky a vysloveně nezklame snad nikdy. Ženské herecké obsazení opět mělo působit silně emancipovaně, hrdinsky a přitom působilo jen jako trapná příkrasa, která kdyby tam nebyla, nic se neděje. Zářný příklad v podobě Gemmy Arterton. Vysloveně mi vadilo snad jen příliš zářivé „brnění“ božstva na Olympu. Méně je někdy více. Liam Neeson by působil božsky i v pytli od brambor, tudíž si myslím, že kdyby ubrali na záři a víc se zaměřili na detaily, výsledek by působil skutečněji. No a sladká tečka v podobě Krakena, ta už opravdu vzbuzovala úsměv na tváři. Monstrózní obluda, gigantických rozměrů, byla opravdu poněkud zbytečná, v tomto případě opět méně je někdy více. Abych tedy ukončila plejádu bezduchých keců na dané téma, zakončím to následovně. Souboj Titánů se pro mě sice nestal podívanou roku 2010, budou asi daleko lepší kousky, ale nezklamal mě. Přinesl mi hodinu a půl příjemně stráveného času, nelituji peněz za lístek a kdykoli v budoucnu, tentokrát v domácí projekci, si tento film znovu pustím. Ačkoli typicky americké žvásty a megalomanské záběry opět hrají hlavní roli, jsou natočeny vkusně, stravitelně a neurazí. Pro mě tedy nic extra, z čeho bych byla paf, ale i tak zážitek. 70% a za tím si stojím. Věc názoru, a já to vidím takhle!

Cesta náboje...

Málokdy se mi stává, abych byla z filmu paf, když ještě ani pořádně nezačal. Obchodník se smrtí je tudíž světlou výjimkou, která mě nadchla hned v prvních minutách, kdy předvedla „cestu náboje“. Z mnoha důvodů je Obchodník se smrtí zajímavou podívanou. Jednak si na nic nehraje, ukazuje realitu obchodování se zbraněmi pravděpodobně v trochu přikreslené podobě, ale přesto realisticky, a ačkoli se jedná o skutečný příběh, působil by pravdivě i bez reálného podkladu. Podle mého by si tento svůj film měl každou noc před spaním pouštět i Nicolas Cage, aby se podíval, jak to vypadalo tenkrát, kdy skutečně předváděl působivé herectví. Bohužel v posledních letech to s ním vypadá tak, jak vypadá. Obávala jsem se krváku, ale díky šikovným rukám režisérovým je Obchodník se smrtí opravdu podívanou pro všechny. Obchodníci se zbraněmi jsou taky jenom lidi a o tom ten film je. Každý se snaží nějak uživit, někdo prodává salámy, někdo ovoce a zeleninu, někdo si bere peníze za kosmetické služby a někdo prostě bohatne na prodeji zbraní. Nicolas Cage coby Yuri Orlov odvedl kus dobré práce. Příjemná role, lehce uvěřitelná, snadno zapamatovatelná a opravdu dobře odehraná. Zdatně sekundující Jared Leto coby bratříček Vitaly Orlov rovněž v roli jako ušité na míru. Kdo mi ovšem neseděl, tak Bridget Moynahan. Příliš umělá, příliš strojená, příliš nepříjemná, ale není každý den posvícení. Vedle hereckého obsazení působí na diváka docela podstatně i exteriéry a interiéry. Kvalitní obraz, neméně kvalitní záběry, v každém momentu jde vidět, že se filmaři mazlili s každou minutou záběru a povedlo se jim to, nakonec posuďte sami. Odnesla jsem si za ty dvě hodiny opravdu dobrý pocit. Poslední dobou mě máloco nadchne, proto jsem ráda, že můžu dát 80% a poděkovat za dobrý film!

Upřímně, moje očekávání bylo větší a ve výsledku jsem poněkud zklamaná. Neshledala jsem nic okouzlujícího na příběhu naivní děvčiny, která se zamiluje do staršího chlapíka, aby v zápětí zjistila, že má na krku chomout. Možná jsem tohoto tématu již přesycená nejen z filmů, ale i z běžného života. Takže po příběhové stránce opravdu prvoplánová nuda, která kdyby nebyla zabalená do lákavého hábitu Oscarových nominací a nezněla zvučnými jmény hlavních představitelů, nestála by ani za zlámanou grešli, toť můj osobitý názor. Za zmínku stojí i divácky atraktivní doba šedesátých let, doba výrazného líčení, vysokých účesů, krásných šatů, atraktivních dam, šarmantních pánů, doba, kdy do společnosti zavanul příslib bujarého života. V této oblasti bych smekla před režisérkou klobouk, protože podle mě se jediná tato záležitost povedla natočit tak, jak bych si i představovala. Za to palec nahoru. Obsadit do role hlavní hrdinky Carey Mulligan nebyl špatný tah. Pro ni samotnou tahle role znamenala jisté zviditelnění a pro diváky moment, kdy se můžeme pokochat příjemným herectvím mladé herečky. Peter Sarsgaard je pro mě nejen oříšek svým jménem, ale i svým herectvím. Do role ženatého svůdníka bych asi obsadila někoho jiného, kdo by si alespoň na půl hodiny vytáhl z kalhot pravítko a povolil uzdu svému umu, protože Peter na mě působil, ať si říká, kdo chce, co chce, jako sešněrovaný panák bez špetky šmrncu. Opravdu, jak dlouho jsem si na An Education brousila zuby, tak dlouho jsem mohla dělat cokoli jiného, byla to ztráta času ve všech významech tohoto slova, chcete-li dvousloví. Tudíž pro rekapitulaci zdůrazňují, že palec nahoru si zaslouží leda tak Carey, bravo jejímu výkonu, a ona světová šedesátá léta, jejichž podání mě opravdu vtáhlo do této doby. Příběh, který sice ve většině případů dokonale kopíruje život, ale bohužel podán tak nemastně, neslaně a nedochuceně, ve mně zanechal akorát nepříjemnou vzpomínku. Navíc konec, kdy po šokujícím zjištění hrdinka hází všechno za hlavu a vrhá se do zdokonalování svého života, mě opravdu zvedl ze židle. Sice se říká, že všechno zlé je pro něco dobré, ale na druhou stranu, nikdo není dokonalý, to snad jen filmoví hrdinové…

Bylo a nebylo, za sedmero horami, sedmero údolími, sedmero vesnicemi, a sedmero filmovými studii se zase jednou něco nepovedlo. Ano, čtete správně milí čtenáři, opravdu se něco nepovedlo. Chcete vědět co? Přečtěte si název filmu a bude vám vše jasné. Kdyby raději peníze vložené na vznik tohoto filmu byly věnovány charitě, nebo na zlepšení životního prostředí, udělaly by větší službu lidstvu než dílo, které díky nim vzniklo. Dle mého skromného názoru se jedná o další metry pásky se zbytečným obsahem, po kterém by ani pes neštěkl, kdyby sklad s tímto materiálem vyhořel. O nízkém rozpočtu svědčí i skutečnost, že dva z herecké delegace, jmenovitě Natascha McElhone a Ioan Gruffudd, hráli každý dvě postavy, aby se to teda nikomu, hlavně dětem, nepletlo. Do toho se ještě zapletla Dakota Blue Richards a Tim Curry a zbytek už je v drtivé většině kompars. Téměř dvouhodinová podívaná pro mě byla zážitkem srovnatelným s natahováním na skřipec! Je pravdou, že tuto metodu jsem nikdy nezažila, zažít nechci, ale předpokládám, že bych se u toho alespoň parádně protáhla a nenudila se. Co jediné mě hřálo na srdci, tak pohled na Ioana Gruffudda, který na mě působil jako dezertér z lepšího filmu. Nejspíš to bude tím, že mám pro něj slabost. O zbytku je škoda mluvit. Trapná, místy naprosto infantilní jména hlavních postav, pro lepší představivost uvádím jméno Laskavka a otázku, proboha co to jako je, mě nenechaly na pochybách o tom, že co nezmrší filmaři, dodělá dabing. Kdyby hrozba, která je ve filmu naznačena, byla vyplněna, tak by hrůza mohla po hodině skončit a já bych si oddechla a rozhodně nelitovala zmařených životů, snad jenom toho ubohého králíka, kterého ve filmu vydávají za zajíce. Dabing, nebo neznalost zoologie? Podtrženo sečteno 0%. Ioane promiň, a opět lituji, že nejdou dát záporná hodnocení, tahle chuťovka, kterou bych vlastním dětem nepustila, ani kdyby opravdu hodně zlobily, by se vyšplhala do opravdu krásných minusových hodnot!

Vizuální bonbonek pro pokročilé a především pro milovníky tohoto „stylu“, který na mě místy působil příliš kýčovitě. Peter Jackson umí, pro vyznavače fantasy žánru je Peter modlou díky zfilmované trilogii Pán prstenů, za kterou ho miluje celý svět. Pevné pouto je jiný šálek kávy, proto možná i pro mnohé jistou dávkou zklamání, především když viděli Pána prstenů. I já byla zklamaná, ačkoli jsem věděla, že Pevné pouto je prostě o něčem jiném. Na zajímavosti nabírá v okamžiku, kdy můžeme sledovat posmrtný život hrdinky, která pozoruje svou rodinu, trpící její ztrátou a žijící v neustálé snaze o nalezení vraha, a pídící se po důkazech. V tomto bodě film skutečně nabírá na obrátkách, reakce představitelů hlavních rolí jsou uvěřitelné, lidské a působí skutečně v každé minutě. Nervy drásající je skutečnost, že vy víte, kdo vrah je, ale rodina to neví a jejich dcera ze „záhrobí“ jim to říct nemůže, ačkoli by chtěla. Stannley Tucci je úchyl, vrah a násilník tak báječně vybraný, že mi asi delší dobu při pohledu na něj bude lehce nevolno. Jenže konec, to je ta část, která mi nepřinesla patřičné zadostiučinění. Prostě a jednoduše jsem se jako divák, cítila o cosi ochuzená. Bylo mi líto rodičů, kteří se alespoň soudní cestou nemohli nějak pomstít za smrt své dcery, kterou by jim to sice nevrátilo, ale přesto by se možná dověděli pravdu. Smrt vraha byla možná příliš jednoduchou smrtí pro něj samotného, sice svět měl o úchyla míň, ale i tak…Rovněž mi vadila i v začátku zmíněná přílišná barevnost posmrtného světa, která opravdu působila neskutečně, fantasticky, ale je pravdou, že jak jinak mohl Peter natočit „nebe“, když není nikdo, kdo by mu jej popsal…I přes tohle zklamání nemůžu říct, že by Pevné pouto byl odpad, nebo nezáživný film. Své fanoušky si najde, já jím nebudu, ale i přesto dávám 50%, protože snaha byla a především byla dobře vidět.

Vysloveně nesnáším psát názory na filmy, když vím, že mě ještě čeká další spousta dílů, v tomto případě 7. Nějak se tím tedy pokusím stručně prokousat. Velkým tahákem pro mě bezpochyby byl, je a bude Ioan Gruffudd v roli Horatia Hornblowera. O příběhu jsem měla jen nějaké malinkaté pojetí, věděla jsem, že půjde o hromadu vody, pár lodí, o válčící strany, ale víc ani štěk. Hornblower mě překvapil tím, o jak příjemnou záležitost se jedná. Nad Hornblowerem rozhodně není třeba přemýšlet, ani lámat hlavu nad kladnými a zápornými stranami si nemusíte. Buď mají jiné uniformy, nebo vlajky na stěžních. První díl je prostě typickým prvním dílem snad u všeho. Seznámení se s hrdinou, ukázka strastí a slastí běžného života, pak nastolený nějaký problém, v tomto případě neshody se starším důstojníkem, posléze pár výstřelů z děla, hrdinská akce, obdiv kapitána a posádky, postup na žebříčku oblíbenosti, dramatické rozuzlení napjaté atmosféry a konec, těšme se na další díl. Hornblower už není ani tak filmem, jako filmovým seriálem. A mě se ta přehlídka krásných historických lodí, hromady vody a velkých očí Iona Gruffudda prostě a jednoduše líbila natolik, abych nešetřila na hodnocení!

Neuvěřitelně odpudivá záležitost, kterou dokonale vystihuje slovo odpad, ačkoli ho užívám nerada. Veškerý děj, už tak postrádající jakýkoli nápad či šmrnc, je zpracován tak, že se vám ježí vlasy hrůzou na hlavě a chlupy na nohách, v podpaží a kdekoli jinde taktéž. Romantika? Obávám se, že ta vedle pásky s tímto filmem ani neležela a kolem režiséra zřejmě taky prošla nezpozorována. Jenže to ještě není hlavní kámen úrazu, na nejmenovaném filmovém webu dokonce v kolonce žánr stojí i slovo „krimi“, hluboce věřím v to, že se dotyčný tvůrce šeredně zmýlil a že tohle označení není v žádném směru pravdivé. Krimi by to bylo leda v případě, pokud by režiséra zabili v okamžiku, kdy se přiblížil k tomuto filmu, filmový svět by si oddechl a nemusel by hodinu a půl trpět aby zjistil, že vlastně o nic nepřišel. Komedie, drama? Další pojmy, které v tomto případě rovněž nejde spojit dohromady. Drama leda v okamžiku kdy pes neznámé rasy, ale pravděpodobně buldok, fičí ulicí na skateboardu, v tuto chvíli nastává drama, jestli to ten chudák vůbec přežije. Celou dobu mu tajně přejete, aby nemusel protrpět další záběry. On jediný předvedl herecký výkon a to myslím smrtelně vážně. Škoda, že pod nohama mám místo písku panel, jelikož bych v okamžiku, kdy se na scéně objevil Steven Strait, nejraději hlavu strčila do písku! Ať se na mě nikdo nezlobí, ale pěkná tvářička a božská postava neznamenají hereckou zdatnost. Ke zbytku „herců“ se nemá smysl ani vyjadřovat, škoda řádků! Velice lituji toho, že nejdou udělovat záporná hodnocení, v tomto případě bych zvažovala i -100%! Kdokoli by narazil na „TOTO“ v televizi či kdekoli jinde, nechť dá ruce pryč, zkazil by si přes hodinu života. To už je lepší sedět hodinu a půl na toaletě v závratných bolestech, to si fakt užijete daleko víc a nikdy na to nezapomenete!

Tradiční příběh, držící se klasického scénáře, typický animovaný film, který nikdy neurazí, někdy ovšem příliš neokouzlí a většinou jsou z něj paf děti a já, jelikož se nestydím za to, že miluji animované filmy, ale samozřejmě musí mít hlavu a patu. Artuš, Kamelot, Excalibur, rytíři kulatého stolu, to jsou notoricky známé skutečnosti i naprostým kulturním, historickým a bůhvíjakým barbarům. Do toho trocha animace, smyšlený děj, stupidní šišlavá zvířátka a hurá, podívaná je na světě. Ocenila jsem handicap hlavního hrdiny, který ho sice zrovna výrazně neomezoval, na kráse mu také neubíral, ale přesto to byl handicap a ne stoprocentní dokonalost. Animace nijak výrazně báječná, přeci jenom má Kouzelný meč už svoje nejlepší léta za sebou, ale i přesto se dá na ni slušně dívat. Nic moc délka, takže se nestihnete nudit, ani přehnaně bavit. A samozřejmě již zmiňovaná stupidní a šišlavá zvířátka, která mě už fakt nebaví, tento trend bych opravdu zrušila. Ať už hyperaktivní siamští draci či „sekerokohout“, tak ti mě vždy zvedli ze židle, copak se tohle nedá vypustit? To už radši tisícihlavé hejno sokolů takových, jaký byl v tomto filmu, nebo radši nic! Snad právě tohle jediné mi kazilo celkem slušný dojem. Příjemně mi čas strávený s hlavními hrdiny této animované záležitosti utekl, ale buďme realisti, je jen málo takových filmů, které si dělají větší ambice. 40% za snahu, za to, že jsem se nenudila, ale víc si bohužel nezaslouží. I tak příjemná podívaná!

Atraktivní námět a ať si říká, kdo chce, co chce, tak zdařile zpracován. Každý, kdo miluje historii, hltá knihy Alexandra Dumase, především však jeho díla, kde vystupují tři mušketýři a bonus v podobě D´ Artagnana, až mě to přivádí na myšlenku, jestli Dumas vůbec uměl počítat, nebo zdali to byl zamyšlený tah na mozkové buňky čtenářovy, že z původních třech mušketýrů jsou najednou čtyři, ale to v tomto případě ať vezme čert. Pokud tedy nabudou Dumasovy romány i té obrazové podoby, pak už se ve většině případů jedná o pastvu pro oči. Je skutečností, a nestydím se to přiznat, že mi tato novější podoba Muže se železnou maskou splývá se starší verzí, ale to nic nemění na tom, že je i tato verze mou srdeční záležitostí! Francie v době vlády Ludvíka XIV., dvorské intriky, hrdinní mušketýři, romantika, nějaká ta revoluce, krásné kostýmy, dojemná hudba a ke všemu jako bonus herci, kteří mile překvapili. Myslím si, že tento film měl v každém směru působit jako hrdinský šlágr, plný planých, veskrze siláckých řečí, mučednických smrtí, dechberoucí lásky až za hrob a podobných momentů, tolik typických spíše pro americkou produkci, ale i když takový je, tak je na něm zároveň i něco, co si diváky získá a to diváky jakékoli věkové kategorie. Pamatuji jak dnes, kdy jsem se otřásala odporem při myšlence, že by francouzského krále měl hrát Leonardo DiCaprio, ale jsem zatraceně ráda, že jsem přemohla svůj vnitřní odpor. Dvojroli sebestředného hejska Ludvíka XIV, který snad ženy střídal s daleko železnější pravidelností jak tehdy moderní „legíny“ a jeho dvojčete Filipa, naivního, vyklepaného chudáka v železné masce sehrál tak, že se mi tajil dech. Kdykoli jsem viděla na scéně Ludvíka, otvírala se mi kudla v kapse. Pokud byl na scéně Filip, tak se mi otvírala peněženka, protože jeho výraz působil tak, že by mu člověk dal pět korun, ať si jde koupit něco na sebe. Báječně podaná naivita, strach, nejistota, posléze doslova královská jistota a zdravá dávka sebevědomí. Leo je dobrý herec, i když v době velké slávy Titanicu jsem ho tipovala spíše na prvoplánový ksichtík, bez valné šance na pozdější uplatnění. Pro mě hrdinský výkon i vzhledem k obsazení rolí Athose a Aramise, protože se opravdu netajím tím, že John Malkovich ani Jeremy Irons jsou mi veskrze odporní, tak je tedy divné, že i v tomto případě jsem byla schopna překousnout jejich přítomnost. Gabriel Byrne, víceméně největší hrdina této podívané, byl jednoznačně báječnou volbou. Charismatický herec, podle mě i s dobrým projevem a ještě v roli D´Artagnana, co víc si divák může přát?! A Gérard Depardieu zase udržoval správnou dávku humoru. Už tak jsem popsala spousty řádků, proto dalším ódám na herecké obsazení dávám vale. Pro mě tedy výborný film, kterému hluboce fandím, nenechám si ho téměř nikdy ujít a hlavně patří k těm, u kterých můžu vypnout a relaxovat. Vřele doporučuji milovníkům historie (ať je na něm něco pravdy či nikoli) a těm, kteří nejsou příliš nároční, takovým se to bude líbit. S nadšením a vírou, že si těch 80% opravdu zaslouží…

V žádném případě bych nečekala takové překvapení. Lítám v tom, mě překvapilo natolik, že můžu bez obalu říct, že v tom asi lítám taky. Kdo by taky čekal, když ví, že v kolonce žánr je komedie, drama, ale především země původu USA, že to bude taková podívaná? Já tedy rozhodně ne. Přistupovala jsem k tomu stylem, že nechci přece umřít blbá a navíc je nominován na Oscary, tak proč se pro zajímavost nepodívat?! George Clooney, bezva, pohledný chlap, táhne divačky, dneska můžu říct, že i hraje a dobře, tudíž docela šokující zjištění. Vera Farmiga? Neznám, netuším, odedneška znám a tuším až moc. Anna Kendrick? Proboha, Stmívání, Nový měsíc, evokuje ve mně pocit husí kůže o velikosti Mount Everestu, šílená volba, a dnes? Dnes v ní vidím milou holku, která sice svým výkonem nepatří na 8. místo za sedmi divy světa, ale nekazila, na co přišla. Děj? Novinka na trhu. George si lítal, kam se mu zachtělo, působil jako prodloužená ruka boží a vyhazoval nepotřebné zaměstnance až do doby, než jeho práci měl převzít vynález doby, počítač, ale především internet. Není nad to vyhodit zaměstnance pomocí web kamery. Nová doba přináší nové možnosti. A když už si tak cestoval, tak proč si trochu nezašpásovat? A tu se mu do cesty připletla Vera. Trocha divokého sexu v hotelovém pokoji, společná návštěva svatby jeho příbuzné a najednou si chudák uvědomil, že se zamiloval. A konec? Krutě reálný. Právě to byl nejsilnější moment celého filmu. Realita zabalená do humoru, neomezeného pocitu svobody, do prostředí, kde peníze nehrají roli a prim hraje především přesnost při nasedání do letadla. V jednoduchosti je krása a tu jsem našla i zde. Podle mě snímek, který si kupodivu na nic nehraje. Působí lehce, a stejně jako pobaví, tak i dojme. Co jsem si odnesla za zjištění? Že je daleko lepší být svobodný a nikým a ničím nedržený, než snaha se za každou cenu někde uchytit. 90% hovoří jasně a jen podtrhuje mé nadšení z takto podařeného filmu…

Prvotina Marca Webba a už tak výborná? Ne, výborná opravdu ne, ale dobrá, to ano. Kdejaký romantický film vám ukáže strastiplnou cestu obou hlavních hrdinů, kdy na jejím konci je láska jak trám a film většinou končí polibkem přes celou obrazovku a najednou cvak a závěrečné titulky. Ale jak je to tehdy, kdy opadne zamilovanost, nebo tehdy, kdy jeden miluje a druhému je to šumák, to většina filmů neukáže. 500 Days of Summer, je v tomto směru výjimkou, důkazem toho, že pro jedno kvítí slunce nesvítí a že láska, o které si myslíme, že je pravá, tak pravá být vůbec nemusí. Také poukazuje na to, že každý jsme originál, každý máme jiné touhy, jiné cíle a že i ty nakonec můžou vzít za své díky jednomu osudnému kroku. Poněkud mi trvalo, než jsem nabrala správnou orientaci v těch neustále poskakujících číslech, ale vše jsem naštěstí zvládla relativně rychle pochopit. Rozhodně nemůžu tvrdit, že bych jakkoli byla paf z toho, co jsem viděla. Jak jsem již řekla, dobrá ukázka toho, že ne vždy je všechno tak růžové jak se na první pohled zdá, ale tím to pro mě asi končí. Ani nadaný Joseph Gordon-Levitt a éterická Zooey Deschanel nezpůsobili emoční výbuch u obrazovky. Komedie? Ano, místy ano. Drama? Kde? Nenašla jsem! A romantika? Okrajově. Pár momentů mě tedy pobavilo, pár dojalo, trochu víc nudilo, ale i tak alespoň 60% za originalitu a celkové pojetí filmu. Už ale nikdy více!

Vážení, tak takhle přesně má vypadat romantický film a jen mě mrzí, že téměř vždy taková díla vznikají díky knižním předlohám. Myslím tím ta opravdu podařená. I když si ve většině případů divák vzpomíná na hodiny více či méně milované literatury, tak i přesto nezbývá, než nechat čelist spadnout, pokud je filmová verze tak zpracována, že má pocit, jakoby četl samotné dílo. Nitka příběhu neměla nikde výraznější uzlík, snad jen lehce před koncem by bylo vhodné seznámit diváky se skutečností, že se nám děj posunul několik let dopředu, pár momentů tak musí ti méně i více všímaví trpět lehkou deziluzí, ale vše se dá odpustit. Prostředí, ve kterém se samotný děj odehrává a jeho celkové ztvárnění povzbuzuje fantazii, lahodí očím a kolikrát se radši kouknete na proudící mlhu či rostoucí rákos než na hlavní hrdiny. Ralph Fiennes, jindy báječný herec, na mě v drtivé většině scén působil jako leklá ryba už lehce zapáchající! Floutkovské období, kdy je mu všechno šumák a užívá si života, přeskočil a již od začátku na mě působil víceméně seriozně, až moc. Co mě ovšem prudce zvedlo ze židle a rvalo za srdce, bylo jeho vyznání lásky Taťáně. V tu chvíli být jí, tak mu padnu kolem krku, manžel nemanžel, povalím ho na podlahu onoho nádherného sálu a už ho nepustím, bohužel já ale nejsem ani autorkou knihy, ani hlavní hrdinkou! :o) Liv Tyler, v tomto filmu spíše „spící panna“ mě ničím neoslnila, ale přesto nemůžu tvrdit, že by jí tahle role nesedla jako mrtvole zimník. Jistá upejpavost, naivita a strnulost asi k charakteru této postavy prostě patřila. O to více mi byla sympatičtější její dynamičtější sestra. A tak, i když vlažné herecké výkony zrovna nelahodily mému vkusu, tak přeci jenom Ralph si skóre vylepšil a Liv se statečně držela. Celý film jednoznačně stál i padal na příběhu, který si odedneška budu pamatovat i jinak než jen z hodin literatury a jazyka českého. Filmový orgasmus se nekonal, ale nadšení bylo více než uspokojivé. 80%

Hrůza, kterou jsem díky názoru své milované sestry docela očekávala, se opravdu nekonala. Další důkaz rozdílného vkusu. Samozřejmě nemůžu v žádném případě tvrdit, že by to byl bůhvíjaký úžasný a báječný snímek, ale rozhodně vím o mnoha daleko horších. Námět mi docela připomněl hlavní zápletku filmu Já, robot. Pokud nějaká umělá inteligence myslí za lidi, nikde není psáno, že nemůže mít i vlastní rozum a začít jakoukoli situaci řešit na vlastní pěst. V případě Oka dravce mi zpočátku nebylo vůbec jasné, o co tedy jde, jakmile jsem ale začala tušit, že za vším je právě ona „umělá inteligence“, v tu chvíli ze mě opadlo to napětí a už mě samotný film i docela přestal bavit. To je tak vždycky, zpočátku, když divák neodhadne kde je zakopaný pes, je napjatý jako malé trenky a hltá každý moment filmu, pak jak už ví, nebo tuší, v tu chvíli napětí opadá, v duchu si říká, že by sám mohl psát scénáře, přečte závěrečné titulky a za pár hodin si už ani nevzpomene, jak se film vůbec jmenoval. Je to tak, málokterý film je nezapomenutelný v tom pravém slova smyslu a dovede diváka doslova a do písmene vtáhnout do děje příslovečnou dravčí silou. Jednoznačně se mi líbil herecký výkon Shii LaBeoufa (jménem se mu rodiče pomstili na celý život a nám, divákům, také, jelikož jen málo z nás ví, jak se to jeho jméno vůbec vyslovuje)! Tohoto mladého herce opravdu nemusím, nevidím na něm nic, co by mě zaujalo, ale tahle rolička mu sedla. Navíc díky nepříliš hladkému oholení vypadal místy jako chlap a ne jako usmrkanec. O zbytku hereckého osazenstva necítím potřebu se jakkoli vyjadřovat, v podstatě žádné extrémně báječné herecké výkony se nekonaly a téměř na všechny obličeje se dalo relativně dívat. Příběh tedy zpočátku napínavý, ale po setkání se tváří v tvář s Ariou už musel každý tušit, stejně jako já, pak už mě to nebavilo ani co by se za nehet vešlo. Jsem tedy poněkud na rozpacích co si o tomto filmu myslet, zdali to byla či nebyla alespoň z části kopie Já, robot nebo snaha o natočení dobrého akčního filmu, která se moc nevyvedla. Abych zase nebyla příliš zlá, 50% za tu první část filmu a překvapivý zjev hlavního hrdiny, ale zbytek opravdu nestál ani za zlámanou grešli.