Bettyna

Jupí, hurá, třikrát sláva, že ještě existují lidé s dobrými a kvalitními nápady. Zdrojový kód zavařil mé mozkové závity natolik, že se mi i z uší kouřilo. Kapitán Colter Stevens na bojové akci v Afghánistánu, mrtvý, živý, ve vlaku a v těle jiného muže, pak v jakési divné kovové kukani. Teď babo raď! Co je pravda, co se děje a kde je zakopaný pes? Jakmile jsem překousla fakt, že je hlavní hrdina v podstatě tajnou zbraní nasazenou v jiném těle, tak se do toho ještě zamíchala skutečnost, že je v podstatě mrtvý, nějaká další realita do toho a už jsem nad tím mávla rukou a nechala se unášet dějem, s tím, že na přemýšlení bude času habaděj, až vylezu z kina. Když vám před očima neustále bude hrát jedna a ta samá scéna, bude vás to nudit, ale Duncan Jones zvládl natočit stále stejnou scénu tak zajímavě, že v podstatě byla pokaždé jiná, pokaždé zaujala, navazovala, nenudila, napínala každý nerv a zavrtávala se hluboko do mozku. I já spolu s hlavním hrdinou jsem měla o čem přemýšlet a spolu s ním se snažila toho nezbedného teroristu odhalit, pravda, nepovedlo se mi, jemu nakonec ano. Jake Gyllenhaal se chlapec z okatého nesympatického ušáka vypracoval na pohledného chlapíka, co si získal moje sympatie a umí zahrát tak, že mu to žeru i s navijákem. Myslím si o sobě, že mám bujnou fantazii a jsem nesmírně ráda za to, že existuje ještě někdo s bohatší fantazií, co mě umí mile překvapit. Všechny palce nahoru, i ty na nohách!

To mi zase má dlouhou dobu co vrtat hlavou. Film, u něhož si dovedu představit, že každá jeho minuta může vycházet ze skutečného života a nepůsobí „pohádkově“ ani co by se za nehet vešlo. Do hodiny a půl čistého času se vešlo přesně to, co mělo. Báječně vybraná čtveřice hrdinů, kdy každý do puntíku zvládl sehrát roli tak, jak byla dána. Mladý manželský pár, kdy manžel odjíždí na služební cestu s atraktivní kolegyní a manželka zůstává doma, přičemž náhodou potkává dávnou lásku. Co všechno se může za jeden den, jednu noc, doslova pár hodin stát? Podívejte se sami. Sice se říká, že když kocour není doma, tak myši mají pré, ale v tomto případě se „myši“ chovaly vzorně, kdežto „kocour“ měl to pré! Úžasný snímek o důvěře, lásce, a ačkoli to k těm příliš ideální dvěma slůvkům nepatří, tak o nevěře. Jeden hluboce miluje, ale naskytne-li se příležitost nezávazného románku, tak po prvotním ostychu neváhá a vrhá se „po hlavě do lůžkovin“ a výčitky se dostavují až už je pozdě. Druhý, ačkoli s podezřením, věří, a i když svým způsobem stále chová city k dávné lásce, odmítá zradit partnera na celý život. V té jedné jediné minutě z celého filmu, v minutě kdy se každý z hrdinů musí rychle rozhodnout a riskovat následky na celý život, je pravdy tolik, až to děsí. Keira Knightley výborná jako vždy, Sam Worthington oslňující, v mnoha momentech spíš nejistý, tápající, až to k jeho vzezření pořádného chlapa nesedí, ale konečně alespoň ochutnávka z jeho herectví, protože něco v něm skutečně dřímá. Eva Mendes, na tu mám osobitý názor již delší dobu, nehezká ženská, nudná, neosobitá, ale zvláštním způsobem zvládla prodat svůj „um-neum“ a jsem ji schopna tolerovat. Ostatně sexy postelový doplněk mnoho herectví nepotřebuje ukazovat. A úžasný, okouzlující Guillaume Canet, jehož jsem, pravda viděla poprvé, ale který mi padl do oka celý, i s botami. I ten drobný detail, že je původem Francouz a hraje Francouze, bývalou lásku hlavní hrdinky, i to je ocenitelný detail, protože snímek se odehrává v USA a svádí k tomu, plesknout do jeho role „francouzsky působícího Američana“. Jednou větou asi takto, s Last Night na věčné časy, nikdy jinak, stále znova a vychutnávat si ten krásný příběh, který ačkoli může působit dějově příliš ohraně, tak takový není. Okouzlující, příjemné, bez zaváhání, či mrknutí oka 90% a hluboká poklona.

Nějaké extrémní touhy vidět tento snímek jsem nepociťovala a každopádně jsem k této skutečnosti (a zejména k obrazovce) přistupovala s odpovídající opatrností. Touha, opatrnost je typickým důkazem toho, jak „Bettyna k filmu skrze soundtrack přišla“. Nejedná se o vysloveně špatný film, na to je v něm až příliš dobrých momentů. Smůla je ovšem fakt, že je příliš dlouhý a děj se tak táhne jako „nudle z nosu“. Atmosféra druhé světové války není natolik patrná a nebýt na ni párkrát poukázáno, ani by vás to možná nenapadlo. Ponurost, kostýmy, celková „atmoška“ na výbornou a ti lidé, krásní lidé, kteří jsou tolik vzdálení těm dotěrným trhovcům známým z vietnamských tržnic, ti mě okouzlili. Velkým mínusem byla, je a bude právě ta délka, jelikož kdyby film měl o půl hodiny méně, daleko více by vyniklo všechno to, co jinak svou roztáhlostí tolik nudilo. Okamžiky padajících víček, zívání a nenápadného klimbání střídaly okamžiky vyjevení, šokování a zjišťování, jestli někdo omylem neprostříhal čínské drama nějakým strhujícím porno snímkem. Jestli to byli „dubléři“ či ne, vem to čert, oběma hlavním postavám patří můj neskonalý obdiv. Po atletické i exhibicionistické stránce klobouk dolů. To že je Tony Leung pan herec, o tom žádná (i když s pravdou ven, prvně jsem ho ani chudáka nepoznala), ale i Wei Tang si vyslouží pochvalu jakožto sympatická herečka – neherečka, s níž jsem byla schopná soucítit, přát ji štěstí a na samém konci jsem ji i obdivovala. Ve výsledku tedy žádná sláva, ale jen tak zapomenout se mi nepovede a jsem za to ráda. Něco do sebe celý tento počin přeci jen má. Herci báječní, atmosféra odpovídající době, erotické, téměř porno, sekvence, které mě párkrát probraly a děj, který smysl měl, jenom se nepovedl natočit tak, jak bych očekávala. Za snahu a jistý přínos pro kinematografii 60%, což je krásný nadprůměr. Mně to bohužel více neoslovilo.

Všem nadšencům co po „zážitkovém traileru“ prohlašovali a prohlašují, že na „Jsem číslo čtyři“ půjdou do kina, doporučuji jedno: „Ušetřete peníze a radši si za ně zajděte na pivko!“. Film sám o sobě nepostrádá dobrý nápad, ovšem čuchám v něm snahu o vytvoření nového Supermana. Už na samotném začátku vám bude jasné, že se film bez pokračování neobejde a na samotném konci už jsem si říkala, že pokračování netřeba a všeho moc škodí. Hodina a půl sledování super drsného sexy mimozemšťana s pohnutým osudem, osobním ochráncem, rádoby vzdorným chováním a snahou o spásu světa, toť nic pro mě, zejména pokud se jedná o tak okleštěnou podívanou. Kolikrát se na tohle ještě budeme muset dívat? Pravda jediné, co mě celou dobu drželo v kinosále, byl Alex Pettyfer. Nenechte se mýlit, o herectví nemůže být ani řeč, ale vyrostl ze sladkého blondýna krásný sexy chlap, na kterého se stojí za to podívat. Snad jediné plus filmu. Dianna Agron naopak způsobovala, že se mi pomyslně otvírala kudla v kapse. Přihlouplé, okaté, upištěné, strašně nevinně působící blondýny nejsou mým šálkem kávy a tak jsem si i říkala, jestli právě onen pohledný pár neměl maskovat celou tu „matlaninu“, kterou D. J. Caruso pustil do světa. Ano, „Jsem číslo čtyři“ je zklamáním, o to větším, jelikož jsem se na něj upřímně těšila. Mému srdci jsou blízké sci-fi a fantasy prvky a mám bujnou fantazii, takže nemůžu tvrdit, že by si alespoň pár momentů nezasloužilo palec nahoru, ovšem celkově na mě film působil tak, jako by si pan režisér chtěl hrát na pejska a kočičku a se spousty dobrých věcí uklohnit docela velký nestravitelný hnus. Bohužel. Tudíž za Alexe (stejně jsem zvědavá, jestli herecky jednou alespoň trochu povyroste), za Olyphantovu pihu krásy a pár prvků, co stály za to, alespoň 40%. Víc nevykouzlím…

Zvláštní, ale po odchodu z kina jsem se nemohla zbavit pocitu, že na mě celá Světová invaze působila jako sex bez předehry. Něco ve stylu: „Ahoj kamero, já jsem režisér, jdeme na to!“. Film postrádá jakýkoli úvod do děje, některým to vadit nebude, já se toho zpočátku lekla, ale dnes jsem také schopná nad tím mávnout rukou. Rychlostí blesku proběhla seznamovačka s postavami, aby divák věděl nad čí smrtí uronit slzu, komu fandit, nastínila se zápletka a vyrýsovaly vztahy vůči hlavnímu hrdinovi, pak už jenom hurá střílet mimozemšťany. Pokud člověk pomine skutečnost, že si opět mimozemské civilizace k hlavnímu útoku vybraly USA, že se film neobejde bez hrdinských a siláckých řečí a zobrazení Američanů jako největších hrdinů a vlastenců všech barev pleti a příslušnosti snad ke všem lidským rasám, je Světová invaze slušným průměrem, který si ovšem stejně nejvíc vychutnáte v kině. Okamžiky napětí, kdy se hrdinové plíží prázdnými ulicemi L. A., a kdy útok může přijít odkudkoli, stojí za to a v potemnělém sále s notným volume max a na velké ploše, si je divák užije daleko lépe než v domácí projekci. Fanoušci Monstra, Transformers, či District 9 pravděpodobně budou proklínat filmaře, že okopírovali, co mohli, ale to už je věc názoru. Pro herecké výkony nebylo příliš prostoru. Aaron Eckhart jako ostřílený voják vede mužstvo do boje, pronese pár oduševnělých řečí, poodhalí temnou minulost, ale jeho roli by zvládl každý, i začínající herec, takže pro něj příležitost žádná. To samo v případě ostatního hereckého obsazení. I když zajímavých tváří mnoho, o herectví nelze mluvit, natož přemýšlet. Já, jako velký „milovník cákající krve“ jsem trnula hrůzou, kdy dojde na trhání hlav, končetin, vyhřezlá střeva a jiné tělní orgány, ale naštěstí po této stránce v pořádku. Ovšem pokud by existovala Organizace na ochranu týraných mimozemšťanů, tak bychom již Aarona Eckharta zřejmě nikdy více neviděli, protože by vesele hnil ve vězení. Co pro mě bylo příjemný překvapením, ačkoli jsem se těšila, že si to vezmu na paškál, byla absence závěrečného předávání medailí za hrdinství v nažehlených uniformách s poklepáváním pana prezidenta po ramenou. Díky této drobnosti si u mě film krapet zvedl hodnocení. Závěrem tedy mohu hodnotit Světovou invazi jako slušně průměrnou záležitost, která v kině vynikne, v televizi zanikne, která fajnšmekry nepotěší, nenáročné diváky neunudí a kterou lze bez mrknutí oka označit za jednu „z těch lepších katastrofických záležitostí“. Jedním dechem 55-60%, ani o procento víc….

Dlouho přetahuji jeden film z disku na disk, odkládám moment, kdy bych se měla (a mohla) podívat, a ve výsledku, když se k tomu po neskutečně dlouhé době dokopu, jsem nakonec nadšená a za svou hloupou zdrženlivost se proklínám. Natočení filmu dle skutečné události, mám pocit, znemožňuje jakékoli zajímavější zvraty a povětšinou výsledek působí okleštěně a jako poněkud delší reportáž ve večerních zprávách. V takovýchto situacích záleží na mnoha faktorech. Zejména je potřeba dobrý námět, režisér, který dá výsledku formu a pokusí se točit film, nikoli reportáž, někdo, kdo se postará o zajímavou vizuální část, herci, kteří svými výkony jsou schopni zamaskovat případné nedostatky výše zmíněného a i délka filmu dělá svoje. Tony Scott mě překvapil. Z jeho dílny mám zatím dlouhodobě zafixovaný maximálně Spy Game, který je naprostá bomba a nedám na něj dopustit, ale i Unstoppable zaujme svou nesmazatelnou pozici. Režisérská rodinka se vyvedla. Teď tedy k samotnému filmu. Unstoppable je jízda, to mi myslím potvrdí všichni, kdo zmiňované dílko viděli. Tony Scott drží opratě „svého vlaku“ pevně v rukách, nedovolí mu sjet z tratě a zbytečně zabředávat do nudných vod nějakého srdcervoucího dramatu. Je pravdou, že pozorovat celou dobu jenom zběsile uhánějící vlak by nebylo to pravé ořechové, tak je potřeba trochu zdramatizovat životy ústředních hrdinů, ale vše zvládnuto s takovou elegancí, že netřeba příliš přemýšlet, natož stihnout se ještě nudit. Asi bych nikdy neřekla, že ostřílený Denzel Washington a playboy Chris Pine jsou společně schopní sehrát sympatickou dvojku hrdinů, se kterými se člověk zasměje, zapotí a je schopen jim do poslední chvíle držet pěsti. Tudíž zajímavý výběr, ovšem podařilo se a nevidím důvod lamentovat. Exotickou Rosario Dawson mám ráda, a coby šéfka „zaoceánských ČD“ je příjemná a troufám si tvrdit, že tato role pro ni byla formou odpočinku. Po stránce efektů a celkového vizuálního podání si Unstoppable zaslouží palec nahoru. Nač to přehánět s efekty, když i maličkost potěší. Celkový obraz na mě působil tak, jako bych byla celou dobu na nádraží. Těžko najít slova pro ošuntělost, skvrny od oleje, „technický prach“, výhybky, kolejnice a těžkou techniku, která k vlakové dopravě patří a díky jejímuž podání na mě Unstoppable prostě působilo realisticky. Nevšední zážitek, kterým se pro mě film stal a po jehož skončení jsem si utřela zpocené čelo, od srdce se zasmála a ještě dlouho jsem měla o čem přemýšlet, si jednoduše těch 90% zaslouží. Pastva pro oči a i pro duši „ptákovinami sžíraného filmového fandu“.

Škoda slov, když by za vše dovedla mluvit fotka mého obličeje při závěrečných titulkách, ze kterého se dalo bez problémů vyčíst hodnocení! Darren Aronofsky podle mnohých točí stále stejná komorní, psycho dramata, ale pokud je v něčem dobrý a diváci mu to žerou, tak ať to točí dál. Já mu jeho díla žeru s návnadou, udicí i s rybářem! Baví mě jeho smysl pro detail a Černá labuť o detailu je do posledního momentu. Noha baletky v pohybu, růžová infantilní zvířátka v pokoji dospělé ženy, krásná černá labutí křídla, ladnost v každém pohybu, snad vše je pastvou pro oči. Možná díky tomuto filmu budu nyní schopná pohlížet na balet v jiném světle, než jenom jako na uzývanou nudu do první přestávky a od konce přestávky do konce představení. Natalie Portman mě pokaždé iritovala svou křehkostí, naivitou a příliš nevinným kukuč. Teď? Hluboce se klaním před jejím mistrovským herectvím. Je příkladem toho, že jde všechno, jen je třeba chtít a v tomto případě Natalie nebyla daleko od dokonalosti. Křehkost, navita, nevinné kukuč, první příležitost, kdy tohoto bylo zapotřebí a kdy si toho cením. Nádherné ztvárnění dospělé ženy co plní sen vlastní matky o dokonalosti, okamžiky, kdy přijde na to, že netřeba být příliš perfekcionalistkou a snaží se žít. Následný strach ze svého nového já, který se promítne do tanečního výkonu a vystupování mezi lidmi, opravdu zážitek v každém momentu. Mila Kunis, důvod k profesní žárlivosti, podnět pro schizofrenii, závan života do stereotypu hlavní hrdinky. Herečku s větším ďáblem v očích by sotva pohledali. Vincent Cassel, dlouhou dobu horší než trn v patě, který si ovšem nyní budu v té patě i hýčkat. Výborný, živočišný, sexy kus chlapa a komu lekce tance v osamělé místnosti nezpůsobila husí kůži, ten se snad díval bokem. Drobná Natalie, Vincent, symbol mužnosti, a i z notebooku mi lítaly jiskry a zapomínala jsem dýchat. Nad praktikami jeho postavy se sice může divák pozastavit, ale v jednom měl pravdu, je třeba žít! Pravdou zůstává, že jsem asi naprosto nepochopila hlavní pointu, kolikrát jsem netušila, co je v myšlenkách hlavní hrdinky, co je pravdou, a pro uspořádání by zřejmě bylo třeba podívat se podruhé, ale po tak silném zážitku si musím dát pauzu. Myslím, že každý si film v jeho závěru může vyložit po svém. Černá labuť je symbolem režisérské vyspělosti Darrena Aronofskyho a přehlídkou herců, jimž právem náleží označení herecká elita. Tři herci a režisér zvládli kousek, na který mohou být právem pyšní. Ne vždy je 100% tak jistých jako v tomto případě.

Osudový okamžik, který jsem tolik let očekávala myslíc si, že se ani nedočkám, je skutečně tady! Žánr „romantická komedie“ získal nový rozměr. Nejmenovaní zaoceánští spoluobčané se mohou jít škrábat na zadku a přemýšlet o svých chybách. Francouzi pojali natočení (K)lamače srdcí s nonšalancí sobě vlastní a výsledek skutečně dobré práce je nápadně viditelný. Samotná myšlenka agentury na rozvracení vztahů nepostrádá originalitu. Sympatický smysl pro humor ústřední „zákeřné trojky“ je milou a pozitivní součástí celého filmu. Hlavní hrdinové vypadající jako chlupatý Lotrando a plochoprsá Zubejda jsou sami o sobě jistým překvapením a důkazem toho, že nemusí být hlavní hrdina nagelovaný vysvalený pitomeček s hrudí hladkou jak dětská prdelka a jeho protějšek nemusí působit jako prsatá prodavačka lásky bez mozku, a přesto jsou krásní a v každém směru velice příjemní. Upřímně řečeno jsem čekala daleko slabší herecký výkon a jsem jenom mile překvapená jak Romain Duris a Vanessa Paradis za téměř dvě hodiny stihli absolutně převálcovat veškeré mé zprvu negativní pocity. Jediný slabší okamžik, kterému se ovšem nevyhne pravděpodobně žádná romantická komedie, je okamžik, kdy jde do tuhého a z vtipkování se přechází do zamilovaných projevů. Ovšem jsou tací, kteří tuhle situaci zvládnou kočírovat a tací, kteří pokazí, co mohou. Francouzi zůstali někde na půli cesty. Nezamaskovali srdceryvné projevy lásky do obalu trapného humoru a udrželi vše na úrovni, kdy jste schopní brečet smíchy a zároveň uronit slzu dojetí. Závěr z toho plyne takový, že (K)lamač srdcí je velmi příjemný filmový zážitek, který doporučuji všem příznivcům tohoto žánru. Konečně se dozvíte, stejně jako já, že kvalita vypadá trochu jinak. Krásných, a především zasloužených…

O "fésbůku"

Kdyby sportovní dramata nebyly o sportu stejně jako The Social Network není o „fésbůku“, tak bych se snad stala i jejich skalním příznivcem. Opravdu jsem neviděla nic lukrativního na tom, sledovat dvě hodiny čistého času „dokument o vzniku fésbůku“, ale skutečnost leží někde jinde. The Social Network je o přátelství, kdy stačí udělat jen krůček stranou a o přátelství už nemusí být řeč, o závisti, podlézavosti a veškerých možných mezilidských vztazích a v neposlední řadě i o tom, jak počítačová technika jde stále dopředu. Téměř každý z vás si asi u závěrečných titulků řekne: „Fajn film, ale víc už o něm netřeba přemýšlet!“ nebo naopak: „Bože, to bylo jako co?“. Já měla podobné pocity, ale čím víc nad tím filmem přemýšlím, tím víc vidím do hloubky a zároveň jsem opravdu ráda, že jsem se k němu (ačkoli za cizího přispění) přeci jenom dokopala. Navíc oceňuji možnost vidět film s tolika mně neznámými hereckými tvářemi. Jesse Eisenberg v hlavní roli byl tah správným směrem. Působil tak, jak by měl asi správný počítačový maniak působit a věřila jsem mu každou minutu. Ovšem hlavní zážitek, a také hlavní lákadlo pro mě jednoznačně představoval Andrew Garfield, neboť jsem tak nějak potřebovala zjistit, zdali se těšit na nového Spidermana nebo nikoli. Verdikt jasný, těšit! Otázka ovšem je, jestli vůbec dostane prostor předvést, že umí hrát. Andrew na mě působil jako člověk, který umí, ale zároveň nemá potřebu hrát, protože je přirozený takový jaký je. Uvěřitelný pro mě jeho výkon byl natolik, že jsem si dovedla představit být s ním v jedné místnosti a věřím, že by působil stejně jako na plátně. Lidský, uvěřitelný výkon, který podle mého názoru stojí za to ocenit. Když se nad tím zamyslím, celý The Social Network, nevědět, že je podle skutečné předlohy, působí skutečně a uvěřitelně. Spokojenost maximální a rozhodně si přeji, aby v „oscarovém utkání“ získal jednu z vítězných příček!

Stále ještě pod vlivem silných zážitků se po hlavě vrhám do tvorby názoru, na tolik (zejména mnou) očekávaný film letošní sezony, Tron Legacy. Poněkud jsem se musela smát jisté drobné spojitosti s Avatarem. Stejné období premiéry, v předvánočním čase, stejná dominantní barva, modrá, a 3D zážitek, který ovšem tentokráte měl daleko větší smysl nežli v případě Avatara, ačkoli tím nechci nijak pošlapat jinak velmi zdařilý snímek. Jen doufám, že nás v příštím roce před Vánoci nečekají 3D Šmoulové. Teď ovšem zpátky k Tronovi. Napnutá jako malé trenky, ovšem s obavami aby celkové nadšení nepřišlo vniveč, jsem se těšila, a výsledek? Kdybych mohla zde umístit svou fotku při odchodu z kinosálu, asi by se většina z vás pobavila. Tupý výraz březí krávy, ústa dokořán, naprosto paf a duševně stále v době promítání. Zapůsobil na mě jednoduchý příběh se zajímavou zápletkou, vizuálně mistrovské zpracování, hudba, která drnkala na veškerá moje nervová zakončení a 3D, bez kterého si troufám říct, by zážitek nebyl tak mocný. Veškeré moje uznání patří panu režisérovi J. Kosinskimu. Pokud člověk, který do této doby měl za sebou pouze natáčení reklamních spotů, zvládne takovouto nálož, kde je potřeba zapracovat na detailech do posledního bodu, zaslouží si můj obdiv. Herecké obsazení zvolené vkusně a hlavně tak, aby se každý jeden herec zavděčil publiku snad všech věkových kategorií. Ženskému oku bude lahodit (a lahodil) Garret Hedlund, jehož mám v merku již delší dobu a za tuto příležitost pro něj jsem vděčná. Okatá Olivia Wilde, v jejích očích se ztratí nejen muži, ale i ženy a Jeff Bridges, kterého bych doma chtěla na čtení pohádek před spaním, jelikož „démoničtější“ hlas abych pohledala. Bezvadné trio doplněné ještě o další postavy, které se neméně zasloužily o hladký průběh děje, tedy nezklame ani v nejmenším. Digitálně omlazený Jeff Bridges, u kterého bych čekala podobu plastikami znetvořeného monstra, se nad veškerá moje očekávání povedl znamenitě, takže jediné, o čem dovedete přemýšlet, jestli doma nemá Jeff mladšího bratra, na chlup stejného jako byl on v mladších letech. Příběh, ačkoli tedy musím přiznat, že neměl bůhvíjak složitou myšlenku, byl podán velice lehce stravitelně a pro mě, jako milovníka fantasy a utopických světů, nadmíru uspokojivě. Osobně si myslím, že filmy tohoto typu jsou jistou vizionářskou předpovědí budoucnosti, jelikož je možné, že jednou někoho napadne, jak dostat člověka „do hry“. Dvě hodiny čistého času se vám před očima odehrává něco tak perfektního, že nemáte čas koukat na hodinky a naopak máte chuť při závěrečných titulkách křičet, že chcete ještě. Pokud však příběhová nitka nezatahá za vaše lanko zájmu, určitě budete moci obdivovat 3D technologii, která ve vás určitě zanechá alespoň nepatrné nadšení. Skvělé herecké obsazení, jednoduchá příběhová linka, ovšem natočená vizuálně absolutně senzačně a technologické bonbonky v průběhu celého filmu mě nenechaly chladnou ani minutu. Ani skutečnost, že jsem původní film z roku 1982 neviděla, nevadila. Tron Legacy je schopen fungovat jako samostatná jednotka i bez znalosti prvního dílu. Možná už chápu, jak se cítí drogově závislí, když chtějí svou dávku a nemají možnost si ji vzít. Já chci taky další dávku Trona, ale musím čekat. Bez mrknutí oka, a ačkoli vím, že za měsíc budu mít možná poněkud jiný pohled na věc, dávám 100%, protože takto paf jsem z kina nešla od prázdninového Počátku ani jednou.

Zabijáci času

Kdybych neměla mozek a trochu dobrého vkusu, tak mě pravděpodobně Vrahouni neurazí. Opak je ovšem pravdou. Přibližně hodinu po skončení se stále musím ptát: „Proboha proč?“. Po delší době mi trailer na romantickou komedii přišel docela vkusný a upřímně mě nalákala i Katherine Heigl, kterou jakožto herečku, zejména v romantických komediích, mám upřímně ráda a Ashtona Kutchera „Kačera“ jsem se rozhodla přežít. Takto šíleně by asi vypadal i film s Jamesem Bondem, kdyby se tvůrcům něco opravdu pekelně nepodařilo. „Kačer“ agentem? Směšná představa, směšná skutečnost a jenom doufám, že rychle zapomenu. Katherine sice opět velmi atraktivní, usměvavá, ale jelikož scénáristům chyběla fantazie, tak měla prostor maximálně pro hysterický jekot a jakýkoli prostor pro hraní byl ze scénáře rovnou vyškrtnut. Celkový výsledek postrádá jakýkoli šmrnc, lehkost a akčnost, ačkoli se tak tvářit asi měl. Seznámení hlavních hrdinů a počáteční zamilovanost vzatá poněkud z rychlíku. Proč se snažit tvořit příběh, když vše lze odbýt stylem „o tři roky později“, že? A ani o tři roky později nic zajímavého. Chvilku se ústřední dvojice plácá v rádoby manželské krizi zapříčiněné postupným odkrýváním „Kačerovy“ minulosti a posléze už není vůbec o co stát. Mnoho přestřelek, automobilových honiček, drsných výrazů „Kačera“, jekot Katherine a jako vrchol všeho sousedé, jež se změní jako lusknutím prstu v zabijáky. Nijak jinak než jako na filmový přešlap na Vrahouny ani pohlížet nemohu. Jediná sympatická postava snad byla akorát matka hlavní hrdinky, která nikdy nezapomněla do čehokoli přilít notnou dávku alkoholu. A tak tedy jaké jiné hodnocení můžu dát filmu, od kterého bych podle traileru čekala romantiku, akčnost a zábavu a nedostalo se mi ani jednoho i v té nejmenší možné míře? Katherine, holka, mám tě ráda, ale kdybys tohle nenatočila, budu tě mít ještě radši! Vrahouni jsou ztrátou času. Bohužel 0%.

"Mission Possible"

Někdy se opravdu upřímně divím tomu, jak se něco, co na první pohled vypadá jako naprostá ptákovina (a ve skutečnosti to i ptákovina je), dovede tvářit jako super akční komedie, která je až kupodivu dobrá. Snad kromě Toma Cruise a jeho úsměvu od ucha k uchu, ze kterého vlhne textil kdejaké fanynce, a ne že ne, ženské přiznejme si to, nebyl důvod se na nic těšit. Možná by za zmínku stál trailer, ale jak už to tak bývá, tak právě trailerům se nedá moc věřit. Cameron Diaz málokdy překvapí a spíš než jako herečka působí jako blonďatá ozdoba, ale vem to čert, v rolích, do jakých ji obsazují to tak má i být a i já jí to dovedu odpustit. Zatím spolu, zatím živí mě naprosto odzbrojil svou jednoduchostí, komičností a tak se mi, tváříce se naprosto nenápadně, vetřel pod kůži. Samozřejmě, je to ptákovina, nezastírám tuto skutečnost, ale tak nonšalantně natočená a podaná ptákovina, že se nad ní člověk i musí zamyslet. Bezkonkurenčně vycvičený Tom Cruise, který všem dokáže, že střílet, zubit se na všechny strany a kultivovaně debatovat s řidičkou vozu, na jehož střeše bez držení předvádí právě ony zmiňované záležitosti, je v podstatě „mission possible“, nemá chybu ani v jednom momentě filmu. Po zhlédnutí této scény už mávnete rukou i nad tím, že je schopen se během jízdy věnovat spíše spolujezdkyni než řízení a něco jako „dívat se na cestu“ prostě neřeší (i když pak nastává překvapení pro bystrého diváka), natož pak v padouchově domě se bez skrupulí procházet za doprovodu palby aniž by ho kulka ni škrábla. Když ke všemu přidáte až dobrou kriminální zápletku na tak béčkový film a lehce stravitelný humor, jehož je dost na to, aby ho nebylo příliš, ve výsledku vzniká překvapivě dobrá letní záležitost, která dle mého opravdu neurazí nikoho. Jak už jsem zmínila, fanynky Toma Cruise, ke kterým se hrdě hlásím i já, se budou tetelit blahem a ani fandové Cameron Diaz neodejdou s prázdnou, na plátně skutečně nepůsobí odpudivě a tohle je zase jedna z rolí, která jí sedne jako mrtvému zimník. Jsem spokojená, pobavená a to mi jako divákovi stačí.

Stejně nudná záležitost, jak nudné je i manželství ústřední dvojice. Bohužel ani zápletka, která sice dodá stereotypnímu manželství na akčnosti, nezachrání nudný výsledek celé této akce, do které se zapletl režisér Shawn Levy až po uši. Každý děláme, co umíme, ale právě Shawn se mi zdá, moc neumí. Po skvělém Dostaňte agenta Smarta jsem se na výkon Steva Carella těšila, jenže i ten postrádal pod taktovkou jiného režiséra pověstný šmrnc a celé jeho vystupování, ovšem nejen jeho, na mě působilo jako velká „předkamerová křeč“. Tina Fay, s níž jsem tu čest měla poprvé a vidět jí v jiném filmu, možná bych měla odvahu mít tu čest i podruhé, takto ovšem ne. Coby pár se k sobě skvěle hodili, jenže ke vší smůle nesplnili úlohu komediální dvojice ani na 50%. Celý jejich výkon mi připomínal práci stroje jedoucího na záložní zdroj, který dochází a stroj vynechává na chvíli, pak nepracuje už delší dobu, až nakonec vypoví službu úplně. Pozitivně jsem ocenila snahu o hlavní zápletku, jež měla hlavu i patu a být podávána s jinou „omáčkou“ asi by byla i uvěřitelná. Smutná ovšem byla i přítomnost jindy skvělého Jamese Franca, poněvadž mu opravdu role potetovaného „lůzra“ se slovníkem takovým, že vedle něj i dlaždič, o kterých se běžně říká, že jsou sprostí, vypadá jako po lekci etikety u Ladislava Špačka. Takhle to asi dopadá, když chybí peníze. Poněkud solidnější roli dostal Mark Wahlberg, i když hrát „sexuální mašinu“, která se trochu orientuje v bezpečnosti a má doma techniku, za kterou by se nemuseli stydět ani v Pentagonu, není zrovna výhra. Ke vší smůle se tentokrát tedy dostal ke slovu maximálně Markův vypracovaný hrudník a herectví zůstalo doma pod postelí. Tudíž bych byla schopná přejít fakt, že Steve ani Tina nezaváleli, ale když k tomu film poslal do kytek i bezvadného Franca a ucházejícího Wahlberga, tak to už beru skoro jako útok na svou osobu. Ačkoli tedy počáteční nadšení bylo veliké, bohužel s plynoucím dějem poněkud ochabovalo, až ochablo úplně. Své fanoušky si asi Noční rande najde, ale upozorňuji předem ty, kteří se mnou v mnoha názorech jsou za jedno, že budete zklamaní a znudění stejně jako já a jediné co oceníte, bude zápletka. Pár momentů, kdy se upřímně zasmějete, bohužel nepředčí okamžiky, kdy ze sebe dostávate smích doslova křečovitě, jenom aby z vás nějaký zvuk vyšel. Holt, není vždy posvícení!

Ačkoli mě nabubřelé důkazy nadbytku peněz, supermoderních výstřelků, dokonalých vztahů a všeobecně života v blahobytu a ještě k tomu v USA, poněkud odpuzují, tak musím uznat, že Sex ve městě by bez nich neměl šmrnc. Sice jsem stále musela myslet na poněkud příběhově bohatší a celkově daleko lépe podanou předchozí dávku sexu ve městě, ale i přesto se mi pokračování tak, jak bylo naservírováno, prostě líbilo. Strhující zážitek se nekonal, ani strhující hodnocení se konat nebude, poněvadž by to přeci jenom byla urážka skutečných filmů s velkým F. Zábava byla, to mi tentokrát stačí. Čtveřice kamarádek a jejich maléry v osobním, rodinném či profesním životě jsou ztvárněny tak, že by se v nich i člověk docela viděl, pokud by pominul nadmíru okolního luxusu. Nežiji sto let před opicemi, ani se na strom vracet nehodlám, avšak navzdory tomu některé z modelů, které během dvou hodin vzaly představitelky hlavních rolí na sebe, bych já sama rozhodně nevzala ani na výlet do kravína, natož pak bych v nich nepřistoupila ke krávě za účelem dojení. Evidentně jiný kraj, jiný mrav. Pokud plánují další pokračování, navrhuji tentokráte točit pouze s představitelkou Samanthy Jonesové (Kim Cattrall). Ať si říká, kdo chce, co chce, tak ona je ta, která má skutečně grády a bez níž by celá záležitost byla snad jen ukázkou toho, jak i usedlé paničky mohou pěkně vypadat. Podle mého skromného názoru opravdu neváhejte a jedním vrzem zahřejte v přehrávači oba „sexíky ve městě“ a věřte, že když nebudete očekávat monstrozní zážitek, neuvěřitelně si u nich odpočinete. Navíc pro dámy vhodné opravdu místo jakéhokoli časopisu pro ženy zabývajícího se módou, vztahy a luxusními dovolenými.

A opět se po delší odmlce vrací na světlo světa tolik rozporuplný filmový požitek/přežitek/zážitek/něco, co bychom radši ani nezažili (nehodící se škrtněte), který rozděluje lidstvo na dva, v podstatě tři tábory. Jedni ho milují, druzí nenávidí a těm třetím můžeme někteří z nás i závidět, protože o Twilight snad ani neví. Tentokráte smekám klobouk, poněvadž oproti předchozímu nepěknému zážitku, ze kterého mám i po tak dlouhé době těžké spaní, vidím opravdu mikroskopické zlepšení a hlavně dobře spím, tudíž důkaz toho, že zase taková hrůza to nebyla. Naučila jsem se asi přijmout fakt, že jsou lidé, kterým se to líbí a objevila v sobě jistou dávku tolerance. Po většinu filmu jsem přes Jacobův mužný hrudník sice ani neviděla „vo co go“, ale díky knižní předloze jsem se neztratila úplně. Ve zkratce se v podstatě jedná o netradiční milostný trojúhelník vlk-objekt zájmu-upír, který snad právě díky příslušnosti obou hrdinů k jiným „rasám“ měl působit zajímavěji. Příběh měl tentokráte poněkud povedenou jiskřičku i záchvěv dramatičnosti, který ovšem zmizel stejně rychle, jako se objevil. Edward, jindy světélkující krevsající potvora mi sice byl svými krajně přeslazenými žvásty nesympatický stejně jako v předchozích částech, ale už si oči zvykly a dalo se na něj i dívat a snad jako jediný stále, dle mého názoru, udržuje alespoň náznak herectví. Ostatní hlavní protagonisté prostě vypadají jako špatní panáci z časopisu Bravo, kteří se maximálně hodí na plakáty nad postel. V jejich případě o herectví není třeba ani přemýšlet. Jinak pokud bych na to měla hledět jako na slohovou práci z jazyka českého, tak s odřenýma ušima čtyři méně. Chyběl jakýkoli úvod, o stati ani nemluvě a ani závěr nezachránil průběh celé této „filmové práce“. Právě konec ve mně vzbudil trochu nadšení. Jednak proto, že už se skutečně blížil konec a jednak i proto, že nepostrádal romantiku a humor v takovém sladění, které mi bylo opravdu příjemné. Proto se uchyluji k závratnému hodnocení 30%, protože opravdu jsem cítila od Nového měsíce krapet zlepšení, ale stále si myslím, že už se celá série nevyšplhá ani na příčku s označením průměr. Ne všechno je třeba dělat zbrkle, pak to takhle dopadá.

Bez okolků přiznám, že by mě snad daleko více potěšilo pokračování Lovců pokladů než Čarodějův učeň, ale když už to muselo být, tak jsem si to užila a snažila se nebrblat. Kdo viděl otřesnou záležitost Percy Jackson, ten se vyděsí v prvních momentech filmu, ale doporučuji zklidnit dech, vydržet a odolat, ono to fakt není tak hrozné jak to vypadá. Vedle Percyho Jacksona je Čarodějův učeň srovnatelný s velkofilmem hodným oscarového ocenění. Zase nic nového pod Sluncem. Vyvolený s magickými schopnostmi, který obdrží více zdařilého učitele a pod jeho vedením má ve výsledku spasit svět. Moderní doba si diktuje, aby hlavní hrdina byl nejlépe nějaký teenager a pokud možno aby byl bláznivě zahleděný do spolužačky ze školy (je jedno, jestli ze základní, střední nebo vysoké školy), pak se je asi podle filmařů na co dívat. A samozřejmě nesmí chybět nějaký oduševnělý padouch, který našemu hrdinovi v závěru nakope zadnici, aby později byl sám zničen. Čarodějův učeň splňuje do puntíku úplně všechno. Výhrou je snad jen to, že se Jerry Bruckheimer nikdy nepodškrábne pod něco, co nemá šanci alespoň trochu vydělat. Kdo jde do kina prožít filmový orgasmus, může rovnou roztrhat lístek a pustit si doma v repríze Esmeraldu, vyjde to na stejno. Ovšem na domácí podívanou k odpolední kávě, když vás naštve šéf v práci, nebo potřebujete uklidnit drobotinu, popřípadě nevíte do čeho píchnout, je to fakt ideální záležitost. S tím, že Nicolas Cage už bude jenom „štěkat v béčkách“ jsem si docela zvykla a v tomto případě nebýt jeho, tak jde celý film rovnou do kytek. Jsem vděčná za pár pro mě nových tváří, které mi zase dokázaly, že je herců více než jen těch pár „základních“ a za povedené akční scény a humorné momenty. Ostatně celý film mi opravdu připomínal právě moje milované Lovce pokladů, nemyslím obsahově, ale vizuálně. Nesmírné, ba dokonce vesmírné nadšení se tedy nekonalo, ale i tak průměrně dobrá podívaná, která méně náročného diváka a milovníka Nicka Cage potěší (hlavně milovnice) a myslím si, že to nebylo poprvé a naposledy, kdy jsem se na tuto záležitost podívala. Jenom prosím nestrašit s pokračováním, to by moje srdce, které sice bije jako zvon, nepřežilo.

Já opravdu nevím, kde v sobě beru sílu a odvahu si pořád dokola pouštět jeden a ten samý žánr, který vím, že mě nebaví a že jsem pak akorát slušně řečeno naštvaná a lituji promarněného času. Exmanželka za odměnu je dalším z těchto případů. Asi vnitřně tuším, že jednou se najde ta pravá americká romantická komedie, která mě uzemní. Jenže to už asi budu prdět do hlíny a bude mi to jedno. Za vrchol nevkusu považuji i pouhopouhou snahu vecpat do děje ještě zápletku jako z odpoledních seriálů na nejmenované televizi ve znění CSI Miami, CSI Las Vegas, CSI New York a čmuchám ve větru i CSI Midsomer. Buď teda chci točit romantiku se vším všudy, nebo se chci plést do práce kriminalistům a natočím dobrou kriminálku. Prostě a jednoduše jsem se cítila jako lev v kleci a chtělo se mi řvát, ale rozhodla jsem se vydržet. Kdyby se mi to nepovedlo, nemohla bych tvořit tento zcela oduševnělý názor, plný negativních reakcí na tento bezpochyby „americky dokonalý“ film. Jennifer Aniston má své světlé okamžiky herectví, kdy je mi sympatická nejen jako ženská, ale i jako herečka, tentokráte ale bohužel šlápla naprosto vedle a dalo by se říci, že do prázdného prostoru. Gerard Butler je pro mě ovšem největším zklamáním. Po skvělém Attilovi, neméně dobrém Fantomu Opery a ani nemluvě o 300 jsem ho považovala za daleko lepšího herce, který nepůjde z kraviny do kraviny. Jsem upřímně zklamaná a ještě pár takových filmů a už ho ani nebudu chtít vidět. Tudíž mi z toho nevychází nic jiného než nulové hodnocení, které dávám bez uzardění a dle mého i zaslouženě.

Bláznivina, která se dá skutečně pouštět snad jen při snaze o učení se na zkoušku. Primitivní kulisová záležitost, na kterou se netřeba dívat v kuse a naprosto stačí jenom poslouchat a hodnocení vás napadne střelhbitě. S upíry se roztrhl pytel (preventivně mám doma ve spíži hromadu česneku a po večerech vyřezávám dřevěné kůly a leštím kříže) a tak se není čemu divit, že jich pár máme i zde. Tentokráte spíše jako výstavní prvky v bláznivém cirkusu. Příběh nijaký, žádný, téměř nepostřehnutelný. Ústřední dvojice přátel na život a na smrt a zároveň rivalů na mě působila jako nešťastná volba. Chris Massoglia měl evidentně působit jako prvek, který bude mít za vinu vlhnoucí textil náctiletých fanynek, ale mě neokouzlil. Prvoplánový ksichtík, který bych byla schopna prominout, pokud by se v jeho případě dalo mluvit o herectví, ale nikoli. Josh Hutcherson to samo v bledě modrém. John C. Reilly jako jeden z mála snad někdy předvedl alespoň kousek herectví, takže jeho účast v tomto dílku beru spíše jako odpočinkovou záležitost, nad kterou lze přimhouřit oko. V případě Salmy Hayek jsem měla jedinečnou možnost zjistit, že by z ní byl škaredý chlap, tudíž jsem její vousatou verzi rychle zapomněla a ponechám si ji v paměti jako tu hezkou exotickou ženskou, co i dobře hraje. Jediné co na okamžik upoutalo moji pozornost, byla přehlídka rozmanitých zrůd, které se více či méně předváděly na scéně. Laciné triky ovšem oku poněkud náročnějšího diváka příliš nelahodily, hudba v některých momentech jako z rockového koncertu mě akorát vytrhla z dřímoty. Pokud je knižní podoba stejně stavěná jako filmová verze, tak se té knížce budu s radostí vyhýbat do konce svých dnů a nepomyslím na ni ani tehdy, až nebudu mít čím podložit houpající se stůl. Opravdu záležitost pro poněkud mladší generaci (ne že bych byla stařena), která místo náročnější četby a podívané upřednostní gumování mozku takovouto slátaninou. Pocitově docela srovnatelné s Percym Jacksonem: Zlodějem blesku. Závěrečná snaha o lovestory v podání maximálního baliče (nový pojem z dívčího časopisu) Chrise Massoglia a jeho zubatého protějšku mě málem donutila jít si s úprkem vyprázdnit obsah žaludku…Ať se na mě nikdo nezlobí, ale nemůžu jinak!

Dar od filmařů!

Dar jsem dostala i já v podobě právě tohoto filmu. Páni, jak lze skvěle zkombinovat hereckou elitu věkově starší s počínající hereckou elitou, vytvořit příběh, který dojme, zároveň brnká na nervy, z citlivějších diváků vymáčkne nějakou tu slzičku a svou jednoduchostí a nenásilným pojetím se vetře do mysli a dlouho jí nechce opustit. Samozřejmě že spousta lidí bude tvrdit, že je to jenom vypočítavá snaha o rozbrečení co možná největšího množství diváků. Možná je, ale povedla se, tak proč ne?! Do života normální čtyřčlenné rodiny zasáhne smrt staršího syna a je zajímavé pozorovat, jak se s tím vším zvládá vyrovnávat mladší syn, citlivá matka co touží po všech podrobnostech o posledních minutách života jejího syna a otec, který působí jako necitlivý drsňák, ale přitom trpí stejně jako matka. Vše navíc komplikuje fakt, že po sobě syn zanechal těhotnou přítelkyni, která si dítě chce nechat a zpětně se snaží otce jejího dítěte poznat. Každá minuta, ať už se v ní dělo cokoli a byl na obrazovce kdokoli, opravdu stála za to. Pro mě překvapující bylo i herecké obsazení. Pierce Brosnana beru jako Bonda, pořád v něm toho Bonda vidím a ničím za poslední dobu mě neuzemnil natolik, jako právě tímto svým výkonem. Povedlo se, k tomu není co dodat. Susan Sarandon je osvědčená kvalita, na kterou je radost pohledět. Roli matky, která přišla o syna, zahrála tak, že ačkoli bych jí to nepřála, tak její projev byl takový, jako by sama v této situaci byla. A z té mladší generace výborná Carey Mulligan a Aaron Johnson, který ačkoli se na obrazovce zjevil všehovšudy třikrát, tak mi „nakopal zadek“ víc jako v Kick-ass. Nenašla jsem žádná hluchá místa, nechybělo drama, láska, kus toho donebevolajícího dojáku a vše doplněno o nevtíravou a přesto příjemnou hudbu. Takže pro mě je Dar prostě a jednoduše dar, který lahodil oku, sluchu a ve výsledku nemůžu být snad víc spokojená. I nízkorozpočtový film opravdu může potěšit, Dar je dalším příkladem…Nezbývá mi než doporučit, a to rozhodně všem bez rozdílu věku, pohlaví a náročnosti!

Rozhodně není o co stát. Zajímavá podívaná to snad bude jenom pro ty, co mají rádi Audrey Tautou, ale tu mám ráda i já a že bych z výsledku byla jakkoli výrazněji paf se říct nedá. Ačkoli právě tato Coco Chanel šla do kin, tak já musím podotknout, že televizní verze z roku 2008 má víc šťávy a vkusu a celkově je dynamičtější. Pro mě byla tato podívaná šedivou, nudnou, nezáživnou matlaninou, která snad kromě kostýmů a právě Audrey ničím neoslnila. Příběh naprosto totožný s televizní verzí, možná proto jsem si ho tolik neužila. Životopisné filmy, když se nechytnou za správný konec, jsou nudné, až to praští. To že Coco začínala jako barová zpěvačka, posléze jako kloboučnice, mezitím proležela dolíky v pár postelích dobře postavených gentlemanů a pak tvrdě zaútočila na světovou módu, ví snad každé malé dítě. Jediný zlomový okamžik, kdy došlo alespoň k nějakému projevu života všech postav, byl okamžik, kdy Coco zjistila, že její životní láska zahynula při autonehodě. Pak zase jako když utne a až do konce (naštěstí ta doba není příliš dlouhá) zase jenom unylý stereotyp. Ani Audrey a krásné kostýmy nezachránili situaci. Bohužel.

Žádný zázrak, ale přesto jeden z těch lepších. Zase Američani (jak jinak), zase romantika (co jiného), ale změna spočívá v tom, že místo komedie (které nestojí ani za zlámanou grešli) docela zdařilý (jak se to vezme) pokus o drama. To vám zase jednou nějaký silně zásadový Američan přišel přes noc na nápad, že se pokusí spasit svět a jeho snaha bude spočívat v tom, že veškeré lidi, kteří přišli o někoho blízkého, naučí znovu žít. Sám se v tom plácá, přišel o manželku, ale hlavně že cítí potřebu učit ostatní žít. Hm, řeknete si, bezva, ale co my s tím? Někdo napsat tuto „stručnou“ charakteristiku do úvodních informací, tak po Lásce na druhý pohled neštěkne ani na smrt vyhladovělý pes. Jenže osudového Američana hraje sympaťák Aaron Eckhart (úspěch u ženského publika zaručen) a jeho osudovou lásku zase Jennifer Aniston, u které se podivíte, že ještě hraje a pro zajímavost se podíváte. A dívat se na to skutečně a kupodivu dá. Sympatický pár tak skáče přes překážky v podobě pocitu viny ze smrti manželky v případě jeho a v neschopnosti najít pořádného chlapa v případě jí. Zasmějete se v momentě, kdy se na scéně objeví papoušek, bývalý domácí mazlíček tehdy už zesnulé choti hlavního hrdiny. S tím bílým opeřencem se skutečně zasmějete a to se ani nejedná o trapný humor. Sice žádná dechberoucí romantika ani tragédie s nádechem shakespearovského dramatu, ale přesto lehce stravitelná záležitost pečlivě obraná o přehršel trapných klišé a se dvěma sympaťáky v hlavních rolích. Rozhodně nic, co bych musela vidět desetkrát za sebou a stále neměla dost, ale přesto těch minut strávených před obrazovkou nelituji. Jsou tací, kteří ho budou milovat, i tací, kteří ho budou nenávidět. Vyzkoušejte sami!

Vysloveně nevyhledávám české filmy, poněvadž téměř každý je stejně horkou jehlou spíchnutá komedie, která doslova dosáhla vrcholu trapnosti. Protektor byl poněkud výzva a zejména proto, že se konečně nejednalo o komedii. Stal se zázrak a výsledek se opravdu docela povedl. Docela říkám proto, že přeci jen nejsem z celého filmu paf tak, jak bych si představovala. Příběh se odehrává za doby druhé světové války, ale tu po čas celého filmu není téměř vidět, maximálně je slyšet z rozhlasu a pak v podobě obrázku Adolfa Hitlera na stěně v domě hlavních postav. Tudíž i tak se dá podat druhá světová válka a i když jsem zpočátku cítila jisté ochuzení o nacisty v uniformách, tvrdou němčinu a trochu té válečné surovosti, která podle mě k filmům s touto tématikou patří, tak jsem nakonec s výsledkem spokojená. Romantického jsem na celém snímku neshledala nic. Hlavní hrdiny drží pospolu snad jen jistá dávka solidarity vzhledem k židovskému původu manželky, ale tím asi veškerá „romantika“ končí. On se za rouškou „všechno dělám pro tebe“ schovává pod sukněmi jiných dam a odevzdává se do rukou bezuzdným večírkům a alkoholu, ona se vzepře svému osudu a spolu s promítačem v kině podniká akce, jež by v té době pro Židy měly být tabu. Tím se dostávám k části, která mě nebavila. Moment, kdy je spáchán atentát na Heydricha sice pár na chvíli opět spojí dohromady, ale vklíní se mezi ně transport do koncentračního tábora, alespoň tak jsem tento film pochopila já. Konec je totiž otevřený, a ačkoli je asi všem jasné, že to s hlavními hrdiny ani dobře dopadnout nemohlo v době druhé světové války, přesto je možné, že vše mohlo být jinak. K hereckému osazenstvu se nepotřebuji jakkoli výrazněji vyjadřovat. Líbil se mi velice výstup Jany Plodkové, která má obličej na prvorepublikovou dámu jako stvořený a která opravdu hrála dobře, ba dokonce výborně, a zpětně můžu říct, že si Českého lva zasloužila a zaslouží. Ovšem poněkud jako pěst na oko působil v začátku filmu přípitek směřující právě k hlavní hrdince, která představovala prvorepublikovou herečku, ve znění (pravděpodobně se netrefím přesně): „Na novou star!“. Předpokládám, že slovo „star“ by v té době asi nepoužil nikdo, tehdy jsme ještě neměli potřebu lézt Američanům do zadních partií. V závěru tedy mohu říct, že na české poměry poměrně slušně odvedená práce, která si v mých očích 70% zaslouží, ale vidět ji víckrát nemusím…

První oficiální trailer doslova způsobil boom, i mně se líbil, i já zůstala stát s pusou dokořán a s nevyřčeným výrazem „WOW“ na rtech. A výsledek? Jsem jenom ráda, že jsem zbytečně nevyhodila peníze za lístek do kina. Mě osobně totiž Kick-Ass ani nevzal dech, ani mi „nenakopal zadek“ tak jak by měl a už vůbec nezpůsobil záchvaty upřímného smíchu. Prostě a jednoduše se stal záležitostí, na kterou velice ráda a velice rychle zapomenu. Od začátku do konce mi Kick-Ass připadal jako kopie všech známých, i dosud neznámých, komiksových výtvorů. Od Spidermana počínaje, přes Supermana pokračujíce a Batmanem konče a líznuté daleko lepšími Watchmeny. To by mi ani tak nevadilo, pokud by alespoň výsledný děj za něco stál. Ocenila jsem maximálně snahu hlavního hrdiny bránit nevinné i bez superschopností a prototyp dokonalé rodinky v podobě otce, bývalého policisty, a malé akční dcerky, která místo panenek holduje novinkám ve zbrojním průmyslu. S pusou dokořán jsem zůstala v okamžiku, kdy poprvé malá Hit-Girl zamorduje byt plný divných chlápků. V tu chvíli už jsem tušila, že je něco špatně a doslova jsem cítila chybu v Matrixu. Mrhání krevních destiček, krevní plazmy, chirurgicky přesné odstraňování končetin a ohřívání lidí v mikrovlnce mi opravdu nesedlo na lep a v případě tohoto filmu jsem s tím ani nepočítala. Děj byl podle mého snad jen honičkou za pomstou okořeněnou trochou snahy o pomoc bližním svým. Hlavní hrdina sám o sobě byl po pár minutách, kdy se na scéně objevila Hit-Girl a Big Daddy, elegantně odstrčen do kouta a působil spíš jako páté kolo u vozu, co se vždycky někde nachomýtlo v nějakou nevhodnou dobu a jehož jediným smyslem života bylo zavazet. I přesto můžu říct, že mi Aaron Johnson (Kick-Ass) byl sympatický a rozhodně byl po všech těch přísných, větrem ošlehaných a spravedlivých tváří jiných superhrdinů, docela příjemným zpestřením. Mimoto stojí za to zmínit Marka Stronga, který když hraje záporáka, tak jsou diváci svědky hereckého koncertu. Díky za něj, ten jediný mě udržel u obrazovky až do konce. Mé očekávání skvělého filmu tedy nebylo naplněno a mrzí mě to. Pár momentů, které se mi vryly do paměti, nestačilo na to, abych udělila jakékoli závratné hodnocení. Za mě pouhých 50% jako zlatý střed, ale to snad jen díky dvojce Hit-Girl a Big Daddy a závěrečným titulkům, na které jsem se už v půlce začala nevýslovně těšit…

Tak pokud jsem si kdykoli myslela o jiném filmu, že je pro mě skutečným oříškem, tak nevím, kde seženu tak veliký louskáček na tento ořech. Jediné co vím jistě, tak to, že se mi výsledek, který jsem od režiséra mého oblíbeného seriálu Řím, Allena Coultera, viděla, zamlouval, a to docela dost. Dát dohromady Emilii de Ravin, která tak maximálně sem tam štěkně v nějakém seriálu a Roberta Pattinsona, teenegerkami milovaného emocionálně rozpolceného upířího idola ságy Stmívání, mohlo skončit buď naprostým fiaskem, nebo překvapivým důkazem toho, že ti dva přeci jenom něco umí. Jestli za to může režisérova zkušená ruka nebo jestli skutečně v těch dvou něco dřímá, to bůh suď, ale každopádně výsledek je překvapivě dobrý. Nezapomeň na mě je zase na plátna převedená podoba „velmi křehkých vztahů“ a obrázek toho, že ne vždy je všechno dokonalé a to i v amerických rodinách. Hlavní hrdina balancuje na tenkém ledě, kdy na jedné straně má milující mámu a sestru a na druhé straně otce, který podle něj více miluje svou práci než rodinu. Do toho se připlete i Emilie de Ravin (Ally), která to v životě taky neměla a nemá lehké a emocionální drásačka a hra na city diváků je na světě. Teď už jde jenom o to, kdo se do ní dovede vcítit a sežere ji režisérovi i s navijákem, anebo právě naopak bude znechucen okatou snahou o dojetí co nejširší vrstvy diváků. Já v podstatě pocítila obojí, dovedla jsem se jednak do děje vcítit, ale zároveň jsem vycítila i tu okatou snahu. Docela tomu napomáhá i právě role Roberta Pattinsona. Opět uštvaný výraz romantika balancujícího na hraně života a smrti, dobra a zla, s pohledem tak smutným, že by mu člověk dal pět korun, ať si jde udělat někam radost. Na to jeho fanynky letí a on to opravdu umí podat. Přiznávám, že bylo fajn vidět ho i jinak než jen jako infantilního světélkujícího upíra, a tuším v něm docela dobrý herecký potenciál, pokud dostane šanci ho rozvíjet, možná se dočkáme zajímavých výsledků. Emile de Ravin je sice povětšinou známá jako „ztracená“ (seriál Ztraceni), ale v tomto dílku nalezla samu sebe. Ačkoli mi nikdy nebyla výrazně sympatická, tady jsem jí fandila a věřila i nos mezi očima. Závěr, který měl působit šokujícím dojmem, pro mě šokující byl. Po celou dobu člověk nemá pocit, že by sledoval děj před událostí z 11. září 2001, dokud se toto datum neobjeví napsané na školní tabuli… Bravo, takový zvrat se povedl a mně se líbil! A tak se tedy v podstatě povedlo dát rodinu dohromady, i když za to hlavní hrdina, ačkoli nechtěně, zaplatil vlastním životem. Tato dojemná story, která citlivější osoby doslova uvede do varu a způsobí přetížení výrobny papírových kapesníků je povedenou záležitostí, ačkoli tedy rozporuplnou. Chtělo by se mi dát vyšší hodnocení, ale zůstanu nohama při zemi a dám 60%… Výborné, ale ne pro kritiky, ti si na tom smlsnou!

Ať mi nikdo netvrdí, že nelze natočit pěkný film bez přehršle reklamy, hromady peněz, které stejně ve výsledku nejsou vidět, a bez jakkoli výrazně známých osobností (Colin Farrell budiž světlou výjimkou). Jde, a Neil Jordan to umí! Mé choutky vidět Ondine byly veskrze ženské, poněvadž Colin Farrell je Colin Farrell a jeho zářivě blond hřívu z dob Alexandra Velikého jsem zapomněla velice rychle. A ačkoli tedy Colin válel, protože opravdu je dobrý herec, tak výsledek byl dobrý tak, jak jsem to ani já sama nečekala. Nádherné prostředí pošmourného Irska je jenom jedním z mnoha ocenitelných bodů. Proč dělat z hlavních hrdinů dokonalé postavy?! I příběh bývalého alkoholika, který když se dostane k láhvi, rád si znovu přihne a jeho protějšku, drogové dealerky, je dost dobrý na to, aby se na něj dalo dívat. Žádná sladkobolná romantika jako z pera Rosamunde Pilcher, nýbrž krásný příběh dvou lidí, kteří si k sobě najdou cestu. Jistou dávku napětí udržuje skutečnost, že do posledních okamžiků není jasné, jakou minulost ve skutečnosti hlavní hrdinka má. Vyfantazírovaná představa malého děvčátka, že je jakousi irskou verzí „mořské panny“ je sice poněkud přitažená za vlasy, ale kouzelná. A že tedy konec dostane nádech slušné kriminálky, mě překvapilo nadmíru, ale nikoli negativně. Tak tedy bez velkých očekávání se mi dostalo opravdu zajímavého zážitku, který všem doporučuji. Inteligentní film o dvou obyčejných lidech, bez kýčovitých frází a slibování lásky až za hrob, o problémech běžného života a podaný tak, že na něj já sama pěkně dlouho nezapomenu. Neil má můj vřelý dík a v procentech vyjádřený asi následovně…