home
Fitzcarraldo

GOLDIE FILM

Už jsem zde doporučoval hranou i dokumentární tvorbu Wernera Herzoga, ale tím jsem rozhodně neskončil. Tento zcela zásadní režisér, ke kterému se však častěji odvolávají filmaři než diváci, dodnes stačí s dechem a jeho filmy nikdy nepřestaly být první ligou kinematografie. Aniž by to Wernerovi stouplo do hlavy a nutilo ho pokoušet se za každou cenu překovávat sám sebe, nebo ho naopak přivedlo ke stagnaci. Vždy zvládal rozvíjet témata, jež ho dlouhodobě zajímají, a přitom se vyvíjet.


Fitzcarraldo je jedním z jeho nejznámějších počinů, po Hněvu božím jde asi o jeho nejčastěji citované dílo. Naivní dobrodruh Brian Sweeney Fitzgerald se v něm na přelomu devatenáctého a dvacátého století pokouší oproti všem okolnostem přivést doprostřed džungle operu. Brání mu v tom kulturní odlišnosti, neprostupná příroda, ale i laksní zbohatlíci, kteří raději svými dolary krmí sumce (doslova), než aby mu pomohli jeho sen uskutečnit.
Jde o příběh o nezdolném člověku, který dosáhl velkých věcí a přitom ničeho. Byl obdivuhodný i směšný zároveň a jeho sny byly nádherné a zbytečné.
Herzog se volně inspiroval příběhem Carlose Fermína Fitzcarralda, který podobně jako jeho zpodobnění proslul tím, že zorganizoval přesun své lodi přes horu uprostřed džungle. Šlo sice o loď mnohem menší a nenechal ji přepravit vcelku jako ve filmu, stejně tak motivy jeho činů a vlastně celý životní příběh byly značně odlišné, snímek ale nemá být biografií, spíš neurčitým podobenstvím, proto bych v tom neviděl problém.

Herzog opět obdivuje přírodu s tichou bázní. Rozhodně je zcela nekompatibilní s dnešními new age představami o splynutí s ní. Člověk, jenž se od přírody odtrhl, se do ní nikdy nevrátí. Chápou ji jen ti, kteří ji nikdy neopustili, tedy původní národy v džungli, možná ještě nějací sibiřští lovci.
Nejhůř jsou v Herzogových filmech vždy zobrazování snílci, kteří to nechápou. Snílci, kteří se považují za velkoduchá stvoření, která Zemi rozumí a mohou s ní žít v souladu. Jenže planetě je zaláskovanost nějakého človíčka ukradená a za tu drzou představu o rovnosti ho leda rozdrtí, jak mnohem později Herzog tematizoval v Grizzly Man.
Fitzcarraldo představuje mnohem pragmatičtěji naivního hrdinu, jehož pomýlenost dává větší smysl. Na rozdíl od pozdějšího Timothyho Treadwella si o sobě nemyslí, že je posledním na světě, kdo může přírodu zachránit - naopak si myslí, že jako jediný na světě (tedy v této části světa) ji může obohatit nejvyšším úspěchem západní civilizace, tedy operou, v čemž se v podstatě nemýlí. Mýlí se v tom, zda je o takový přínos zájem.
Jeho konání nechybí značná část samolibosti a arogance, Herzog se před tím neschovává, naopak to přímo podotýká. Přesto musíme Fitzcarralda vnímat jako neodolatelného "snílka, který jediný může pohnout horou".

Herzog v sedmdesátých a osmdesátých letech fascinoval především tím, co vše je ochoten pro své filmy udělat, kolik energie je schopen vynaložit. Dokázal sebrat deset lidí a vydat se do neprobádané džungle, kde za cenu tropických nemocí a neustálého rizika, že Klausi Kinskému už načisto přeskočí a všechny podřeže ve spánku, natočil vynikající Hněv boží. Proto když se o pár let později do Peru vrátil, vezměte jed na to, že tu tři stovky tun vážící loď přes horu opravdu přenesl bez jakéhokoliv zjednodušení.
Po tomto husarském kousku nazval sám sebe Dobyvatelem zbytečnosti, podobně jako je v jeho filmu osloven Fitzcarraldo, a paralel mezi jeho přístupem a naivně snaživým hrdinou bychom nalezli víc. Předně umanutost a energičnost, které z každého záběru prýští, jako by se odrážely v očích Kinského postavy.
Chvílemi se zdá, že Fitzcarraldo vypráví především sám o sobě jako produkci a svých tvůrcích. Ostatně před obsazením Kinského zvažoval Herzog, že si hlavní roli zahraje sám. Poté, co onemocněl Jason Robard a nedopadl Jack Nicholson, se totiž situace s obsazením hlavní role dost ztížila. Film, jehož zhruba třetina již byla hotová, musel vznikat od začátku a přišli jsme tak i o zajímavý bonbónek - Micka Jaggera v roli protagonistova asistenta, protože muzikant musel místo posunutého přetáčení vyrazit na turné (dochované záběry ale dávají pochybovat o jeho hereckých schopnostech, takže bych moc nelitoval).

Možná si myslíte, že pro diváka neznalého pozadí vzniku tím mizí kouzlo. Částečně máte pravdu, na druhou stranu kinematografie nemusí být nutně natolik pasivní, že náhodně vyberete film, zapnete ho a zkouknete - někdy s ním zkrátka musíte strávit víc času, znát kontext jak ohledně děje, tak i vzniku. Mona Lisa je sama o sobě také pouze hezký obrázek, fascinuje až příběh, který se za ní skrývá.
Pro pochopení všech filmů, u nichž se Herzog setkal s Kinským, je rozhodně nezbytností vědět, jak moc se nenáviděli. Klaus Kinski byl přes svůj obrovský herecký talent extrémně obtížnou osobností na komunikaci a prakticky každý, kdo s ním jednou natáčel, toho měl dost na celý život. Tady nemluvíme o hvězdných manýrách, ale fyzicky agresivním člověku, u nějž jste si zřejmě nikdy nebyli jistí, co udělá. Herzog s ním nakonec spolupracoval pětkrát (u Fitzcarralda počtvrté) a rozhodně nejde říct, že by se jejich vztahy lepšily. Jeden z domorodých náčelníků ve vypjaté chvilce během natáčení nabídl, že by Kinského mohl celkem jednoduše zlikvidovat. Jediné, co režisérovi zabránilo nabídku přijmout, podle něj byla skutečnost, že na další přetáčky nezbývaly prostředky.

Takovou vášeň nezpodobníte, pokud jí nežijete. Nelze přijmout nabídku od producenta, udělat pár pohovoru s herci, vybrat bezpečné lokace a čekat, že vznikne živelný zážitek jako Fitzcarraldo. Díla Wernera Herzoga tak nejsou jen filmy, jsou to příběhy samy o sobě. Dobrodružství o dobrodružství, snění o snění. Možná si myslíte, že to jde ošálit, ale platí, že za většinou vynikajících snímků se skrývají napínavé příběhy. Existuje jen málo zásadních děl kinematografie, která by vznikla v bezproblémových podmínkách. Proč je Stará trilogie Star Wars tak dobrá a Nová tak špatná? Podívejte se na dokumenty o jejich vzniku. V prvním uvidíte usměvavého mladíka, který uprostřed pouště zápasí s nedostatkem prostředků i technologií. A v druhém starého tlustého pána, jak sedí na židli u monitoru a do vysílačky říká herci, co má ve vedlejší místnosti před tím zeleným pozadím dělat. Cítíte ten rozdíl? (Nechci vyznít jako odpůrce moderních technologií - pokud se podíváte na dokument tentokrát z natáčení Avatara a uvidíte Camerona zběsile pobíhajícího po tělocvičně, aby předvedl, jak má vypadat bitka, jistě uznáte, že vášeň patří i před greenscreen.)
Je to nepochybně zajímavé, ale s obtížemi vznikající filmy opravdu bývají lepší. Asi protože ve svých tvůrcích vzbuzují větší zápal? Zajímavé a uklidňující, protože se tím ukazuje, že i u tak kontrolované a plánované činnosti jako filmová produkce stále platí, že především úsilí nese ovoce. A málokdo vkládá do svých filmů tolik úsilí jako Werner Herzog (i když teď ke stáru už se to samozřejmě projevuje méně akčně). Proto málokdo točí tak dobré filmy.

PS: O Herzogově posedlosti při natáčení tohoto snímku a nekončících ranách osudu, které musel překonávat, pojednává skvělý celovečerní dokument Břímě snů režiséra Lese Blanka.

jedním dechem
Dobrodružství na všech úrovních. Film pulzující životem a energií.
xxmartinxx
Autor si zatím nevyplnil svoje mikrobio. Zatím se musíte spokojit s tím, že umí číst a psát.