RECENZE FILMU

Králova řeč je jedním z nejnenápadnějších, ale tím spíše nevyzpytatelných "filmů pro ceny" roku 2010. Colin Firth si tu štráduje pro uznání se stejnou sebestředností jako Christian Bale (škoda, že každý v jiné kategorii, bylo by to zajímavé) a minimálně Anglosasové nejen jeho, ale i celý snímek vynášejí do nebes. Z několika mých posledních recenzí (Fighter, Město) by se mohlo zdát, že kvůli tomu budu automaticky snižovat body. Rád vám dokážu, že to nemusí být pravda.

Na tomhle přístupu mi totiž sice vadí jistá nucenost, nicméně Tom Hooper (mně známý jako režisér televizní Královny Alžběty s Helen Mirren) umí i mezi těmito mantinely, jež tu bezpochyby jsou, rozehrát zajímavou hru. Hru vkusně osobitou, cílevědomou a sebevědomou, která Králově řeči rozhodně svědčí.
Příběh britského krále (jenž se králem stane až v druhé půlce) a jeho logopedických potíží mohl nakonec dost dobře sklouznout k trapné frašce, stejně jako přílišnou snahou o zachování důstojnosti by z něj nutně zůstalo jen škrobené drama o ničem. Cesta "někde mezi", ač obvykle kritizovaná, je tu tedy jediná možná a její sledování poměrně náročné. Spíš než cesta je to provaz natažený mezi dvěma mrakodrapy, ze kterého by Hooper při sebemenším zaváhání spadl. Lze natočit drama o koktajícím politikovi důstojně, zároveň vtipně, ale přesto inteligentně?

Ano, jde. A není k tomu zapotřebí ani britcomový důraz "za každou cenu" jen na konverzační humor. Rozhodně nejde, jak jsem se bál, o dvouhodinovou epizodu Jistě, pane ministře. Přitom je Králova řeč počin stále veskrze anglický. Dalo by se říct až hyperanglický - Hooper původ snímku dává dost tvrdě najevo a velmi dobře využívá oldschoolovost tématu a místo jeho původu. Rozhodně si ho nespletete se zámořskou produkcí a divákům navyklým na americkou kinematografii přijde Řeč dost exotická (pro někoho možná až příliš). Rozhodně nejde o Dannyho Boylea, který ve svých posledních filmech na jakékoli národnostní znaky úplně zapomněl (neříkám, že je to špatně). I díky tomu působí Králova řeč jako "něco jiného". Nespoléhá se jen na to, ale neokoukanost vizuálu a vůbec přístupu filmařů hraje jistě svou roli.

Pokud mě něco opravdu mrzí, je to jistá limitace zdejšího světa. Vzpomněl jsem si na Sedm let v Tibetu, kde se děly státní převraty a umírali lidé, ale v dalajlámově paláci to stále vypadalo, že nejosudovější událost je zprovoznění biografu. V The Kings Speech stojí král na pokraji války, nacisti kují Fall Grün, Chamberlain zahajuje appeasement, ale Jiří nemá větší problém, než je řešení svého koktání. Celý svět jako by se točil jen okolo něj. Maličko to snímek degraduje a dělá z něj jen epizodní pohled na královskou rodinu (přitom nám musí být jasné, že takhle doslovně k těm událostem jistě nedošlo). Není těžké uhodnout proč - královská rodina se prostě v záporném světle neukazuje a král Jiří rozhodně svědomitý zastánce boje proti nacizmu nebyl. Jakéhokoli většího historického kontextu tak děj dosáhne až asi dvacet minut před koncem, kdy se i v reálu Jiří konečně rozhoupal k akci - i toho je ale příliš málo, přichází to příliš pozdě a hlavně není vůbec naznačeno, že by král před tím dělal pravý opak. Právě to je jedinou věcí, která Královu řeč mírně znehodnocuje. A zrovna my, kteří na pozadí tušíme Mnichovskou dohodu, která Evropu ovlivnila až do konce osmdesátých let, ne-li dodnes, stejně jako celou světovou válku, o jejíchž dopadech ani nemusíme přemýšlet, bychom jistě ocenili maličko větší "zapuštění" do historie, které by režisérův záměr snad nemuselo nějak rozbít. Je sice milé si uvědomit, že ta malá holčička u krbu je dnešní královna, ale to mi jako pojítko s realitou přijde maličko ne-dost.

Nejde tedy o žádnou rekonstrukci událostí, ale vlastně ani o osobní drama. Postavy totiž nepůsobí jako reálné lidské bytosti, ale spíš jejich účelové karikatury. Ze známých historických postav, které tu pro nás nějak výrazněji vystupují z anonymity, tu máme jen Churchilla (velmi okrajově) a Královnu Matku. Ani oni na nás ale nepůsobí jako ti lidé, co známe z dokumentů a fotografií. Sám hrdina filmu král Jiří VI. a "doktor" Lionel Logue jsou zrovna tak nepřístupní. Žádná z postav nemá hloubku - dokonce ani sám král. Veškeré jeho emoce jsou povrchní, jednorázové a snadno čitelné jak ze situace, tak z důsledné změny jeho chování. Logopedista Rush na tom není jinak, přestože se jako jediná postava alespoň nějak otevře a ukáže své hlubší motivy. Jde ale v podstatě o výjimku potvrzující pravidlo vzhledem k tomu, jaké ty motivy jsou.
Důležité tedy je, jak spolu tito lidé komunikují a co z toho vyplývá pro diváka, ne pro ně samotné. Jde o velkou hru myšlenek, poselství a gest, které rozhodně nestojí na osobní rovině. Stále ale zůstává velmi důležitým, že se hlavních rolí chopili herci jako Colin Firth a Geoffrey Rush. Oba jsou bezchybní. Své role dokonale chápou a jejich nereálnou podstatu ještě podtrhávají důrazným (a nerealistickým) herectvím. Dokázat tohle vkusně a přesvědčivě se mi zdá svým způsobem těžší než pokus přesnost.
The Kings Speech funguje tak trochu jako divadelní hra - myšlenky jsou sdělovány zřetelně a nahlas, proto je musí být pořádně zdůrazněny. Dnešní trend samozřejmě směřuje k realizmu, ale to neznamená, že nemůžeme ocenit starou školu, na jejímž principu celý film stojí.
Pokud bych si na něco okolo herců postěžoval, pak je to nedostatečný prostor pro Helen Bonham Carterovou, které bych moc přál, aby se vymanila ze stínu svého muže (Tima Burtona) a zahrála nějakou plnohodnotnou postavu. Tady je její role vlastně dost malá. Snad příště.

Králova řeč rozhodně není pro každého. Když jsem jí viděl poprvé, neuměl jsem si představit, že by mohla vyhrát Oscara komukoli jinému než Firthovi (později to samozřejmě nabralo jiných obrátek). Stejně tak není dokonalá. Na to je moc epizodní, sebestředná a jistě svým způsobem i maličko pozérská. Ze všeho nejmíň je ale špatná, nudná nebo nezajímavá. To jsou skutečně věci jí na hony vzdálené. I když se tedy nejedná o žádný strhující zážitek, může být poměrně zajímavé sledovat přátelství dvou odlišných mužů ve chvíli, kdy jeden z nich musel pronášet velké projevy, zatímco ten druhý ho to měl naučit. The Kings Speech rozhodně má co říct. A ani moc nekoktá.

PS: Líbilo se mi vyřešení nemožnosti natočit korunovaci - a hlavně vtipné zdůraznění toho během promítání.