RECENZE FILMU

V Americe se v jednom filmu megahvězdy scházejí poměrně často. Poslední dobou se do hereckého „konfliktu“ pouští především Christian Bale. A pokud se nejedná o nezávislou produkci, kde se hraje pro Oscary nebo z čirého přátelství, létá v tom vždy velká kupa peněz. V asijských poměrech by výplatní páska Denzela Washingtona, popřípadě Toma Hankse zaplatila jeden možná dva velkofilmy. A jelikož v Číně za nejhvězdnější ze všech hvězd platí Andy Lau a někde o pár zastávek dál si lebedí Jet Li (a pokud přejedete, nic si z toho nedělejte, ještě můžete narazit na Takeshi Kaneshira, který si na nezájem čínského publika také stěžovat nemůže), rozhodl se režisér Peter Chan dát tyhle tři dohromady. Jistě, jistě, zaplatit tohle trio nebylo jen tak, a především Jet Li si na důchod přilepšil značnou měrou, přičemž prolomil svůj dosavadní rekord za honorář vyinkasovaný po Hrdinovi. Ale pokud na plakátě máte tyto tři jména, pozornost se zákonitě dostaví.

O Warlords toho do západního světa ani moc nestačilo prosáknout a na světě byl první teaser na hotový film, pojednávající o pokrevním bratrství ústřední heroické trojice a postupem času o rozdílným směrem se vyvíjejících principech a pohnutek postav. Víc toho neprozradím, protože jakákoli další, byť strohá informace o prostičkém ději by byla jaksi navíc a hlavně ono ani není co prozrazovat. Co si budeme nalhávat, východoasijské historické velkofilmy diváka nenamlsávají zrovna příběhem samotným, ale každý čeká adrenalinové válečné vřavy, pompézní výpravu se stovkami - co stovkami, tisíci komparsistů a filosofickou podstatu.

A tohle všechno divák od Warlords dostane. Vizuální stránka je bezchybná a kamera je na té nejvyšší úrovni. Navíc syrová atmosféra dokreslena kovovými filtry má tendenci divákovi navodit patřičnou skepsi vůči hlavním hrdinům, zvlášť když vám při tom v uších vibrují desítky decibel „nabušeného“ soundtracku od autorů s velmi výmluvnou profesní minulostí. A když se do vás všechny tyhle superlativy pustí v největší bojové scéně první poloviny filmu, kde se navíc mečem ohání Jet Li, muž na nejvýš povolaný, je zaděláno na úžasný zážitek. Bitva, o které hovořím, rozhodně patří k vrcholům filmu. Andy Lau tu s plnovousem vypadá mužněji než kdy jindy, Jet pár protivníkům useká končetiny a celé je to svižně a přehledně sestříhané, navíc podpořené několika nádhernými velkoplošnými kamerovými záběry.

Jenže tím to „úžasné“ končí a nastává chvíle, kdy se Chan snaží růžně barevné kusy látek sešít dohromady, a k mému velkému zklamání mu to příliš nejde. Režisér vsadil na útržkovitý styl vyprávění a asi nějak nepomyslel na to, že motivy hlavních hrdinů nebudou moc na srozuměnou. A ačkoli divákovi dochází, proč by mohl ten jít tímhle směrem a tamten zas oním, je to spíš jen kompromisem mezi tím, co si sám domýšlí, a Chanovou vizí. Hlavní problém vidím především v až neuvěřitelné nejednoznačnosti postav. Je sice hezké, že jsou charaktery rozsáhlé, ale urputné hledání toho hodného a toho, kdo stojí za poločasem rozpadu původní myšlenky pokrevně-bratrské trojky, je rozptylující a ve výsledku zbytečné.

Stejně zbytečné byly na efekt a city hrající „silné“ scény. To, že se jede „natvrdo“, bylo jasné dopředu a obzvlášť jednu scénu (celkově tam toho bylo víc) beru jako nekompromisní kalkul nejtěžšího kalibru. Abych však na Chana pouze nedštil síru, musím mu pogratulovat za příjemně zakomponovanou lovestory. V tomhle ohledu pro mě připravil příjemný milostný trojúhelník s nečekaným rozuzlením a bral jsem to jako osvěžení nesmyslně plochého příběhu. Sice bych tenhle romantický výlet počastoval „cestou za hranice filmu“, ale úplně stejným nesourodým dojmem působí první a druhá polovina tohoto čínského dobrodružství. Jediným schůdným východiskem by pro mě nejspíš bylo prodloužení časomíry o dobrých 30-40 minut (ovšem domnívám se, že ve výsledku by s tím Chan naložil úplně stejně).

Na střípkovitý styl vyprávění dojíždějí i herci. Tedy ne že by se na ně nedalo dívat, ale rozhodně jsem měl pocit, že nedostali možnost předvést kompaktní výkon, a před kamerou se tak omezili na lepší či průměrnější „epizodní“ hraní. V tom vynikl především Andy Lau, a byl tak jednookým králem mezi slepými. To Jet Li se vždy soustředil spíš na ekvilibristickou část výstupu než na kvalitu svého herectví, ale když už mu ve Warlords režisér Chan nedává šanci předvést svoji perfektně vypilovanou techniku kung-fu (především druhá polovina filmu), dokazuje, že nějaké ty emoce ze sebe dostane a kouká se na něj dobře (no dokážete si představit, že vás jednou ranou složí větší sympaťák?!). Zato Takeshi Kaneshiro to po prvních 15 minutách zabalil a nemastným, neslaným způsobem se prokopal do konce filmu, ve kterém se ještě stihl jakž takž zmátořit.

Abych to shrnul. Warlords mě komplexně zklamal, což je důsledek především jednoduché a přitom na první pohled nezjevné příběhové stránky. Rozhodně se však jedná o oku lahodící materiál a tisíce čínských komparsistů, stejně jako umění Jeta Li dokáží vyvolat obdiv (což je fajn, protož přesně na těchto věcech to stojí). Za jedno vidění v dobře ozvučeném kině film rozhodně stojí a já nechci někomu upírat možná strhující zážitek. Já se ale nebavil a dlouho jsem se rozhodoval, jestli dát čínskému megalomanství alespoň nějaké nadprůměrnější hodnocení. Nakonec jsem podlehl.