RECENZE FILMU

Britský horor režiséra Psích vojáků ukazuje, jak by to vypadalo, kdyby se námětu na béčkovou Jeskyni ujal někdo zručnější.

Když jsem minulý rok udělil krutě nepovedenému hororu s názvem Jeskyně pěkných 30 %, docela jsem litoval toho, proč se vcelku zajímavého námětu na „slušný béčkový horor“ musel chopit naprosto neschopný amatér Bruce Hunt, který natočil, jak již bylo řečeno, „krutě nepovedený béčkový horor“. Proč se do toho proboha nepustil někdo zručnější? Takováhle otázka padla jistě nejenom z mých úst - a teď na ni konečně dostáváme odpověď…

Film Pád do tmy (známější spíše pod originálním názvem The Descent) anglického režiséra Neila Marshalla staví prakticky na stejné zápletce jako Jeskyně… a činí tak mnohem lépe. Jméno režiséra Marshalla můžete znát coby tvůrce hororu Psí vojáci (2002), nepříliš zdařilé taškařici o vojácích – vlkodlacích. Právě tenhle chlápek se svým Pádem do tmy ukazuje (především Amíkům včele s již zmiňovaným režisérem Brucem Huntem), jak by se správně měly natáčet „klaustrofobické horory“, a navíc i dokazuje fakt, že v Anglii se horory zkrátka točit umí (jak ostatně už před lety dokázal působivý snímek 28 dní poté).
Děj se točí okolo party žen (jediný muž v celém filmu zemře při autonehodě hned v úvodu), které se vydávají na
společný výlet, jenž se později mění v pěkně krvavý boj o holý život. Prostě a jednoduše - jedou kamsi do hor, kde vlezou do tamního neprobádaného jeskynního komplexu, díky lehčímu zemětřesení ztratí cestu zpět, a tak se musejí vydat dál, aby našli jakýkoliv jiný východ. V tento moment to vypadá na slušné drama, ale to se mění ve chvíli, kdy hrdinky začnou obtěžovat neznámí tvorové, jimž se docela zamlouvá čerstvé lidské maso…
Ano, příběh naznačuje, že jde o jasnou kopii Jeskyně, ale o kopii v mnohem lepším provedení, neboť režisér Marshall zvládá s přehledem vše, co Hunt ve svém „jeskynním“ propadáku pohnojil. Klaustrofobické scény působí opravdu
klaustrofobicky (zejména díky až „dokumentární“ kameře), atmosféra je strašidelná i bez jakýkoliv zbytečných lekaček a scény s hlavními nepřáteli jsou dostatečně drsné a krvavé. Samotné příšery (něco mezi netopýrem z Jeepers Creepers a smrťákem z Bladea 2) navíc nepůsobí trapně, čemuž napomáhá i to, že scény s nimi se odehrávají zásadně ve tmě.

Pád do tmy je prakticky ve všech směrech lepší než Jeskyně, ale to ovšem neznamená, že je bez chyb. Marshall ztroskotává zejména na budování charakterů postav. V takovémto filmu totiž postavy sice důležité jsou, ale většinou jen jako potrava pro úhlavní potvory, hlavní hvězdy celé show. To se Marshall snažil vyvrátit a bohužel se mu to vymklo z rukou. Nešťastný „mini-příběh“ jedné z ženských hrdinek je tak ve filmu naprosto zbytečný stejně jako finální pointa, která tak trochu sráží celou tuhle svěží jízdu do
kolen (i když naštěstí ne tak jako hrůzostrašná „pointa roku“ v Jeskyni). Režisér se zkrátka divákovi snaží dosti násilně a zbytečně vnutit fakt, že „tady nejde jenom o „vyvražďovačku“ a divák mu to ani náhodou nechce věřit. Věřte, že o tzv. „vyvražďovačku“ skutečně jde, ale v tom lepším, nezaměnitelně britském provedení.