Josef – Král snů, je vedle Prince Egyptského a Lvího krále dalším filmem s tímto typem animace, který mi jako menšímu natolik utkvěl v paměti, že až do teď mi bylo líto, že si nemohu vzpomenout na jeho jméno. Byl bych si jej pustil dřív, nicméně v tom případě bych jej nemohl hodnotit s vědomím, že znám tento příběh i v psané podobě. Jak jsem zjistil, Bibli není tak obtížné číst. Styl psaní je skoro pořád stejný a prakticky vše je okamžitě vysvětleno. Jak tedy využít ve filmech příběhy (mimo nejznámějšího Ježíše a Mojžíše), které postrádají komplikovanost, napětí a do jisté míry i poutavost? Vzhledem k tomu, že Josefův příběh je sice trochu zajímavější, ale pořád ne nijak zvlášť, musím vyzdvihnout jeho filmové zpracování, které se mi prostě líbí. Je těžké být objektivní, když jsem předem věděl, že si spíš jen připomenu staré dobré časy, a že budu kritizovat jen v krajním případě. Josef je opravdu dobře zpracovaný biblický příběh, který v Bibli postrádá nespočet pěkně zachycených detailů. Jistě, že z něj také dělají neskutečně idylickou a naivní pohádku, ale co bychom také mohli chtít od muzikálového animovaného filmu… Tato animace je skvělá, jen mi na ní vždycky vadily výrazy ve tvářích. V Josefovi jsou úplně do extrému rozlišeny situace, v nichž buď všechny postavy s nevinně šťastným výrazem zpívají a tančí, nebo s nevinně nešťastným výrazem litují a vzlykají. Pokud se na to někdo dívá stejně jako já, a kdo neviděl tento film jako malé dítě, docela bych chápal, že jej považuje za úplně primitivní podívanou pro děti. Je ovšem třeba dívat se trochu s nadhledem. Každý, kdo zná Genesis, ví, že se lepšího filmu dočkat nemohl. Můj pohled na Josefa – krále snů se už asi nezmění. Každý má takovou skupinku filmů…