Farinelli v režii Gérarda Corbiau je jeden z hudebních filmů, podobně jako vám jistě známý Amadeus Miloše Formana. Tento však pojednává o životě jednoho z nejslavnějších kastrátů 18. století Carlu Broschim, zvaným Farinelli. Farinelli byl znám svým velkým hlasovým rozsahem a dlouhou výdrží na jednom tónu. (Dokázal prý zazpívat 250 not na jeden dech a jeden tón dokázal držet minutu. Jeho rozsah byl prý od "a" až do "d´´´", tedy skoro tři oktávy, které prý ještě rozšiřoval o několik spodních tónu, čímž se dostal na rozsah zhruba tři a půl oktávy). Říkalo se mu "božský Farinelli" nebo také "zpěvák králů". Narodil se 24. ledna 1705 v Apulii jako syn šlechtice Salvatore Broschiho, který byl ještě před Nicola Porporou učitelem jeho i jeho bratra. Ve svých sedmi nebo osmi letech byl kastrován, aby byl zachován jeho jedinečný hlas. Později Carla podporovala neapolská rodina Farina, a tak se během studií Carlo Broschi proměnil ve Farinelliho. Všude kde koncertoval slavil velký úspěch a jeho vystoupení vzbuzovalo obrovské nadšení, jeho získání do opery představovalo značný finanční úspěch, jak pro pořadatele, tak pro skladatele. Během tří sezón pro něj bylo napsáno 15 rolí. Psal pro něj i jeho bratr Riccardo Broschi. Umírá 15. 7. 1782, je pohřben v Bologni, jeho náhrobek byl však zničen za napoleonských válek. Tento článek, který právě čtete, není klasickou recenzí, na jakou jste pravděpodobně zvyklí, za prvé asi nemá moc cenu rozebírat skladby minimálně tři století staré a za druhé je zde spousta zajímavostí a překladů árií, které jinde nenajdete a které stojí za zmínku. Snad vám text níže pomůže lépe porozumět době, hudbě a lidu, který tento film zachycuje. Hudba z filmu Farinelli se skládá z děl pěti autorů, jsou jimi - Georg Friedrich Händel, Giovanni Battista Pergolesi, Nicola Porpora, Johann Adolf Hasse, Riccardo Broschi. A o jejím provedení lze mluvit jen v superlativech. Dirigentské taktovky nad souborem "Les Talens Lyriques" se ujmul Christophe Rousset. "Les Talens Lyriques" je vokálně-instrumentální soubor založený samotným Christopherem Roussetem v roce 1991, soustředící se převážně na repertoár 18. století. Používají tedy i dobové nástroje, které o trochu jinak vypadají a hlavně jinak zní, čímž se interpreti více přibližují zvuku souboru v 18. století. Zpívá Derek Lee Ragin (kontratenor) a Ewa Mallas-Godlewska (soprán), jejich hlasy jsou sestříhány a digitálně zpracovány, aby dosáhly jednotné barvy, protože party Farinelliho dnes není pravděpodobně žádný ze zpěváků schopen uzpívat (jak je popsáno výše, kvůli jejich rozsahu a dechové náročnosti). Proto byly tedy použity hlasy dvou různých zpěváků a spojeny v jeden, který se má co nejvíce blížit barvě hlasu opravdového kastráta. Takže nejen že jsou skladby skvěle interpretovány, ale jsou i výborně zpracovány technicky (zvukově). Práce na digitálním spojení dvou hlasů nebyla vůbec jednoduchá – analýza dvou hlasů hláska po hlásce, nota po notě, vytvoření programu, který přiblíži sopránový hlas hlasu kontratenoristy atd., a proto také tato práce zabrala mnoho času. Jen editace materiálu zabrala asi 10 měsíců. K tomu ještě film získal v roce 1995 César Award za nejlepší zvuk (konkrétně pánové Jean-Paul Mugel, Dominique Hennequin). Farinelli je film, který nejen že vypovídá o životě jednoho z nejslavnějších kastrátů, ale také oživuje hudbu doby barokní opery a árie, které byly po desítky let zapomenuty, kvůli jejich náročnosti. Zobrazuje také dobu trochu uvolněnou a požitkářskou. V neposlední řadě se můžete přesvědčit o tom, že život takovýchto umělců není tak jednoduchý, jak se na první pohled a na venek zdá. Vše je dotvořeno výbornými hereckými výkony a kostýmy. V porovnání s "běžným" filmem je zasazení hudby do děje jednodušší. Za prvé je zde zpěvák, který předvádí své umění na prknech divadel a oper. Za druhé zde máme dva autory, kteří svou hudbu skládají u varhan nebo cembala a za třetí zvyk, kdy u jídla hrávala živá hudba. Zbylá místa vyplňuje hudba, která již ve filmu zazněla nebo zazní, ale je ztišena a jen podmalovává děj. Virtuózní árie z opery Artaserse "Son qual nave ch´agitata" Riccarda Broschiho plná rychlých a intonačně náročných koloratur otevírá soundtrack filmu. Je to jedna z árií, která dává spíše přednost virtuóznímu umění, tudíž slouží převážně k prezentaci technických schopností interpreta, než jeho schopností citových. Stejně tak ve filmu je árie použita k nalákání lidu z divadla Händelova do konkurenčního divadla Nicola Porpory, Farinelli ukazuje svou nepřekonanou virtuozitu, která je oproti cd ve filmu ještě vyhrocena do extrému, až z toho dámy omdlévají a Händel zuří, protože jeho divadlo zeje prázdnotou a nemá čím zaplatit muzikanty. Text árie vypovídá o člověku, který je neklidný jako loď na rozbouřeném moři, který se však po spatření milého uklidní stejně jako moře a vítr, aby se mohla loď odebrat k odpočinku do přístavu. Na disku se pod číslem pět nachází také "Ouvertura" k této opeře (tedy Artaserse) tentokrát je však autorem Johann Adolf Hasse (bylo běžné, že jedno téma zpracovávalo více autorů), lépe řečeno ouvertura italského typu zvaná sinfonia, domnívám se tak podle tempového rozložení rychlá-pomalá-rychlá část. Sinfonia nebo ouvertura měla sloužit k uklidnění lidu, aby se dousadili a domluvili, ale také k prezentaci některých řekněme ústředních melodií. Johann Adolf Hasse se zde prezentuje ještě jednou krátkou árií z opery Cleofide "Generoso risuegliati o core", veselá, energická a opět plná koloratur. Skladba s číslem osm "Ouverture de Rinaldo" (Ouvertura k opeře Rinaldo) je ve filmu hrána na varhany Händelem, kterého Farinelli tajně poslouchá. Na CD je pochopitelně hrána její instrumentální forma. Z této opery zazní ještě dvě árie "Lascia chi´o pianga" (Ponech mne pláči) a "Cara sposa" (Drahá nevěsto). Opera Rinaldo se odehrává v době první křížové výpravy a zpracovává smyšlenou příhodu z básnické knihy Torquata Tassa Osvobozený Jeruzalém, kdy pohanská kouzelnice a královna Damašku Armida má svému bratru pomoci proti křižákům tím, že zavraždí rytíře Rinalda. Při pohledu na jeho krásu k němu ale vzplane láskou a čin nevykoná. Árii "Cara sposa" zpívá Rinaldo ke své milé Almireně, kterou pomocí kouzel unesla kouzelnice a královna Damašku Armida. Doslova: "Drahá nevěsto, drahá milovaná, kde jsi? Ach, vrať se k mým nářkům z vašeho podsvětí. S rozhořčenou tváří vyzývám k boji vinné duchy." A podobně árii "Lascia chi´o pianga" zpívá v opeře Almirena zajatá v kouzelných zahradách paláce Armidy "Nech mě, abych oplakávala svůj krutý osud a abych toužila po svobodě! Bolest ať zlomí tato pouta mých muk jen z milosrdentsví. Každý trest nejlítostnější by snesla tato duše sklíčená, kdyby se těšila nadějí, že se může utěšit. Avšak padá každá naděje, není místo, není život, není způsob, jak doufat." Před touto árií ve filmu ještě krátce zaznívá část árie "Venti turbini", kterou však na cd nenajdeme. Ve filmu Riccardo Broschi skládá "Se al labbro mio non credi" (Nevěříš-li mým slovům) na půdě Porporova divadla, přichází Händel a pomáhá mu s harmonií. Skladba je na cd zinstrumentována, instrumentaci provedl dirigent souboru Christophe Rousset. Ve filmu je však hrána na cembalo a poté zaznívá jako část Broschim konečně sepsaného Orphea (v reálu ale Riccardo Broschi nikdy žádného Orphea nesložil). Oproti ostatním jeho skladbám je tato "jednoduchá", lépe řečeno zbavena přebytečných kudrlinek, ozdob a koloratur. Jediná skladba soundtracku od autora, který se dožil pouhých 26 let, Giovanni-Battisty Pergolesiho je "Salve Regina" (Zdrávas Královno, Matko milosrdenství, živote, sladkosti a naděje naše, buď zdráva!). Již od počátku je velmi podobná Pergolesiho další církevní skladbě Stabat Mater (matka oplakávající ukřižovaného syna), vlastně začátek je na vlas stejný. Možná vás trochu zarazí, že je skladba psána v mollové tónině, ač oslavuje královnu, matku milosrdenství. Nevím proč tomu tak je, ale i Salve Regina jiných autorů (např. Antonia Vivaldiho) začínají v mollové tónině. S největší pravděpodobností to bude kvůli další části Salve Regina (K tobě voláme, vyhnaní synové Evy, k tobě vzdycháme, lkajíce a plačíce v tomto slzavém údolí.) "Ombra fedele" je árie, kterou Riccardo Broschi napsal pro Farinelliho, je z opery Idaspe a ve filmu zaznívá vůbec jako první árie. Mladičký Farinelli se představuje na jednom ze svých prvních vystoupení, která ho záhy vynesou na výslunní. Árie je pomalá, plná napětí, velmi jemná s virtuózními, ale dojímajícími pasážemi. Ve filmu opět okořeněná o téměř minutový tón, který Farinelli udrží na jeden nádech. Doslova zpívá: "Já také, věrný stín na břehu řeky Lete, svůj idol, kterého tak zbožňuji, následovati chci. Jak krásná je radost, která utěšuje mé trápení." Na závěr zbývají ještě dvě skladby se stejným názvem "Alto Giove" (Mocný Jupitere) z opery Polifemo, autorem je Nicola Porpora. Jedna je pouze instrumentální se sólovým hobojem a je použita právě jako hudba k jídlu. Tehdy to byl zvyk naprosto běžný, dnes však tento fakt muzikanty snad i pohoršuje. Mě spíše zaráží, že tak krásná hudba byla v tomto filmu použita zrovna k jídlu. Sólový barokní hoboj má odlišnou barvu zvuku od hoboje současného, je jemnější, zvuk je plnější a kulatější, krásně "vypráví a pláče". Podruhé skladba zaznívá při zatmění slunce, které pozorují dvořané na madridském dvoře i s králem Filipem V. Tentokrát již není pouze instrumentální, sólový hoboj nahrazuje zpěv s textem "Mocný Jupitere, tvá milost a tvoje chlouba jsou největšími dary věčného života, který mi dáváš." A je zpívána právě pro španělského krále Filipa V., který sužován depresemi denně rád poslouchal Farinelliho hlas, který mu měl navozovat příznivé duševní rozpoložení. Jako jinde, hudba dotváří atmosféru a děj filmu. Výběr árií a instrumentálních skladeb je zdařilý – nalézáme zde jak hudbu virtuózní, rychlou, energickou, taneční, tak hudbu pomalou, plnou napětí a emocí.