RECENZE FILMU

James Bond je zpátky! Daniel Craig coby začínající agent 007 v nejdrsnější bondovce vůbec. Akce, krásné ženy, auta, poker a romantika. Ano, bohužel i romantika...

V pořadí již jedenadvacátá bondovka začíná velmi slibně. Divák se okamžitě ocitá v centru dění, resp. v Praze, kde na nováčka Bonda čeká jeho druhá oběť. Druhá oběť, která mu zajistí označení 007 a tím pádem i vytoužené „povolení zabíjet“. Scéna je černobílá a střídá se s flashbacky (opět, tentokrát však „syrovější“ černobílý vzhled), ve kterých vidíme Bondovu první vraždu – značně drsnou rvačku, v níž se surovostí nešetří. Po černobílém úvodu následuje titulní song (konečně zase něco rockovějšího), po kterém ovšem nasazené tempo neustává a opět se dostáváme pod palbu. Každému z diváku je v těchto chvílích jasné, že to bude fakt nářez! Daniel Craig sice vůbec nemluví, ale ono slibované drsnější a opravdovější vyznění tvůrci splnili do puntíku. Akce má spád, střih je znamenitý stejně jako hudba Davida Arnolda. Jeden by si řekl, že to nakonec tedy opravdu stojí zato a veškeré obavy byly zbytečné. Jenomže toto tvrzení vydrží ani ne do půlky filmu. Po zatraceně působivém úvodu přichází prostě a jednoduše nuda.

Na scénáři se opět podílelo duo Neal Purvis a Robert Wade (Jeden svět nestačí, Dnes neumírej), které tentokrát posílil i Paul Haggis (Crash). I díky němu se v nové bondovce překvapivě hodně mluví. Dialogy jsou sice chytré, např. každé popichování mezi Bondem a jeho dívkou Vesper (Eva Greenová) je vždy vypointované - stejně jako rozmluvy s hlavním záporákem Le Chiffrem (Mads Mikkelsen), problém je ale v tom, že po sledování půlhodinky, v níž se pořád jen mluví a mluví, se divák začne tak trochu nudit a ptát se sám sebe - „Opravdu sleduji bondovku?“.

Casino Royale zkrátka obsahuje málo akce, což je jenom na škodu. Zapomeňte na nějakou klasickou „bondovskou“ automobilovou honičku. Pro ty tu prostě a jednoduše není místo. Místo toho nám tvůrci v čele s režisérem Martinem Cambellem (Zlaté oko, Legenda o Zorrovi) přinášejí romantiku. Ano, jak již bylo řečeno v úvodu této recenze, dočkáme se i romantiky. A ať si kdo chce co chce říká, Bond a romantika jsou dvě věci, které nikdy nešly, nejdou a ani nepůjdou skloubit dohromady. S tím už jednou narazila nejspíš „nejhorší bondovka vůbec“ s názvem Ve službách jejího veličenstva, v níž se agent 007 v hrůzostrašném podání George Lazenbyho natvrdo zamiloval a nakonec se i rozbrečel. A naráží s tím právě i Casino. Craig sice naštěstí nebrečí, ale opravdu těžko zapomenutelná je scéna, kdy ve sprše své milované Vesper doslova a do písmene oblizuje prsty, protože Vesper „cítí, že má na rukou plno krve“. Snad každému musí být jasné, že takovéhle momenty do bondovek zkrátka nepatří.

Ale aby se to tu neneslo jen v negativním slova smyslu, Casino Royale má i své světlé momenty. Tak například již zmiňovaná akce. I když je jí ve filmu pramálo, těch málo chvil stojí zato. Právě alespoň akce divákům připomíná, že jde skutečně o film s Jamesem Bondem v hlavní roli. Akční scény jsou patřičně tvrdé, prakticky všechno se při nich ničí (tak jak už to ostatně při Bondových eskapádách bývá) a vždy jsou okořeněné nějakým vtípkem (Bondovo probourání skrz zeď či upevnění bomby na samotného padoucha). Přesto, že v Casinu nevystupuje pan Q a Bond tak nemá k dispozici jedinou ze svých obvyklých hraček (krom hodinek značky Omega a pistole), akce má hodně co do sebe a patří mezi to nejlepší ve filmu. A k samotným vrcholům pak patří zejména i „mučící“ scéna, v níž je hlavní hrdina padouchem týrán velmi, velmi bolestivým způsobem. Právě při této scéně padnou ty nejlepší (a na bondovku dost suché) hlášky a věřte, že řada z vás si při ní bude raději tisknout obě nohy k sobě (mám na mysli hlavně muže :-)).

A co je tím hlavním plusem celého filmu? Odpověď zní: Daniel Craig. Ten přes všechny obavy a výčitky nakonec přeci jenom dokázal, že hrát umí a role Bonda mu padne. Začínajícího Bonda ztvárnil jako drsného, často zachmuřilého chlápka, jenž si s ničím nebere servítky. Není tak elegantní jako Brosnan nebo Connery, přináší svůj vlastní styl – neohrabaný, neokoukaný a hlavně zatraceně přesvědčivý. Ano, Craig je ve své roli přesvědčivý, jenomže ve chvíli, kdy přijde na řadu ta proklatá romantika, tvůrci mu nechtěně lámou vaz. Ostatně jako celému filmu.

S romantickými scénami si tedy nedokázal poradit ani Craig, ale naštěstí není všem dnům konec. Samotný závěr (s jeho propagovanou „otevřeností“ to neberte příliš vážně) Casina totiž dává velkou naději do budoucna. Stylem, jakým je celý film ukončen (včetně závěrečných titulků), dávají tvůrci jasně najevo, že příště už to bude vskutku lepší. Že příště si do kina zajdeme zase na nějakou tu starou dobrou BONDOVKU.