home
Hugo a jeho velký objev

RECENZE FILMU

Hugo Martina Scorseseho působí jako nenápadný snímek, spíš vedlejší produkt jednoho z nejslavnějších amerických režisérů. Láká na pohádkové dobrodružství pro celou rodinu a 3D formát, o němž se všichni (včetně Jamese Camerona) vyjadřují jako o naprosté špičce stanovující novou laťku. Z těchto tří předpokladů, tedy bokovka pro každého opatřená špičkovým 3D, ale skutečnosti odpovídá jen poslední. Hugo je mistrný kousek a velmi elitářský film, v čemž spočívá jeho krása.


Ale zároveň i slabina - záleží na úhlu pohledu. Hugo totiž bude mít zásadní problém s nalezením diváka. V podstatě oprávněně. Jakožto snímek natočený milovníkem kinematografie pro milovníky kinematografie obsahuje specifickou atmosféru, kterou většina návštěvníků kina nemusí docenit (a není to jejich chyba).
Značná část příběhu o osiřelém chlapci, který v meziválečné době přežívá na pařížském vlakovém nádraží, místo opileckého strýce se stará o nespočet hodinových strojů a chce opravit tajemného "robota" nalezeného ještě jeho otcem, se totiž (první hodinu jen náznaky, druhou zcela) proplétá s mírně přibarveným osudem legendárního filmaře Georgese Méliése a je poctou klasické kinematografii z dob, kdy se každý záběr rovnal novému objevu.
Nyní se vás zeptám: Víte, kdo je Georges Méliés, popřípadě Buster Keaton, D. W. Griffith, Edwin S. Porter nebo Charles Chaplin? Pokud si odpovíte "ano" i u někoho jiného než Chaplina, máte dost dobrou šanci, že do cílové skupiny diváků spadáte a Hugo vás může unést do svého světa a na dvě hodiny vám ze života udělat pohádku. Pokud ne, bude pro vás celá podívaná dost možná jen nakažlivým, ale nuceným stýskáním si po něčem, po čem si není důvod stýskat. A docela milým, i když zdlouhavým příběhem o předpubertálním MacGyverovi.

Jak jsem zmiňoval, Hugo je velmi elitářský kousek, okolo kterého se srotíme hlavně my, kteří si na něm budeme chtít dokázat, jak moc známe filmy a máme je rádi. Měl bych ocenit, že Scorsese značnou část citovaných klasik přímo zmiňuje a dokonce z nich pouští ukázky, což jeho záměr trochu zpřístupňuje, ale nemá smysl chodit kolem horké kaše: Marty pořádá večírek pro uzavřenou společnost, do které nemůže patřit každý. Ne že byste museli mít počátky filmu detailně nastudovány (v tom případě vás dokonce bude provokovat několik podle mě záměrných odchylek), ale musíte k nim cítit obdiv a úctu.
Někteří to budou brát jako cosi záporného a arogantního, mně ale přijde pochopitelné, že jeden z nejoceňovanějších filmařů natočil ke stáru snímek, který opěvuje krásu kinematografie tak, aby se líbil jemu samému a lidem s podobným smýšlením. Můžeme se dohadovat o rozmaru starce vytrženém z kontextu doby, takový ale Hugo vždy být měl.
Objektivně řečeno není snímek kdovíjak vtipný, svižný ani napínavý, ale čiší z něj tolik Scorseseho lásky k řemeslu (ano, méně pateticky než "láska k řemeslu" to skutečně vyjádřit nejde), že ze svého pohledu považuji za nemožné té pozvolně požitkářské atmosféře plné francouzsky stylizovaných melodií a nádherným obrazů nepodlehnout. Pokud jsou pro vás filmy to samé co pro Scorseseho a hrdiny příběhu, věřím, že na tom budete podobně. Bio Ráj oproti tomu leda tak suše sděluje, že "filmy jsou fajn".

Celek se vymezuje, nejinak je tomu i technické stránky. Vizuál se pohybuje na hranici sterility a načančanosti, ale jistě není těžké uhádnout, že jde o záměr připomenout jiný (starší) přístup k řemeslu. Bezvýhradně skvělé je ale 3D. Scorsese ještě víc než Cameron povýšil stereoskopii coby nezbytnost k plnému zážitku na úroveň barvy a zvuku. Každá scéna má nějaký trojrozměrný plán a nezvyklou hloubku, bez nichž bude skutečně nemožné posoudit Huga v jeho plném rozsahu.
Nejde jen o "krásné záběry" - 3D nás doslova zapojuje do dění. Jak Hugo objevuje Méliésovo tajemství, my objevujeme celý jeho svět. Scorsese tedy využívá 3D stejně jako Cameron, když nám představoval Pandoru. Jen mnohem důsledněji.
Takhle radikálně zásadní zapojení hloubky se dá srovnat snad jen s právě s Avatarem, ale mnohem spíš s Občanem Kanem, kde tvoří hloubka obrazu nutný prostředek k tomu, aby se Welles vyjádřil (jen tenkrát šlo o ostrost a nyní o trojrozměrnost). Avatar byl totiž koncipován tak, aby byl plnohodnotný i ve 2D, takže hloubka jen "dodávala něco navíc" pro diváky v kině, ovšem pro vyznění snímku to bylo postradatelné. Scorsese si uvědomil, že aby formát plně využil, musí se plnohodnosti "placaté" verze vzdát, což je vlastně logické. Na druhou stranu se připravil o další diváky - mimo kino zkrátka Hugo nebude mít srovnatelný smysl a některé scény budou zřejmě působit poněkud přeplácaně.
Nekonečný dík patří českému distributorovi, který nám snímek pustil v originálním znění, takže předpokládám, že bude ve stejné podobě dostupný i divákům. Odpadá věčné dilema "přetrpět dabing, nebo absenci 3D" a není moc o čem přemýšlet, zároveň to dokazuje, jak málo je snímek určený dětem. Na každý pád patří Hugo do 3D kina a vidět ho jakkoli jinak z něj dělá jen cosi polovičního.
Možná tím Scorsese simuluje dobu, kdy nebylo možné vzít si filmy domů a měly proto punc výjimečnosti...

Vychvalovat herecké obsazení nemá smysl, protože šlo o dobře promyšlené sázky na jistotu. Připomínám jen schopnou Chloe Moretz (Kick-Ass, US verze Ať vejde ten pravý) a Asa Butterfielda (Chlapec v pruhovaném pyžamu), kdy jsem obzvlášť až od přírody přehnaně roztomilému Asovi nevěřil. Oba si ale vedou výborně. Jako vždy skvělý Ben Kingsley a přesný Sacha Baron Cohen jsou spíš očekávané kvality a mihne se tu dokonce i charismatický Christopher Lee (Sarumana by už opravdu neuhrál).
V čem ale spočívá Hugovo pravé kouzlo? Sebelepší 3D a sebeupřímnější Scorseseho úcta k řemeslu by nefungovaly, kdyby se nemohly opřít o hrdiny a příběh. Marty se potvrdil jako skvělý taktik - dětský hrdina objevující krásy starých (i na jeho dobu) filmů nemohl být krokem vedle. Protože na dětské publikum se Marty ve skutečnosti cílí až v druhém plánu, očividně se máme s Hugem ztotožnit my sami. Aby dětský hrdina nepůsobil podřadně, je dokonce často zabírán zespoda (stejný trik využil například Kubrick v Osvícení, když chtěl, aby diváci tamní dětskou postavu vnímali jako rovnocennou dospělým). Hugovy dětskosti se naopak nevzdává ve chvílích, kdy projevuje upřímné nadšení a objevuje svět filmů, nebo zažívá smutek při vzpomínání na otce. Scorsese tak zvládá učebnicové přenášení emocí z postavy na diváka, z něhož udělá zároveň malé dítě. Dítě, které je okouzleno staromilsky krásnými zákoutími pařížského nádraží, obřími hodinovými strojky a nesmrtelnými celuloidovými klasikami.

Právě to, jak dokáže Scorsese okouzlit skrze pomalu vyprávěný příběh spojený s na dnešní dobu netypicky čistou vizuální stránkou a technicky špičkovou filmařinou, zaručilo skvělý zážitek alespoň pro mě.
Pokud má Hugo nějaký problém, tak že onen zážitek dokáže poskytnout (a rád bych se pletl) jen malému množství lidí, a to navíc ještě ne bezpodmínečně. Řekněme si na rovinu, že lecco tu nespokojencům bude připadat nudné, zbytečné, přehnané nebo nepochopitelné. Scorsese se vám zkrátka musí velmi přesně trefit do vkusu. Není to tím, že by odvedl špatnou práci, jen její výsledek profiloval tak strašně úzce.
Protože je Hugo skvělá podívaná, kdyby nic jiného, nemůže se zřejmě vyloženě "nelíbit". Nadšení, které vzbudil u mě, ale asi nebude univerzální.

hodnocení
90 %
jedním dechem
"Martin Scorsese miluje filmy. Upřímně a bezmezně." Hugo je jako 3D výprava do tohoto postoje, která dá zřejmě víc těm, co ho sdílí. Vzhledem k vynikajícímu provedení a nakažlivé atmosféře ale nemůže udělat krok vedle nikdo. 95 %
xxmartinxx
Autor si zatím nevyplnil svoje mikrobio. Zatím se musíte spokojit s tím, že umí číst a psát.