home
Drive

RECENZE FILMU

S mírným zpožděním se podívejme na film, který za odpuštění těch necelých dvou týdnů od premiéry, kdy jsem se na něj při vší snaze nedostal, rozhodně stojí. Drive provází vynikající pověst a mnohými je mu přiřazován dokonce status nejlepšího kousku letoška. Nicolas Winding Refn, s nímž už bychom pomalu měli počítat do první ligy, si za režii odnesl cenu z Cannes, což jistě něco znamená. Přitom sledujeme příběh kaskadéra, co jednou za čas vezme nelegální melouch a oblíbí si jednu ne zrovna ideální rodinu, tak kde se bere ta kvalita?


V příběhu to rozhodně nebude, děj by se dal totiž odvyprávět za pět minut a moc by vás nenadchnul. Kouzlo Drive spočívá v naprostém, drtivém a nezpochybnitelném vítězství formy nad obsahem. Ne že by nás to po Bronsonovi a Valhala Rising nějak překvapilo, ale Refn opět vytahuje svůj nesporný vizuální a gradační talent, aby z jinak naprosto nijakého snímku vytáhl maximum. A to se mu daří. Onu cenu za režii si plně zaslouží.
"Menší" problém bych ale viděl v tom, že režie sama je tím jediným, co lze chválit a oceňovat (pokud neřešíme herecké výkony, jejichž chválení jsem ale nikdy nepovažoval zrovna za exaktní vědu). Musím se přiznat, že pro mě není snadné naplno propadnout snímku, který je skutečně naprosto nezajímavý ve všem s výjimkou toho, jak vypadá. U blockbusterů s podobným přístupem většinou nemám problém, ale u artu se podvědomě cítím podvedený a nevím, co s tím mám dělat. Přestože jde o očividný záměr. Naprosto si mě tedy Drive nezískává, nicméně to neznamená, že bych mu jakoukoli z jeho kvalit upíral.

Drive mě zaujal zásadně víc než Bronson, kterého jsem považoval za příliš křečovitou snahu vyniknout. Přitom stejné premisy - vyniknout - se Winding drží dál. Jen už se neukájí tak klipově a "nadrženě", ale vystačí si se vkusnou schopností neustále překvapovat.
Nejjednodušší je vzít si za příklad hudbu, která nejočividněji ukazuje, jak režisér vždy udělá něco jiného, než bychom očekávali. Většinu scén dokreslují skladby, které by k nim žádný režisér nevybral a které nám v první chvíli naprosto nesedí, abychom po pár vteřinách najednou prozřeli a pochopili záměr (a pokud ne pochopili, tak alespoň zaregistrovali). Většinou je jím zdůraznění neustálého tísnivého napětí i ve scénách, kde by k němu jinak nebyl důvod.
Stejným způsobem postupuje Winding ve všech složkách filmu. Právě ona vychytralá nepatřičnost a jinakost zaručuje někdy zcela halucinogenní vyznění (podpořené jakýmsi uvědoměle nedůsledným retrem).
Skutečně se neustále něčeho bojíme a cítíme tíseň, ačkoliv si vůbec neuvědomujeme, co nás to vlastně tak moc děsí. V těch několika výjimečných chvílích, kdy k něčemu skutečně násilnému dojde, se pak paradoxně cítíme o něco klidnější, protože vidět tu energii zpod povrchu konečně vytrysknout, je vlastně docela uvolňující. Což samozřejmě přestává platit směrem k finále.

To úzce souvisí s ústřední postavou, tichým kaskadérem, který se jeví jako skromný a zakřiknutý sympaťák, ale cosi hrůzného v jeho mysli cítíme už půl hodiny před tím, než jen zvýší hlas.
Opět je důležité zdůraznit, že všeho, co jsem zmínil, je docíleno pouze tím, jak scény vypadají, v jakém úhlu je kamera, jak je scéna nasvícena a jaká hudba hraje. A jistě i stále nadějnějším Ryanem Goslingem (nicméně dobře hrají všichni do posledního Rona Perlmana). Nic z těchto silných pocitů nepramení z děje! Refna můžeme za podobné nafackování klasickému pojetí filmů nenávidět, ale zároveň nás tím musí tak trochu fascinovat.
To, co načal Aronofsky v Rekviem za sen, je zde dotaženo k naprosté dokonalosti - look filmu vypráví příběh (i když samozřejmě jiným způsobem). Zatímco ale ten o feťácích vnitřní napětí obsahuje ze svého principu, báchorka o řidiči, co vlastně během celého filmu řídí asi dvakrát, v sobě nemá vůbec nic! Všechny emoce postav, myšlenky a pocity, které máme cítit, jsou sdělovány pouze formou. Přitom nejsou povrchní.
Právě to, že přes ono očividné opojení vizuálem režisér nesklouzává k povrchnosti (jak tomu bylo hlavně u Bronsona), mu zaručuje ono celoplošné uznání. Považuji skutečně za neuvěřitelné, jaké hloubky a množství možných výkladů děje dosáhl režisér pouhou audiovizuální stránkou. Není první, poslední ani nejlepší, ale v dnešních filmech už se s podobnými kvalitami moc často nesetkáváme.

Drive je proto unikátním snímkem, který má v sobě sice něco ze zmíněného Rekviem za sen (co do přístupu), něco zase z Taxikáře (co do děje), zároveň ale přináší cosi nového. Nic hmatatelného, spíš pocit. Na druhou stranu ale pocit tak silný, že se hmotným skoro stává. Pojem "atmosféra tak hustá, že by se dala krájet" nabírá dosud nepoznané důležitosti.
Kdybych chtěl být trochu teatrální (a proč ne), řekl bych, že Nicolas Winding Refn vytvořil mlhu tak hustou, že i když nám dal za úkol přejít obyčejnou polňačku, máme o zábavu vystaráno. Někteří mu můžou nadávat za to, že jde o zbytečnou cestu, jiní ale uznají, že právě v podobné "lži" tkví jedno z největších kouzel filmů.

hodnocení
80 %
jedním dechem
Drive si svou pověst zaslouží. Nepohltí sice příběhem, zpracování je ale o to silnější. Zcela mimo měřítka.
xxmartinxx
Autor si zatím nevyplnil svoje mikrobio. Zatím se musíte spokojit s tím, že umí číst a psát.