home
The Artist

RECENZE FILMU

Francouzský snímek The Artist - Umělec (pokud je to skutečně český název) - se stal velmi rychle miláčkem kritiky. Zatímco trpělivě čeká na oscarový ceremoniál, z nějž dost možná vyjde jako vítěz, můžeme začít přemítat, co se to s kinematografií posledních pár let děje. Nejdřív jsme byli posedlí retrem osmdesátých let a nyní se opakovaně vracíme dokonce na úplný začátek kariéry desáté múzy? Co to?


Jako Scorseseho Hugo uctívá počátky kinematografie nejmodernějšími prostředky, Umělec ony počátky následuje. Nenechte se ale mýlit - je ozvučený. Neslyšíme ale mnoho a slov úplně nejméně. Hra se zvukem tvoří jednu z primárních deviz snímku a je tím jediným, co se můžeme označit za autorský nápad Michela Hazanaviciuse.
Zbytek je plagiát. Takhle před vás mrsknuté to slovo zřejmě působí značně pejorativně, ale ve skutečnosti právě tím je Umělec nejvíc, aniž by se za to nějak styděl (a aniž by měl důvod se za to stydět). Není "pravým" němým filmem - právě kvůli využívání zvuku -, jejich kvalit, nebo spíš jejich "vlastností", pokud zatím zachováme objektivní termíny, ale využívá právě napodobováním. Od naivity děje po expresivní herectví.
Nutno dodat, že ne úplně přesným. Mnoho odkazů a použitých postupů (poměrně živá kamera) době naopak neodpovídá, nicméně záměr očividně je navodit pocit dobovosti.

Vyprávěný příběh chytře následuje žánrová (nebo spíš dobová) klišé, ale zároveň jde vlastní cestou, když přimíchává onen zvuk. Hrdinové, především tedy slavný herec George Valentin (Jean Dujardin), se musejí vyrovnat s přechodem z němého na zvukový film. To není námět kdovíjak objevný, věnovaly se mu už Zpívání v dešti a Sunset Blvd., ale rozhodně je stále atraktivní a právě oním plagiátorstvím nachází nové obzory. Postavy totiž, ačkoliv si rozumějí, jako by doposud samy zvuky nevydávaly a Valentin se velmi diví, že kolem něj najednou předměty začínají vydávat rámus.
Trochu to připomíná snímek Pleasantville, který si stejně jako Umělec se zvukem hrál s barvou. Hazanavicius netvrdí, že se nacházíme v nějakém fantasy vesmíru, kde zvuk zkrátka není, pouze naznačuje, že byl doposud vnímán úplně jinak a zrovna Valentin ho ke svému životu moc nepotřeboval, takže pro něj neexistoval.
Nakonec mu spíš uškodí, protože se ukáže, že hvězda němého filmu nebude automaticky i hvězdou filmu zvukového. Zatímco tedy slavný herec skončí skoro na ulici, mladá herečka Peppy Miller (Bérénice Bejo), jíž Valentin pomohl ke slávě, vytěží z přeměny maximum.

Zní to možná jako velké drama, ale ve skutečnosti snímek zůstává věrný uvolněné náladě tehdejších mainstreamových filmů. Z mého pohledu je to poměrně škoda, protože na konci, když už se dějí velmi dramatické věci, by rozbití atmosféry a sražení růžových brýlí bylo velmi zajímavé. Snímek se ale vydává přesně opačnou cestou.
Zachovává si lehký tón, dokonce ho dotáhne na maximum, a já mu to nemůžu nějak víc vytýkat, protože jde očividně o záměr autorů. Jen mě napadá, čemu takový film prospěje. Stejně jako jsem se ptal u návratu do osmdesátých let, i teď se ptám, proč se navracet do zašlé doby moderními projekty, když se můžeme kdykoliv podívat na skutečné tehdejší kousky, jež mě nebudou muset přesvědčovat o své dobovosti, tak jim zbude čas na vybudování plnohodnotných postav a příběhu?

Jakkoli je totiž Umělec dobře a věrně natočený, já se nedokázal zbavit pocitu nucenosti a záměrnosti každého prvku. Ano, je možné mu podlehnout, díky bohu. Tato vlastnost, vlastně nejlepší, jaké může filmař dosáhnout, tedy okouzlení diváka a chycení ho do pasti, Umělce před výtkami zachraňuje. Pokud vás totiž jednou vtáhne, už vás nepustí. Částečně se mu to povedlo i u mě, jen nešlo o bezpodmínečné propadnutí tomuto světu, což značí menší problém.
Stále jsem myslel na to, že mám před sebou imitaci, něco falešného a umělého. Rozněžněné vzpomínání je sice natočeno natolik vkusně, že nedokáže otrávit, ale nevím, jak může takový plagiát působit opravdu upřímně. Lze toho vůbec docílit? Může francouzský film opěvující začátky americké kinematografie natočený jako jeden z nich působit nějak upřímně?

Nechci vás svést z cesty, The Artist je výborně natočený film a na rozdíl od loňského oscarového vítěze dokáže i víc než být cenopudným prosebníkem. Osobně mi je bližší Scorseseho pocta dokonalé filmařině skrze dokonalou filmařinu než nostalgické vzpomínání skrze napodobování, ale to je věc pouze mé volby. Někteří jistě upřednostní hru emocí před hrou filmařskou - proč také ne. A i když samozřejmě nejde Huga a Umělce tak striktně oddělit, tak zatímco Huga mohl natočit pouze Scorsese, nedokážu se zbavit pocitu, že Umělce mohl přivést k životu každý technicky prezicní filmař, který má nakoukáno (i proto dopadly Zlaté glóby, jak dopadly). Umělec je zásadně prvoplánovější a obecnější. Zatímco Hugo je pro pár vyvolených cinefilů, The Artist se snaží promlouvat ke každému. Co z toho upřednostníte, je pouze na vás - oba jsou skvěle natočenými poctami.

hodnocení
70 %
jedním dechem
V tuto chvíli nejpravděpodobnější oscarový vítěz má rozhodně co nabídnout. Přestože se nedokážu zbavit myšlenek na jeho prvoplánovost, není to samo o sobě nic, co by nutně znemožňovalo divácký zážitek. 75 %
xxmartinxx
Autor si zatím nevyplnil svoje mikrobio. Zatím se musíte spokojit s tím, že umí číst a psát.