RECENZE FILMU

Někdo by měl zahájit investigativní pátrání po důvodech, proč slovutná americká Akademie až přehnaně okatě ignoruje Leonarda DiCapria. Já nevím, jestli jde o záměr, nebo podivnou náhodu, ale že má na kontě pouze tři nominace, poslední starou šest let, se zdá přinejmenším podezřelé. A jestli se do užšího výběru nedostal ani za J. Edgara, pak už nevím, za co jiného. Cena pro Streepovou přece dokazuje, že si Oscar pro herce poradí i s obecně záporně přijímaným filmem.

J. Edgar Clinta Eastwooda, kterého u nás v kinech neuvidíme (zvláštní štěstí v neštěstí - Eastwood si opět zachová tvář vynikajícího režiséra, protože jeho několikáté selhání půlka světa neuvidí), je přitom očividný tah na herecká ocenění. Považte: herci v makeupových neoprénech, gayové a politici zároveň. Na takovou kombinaci se obvykle akademikům sbíhají sliny! Ne tak nyní, celý projekt si neodnesl ani nominaci za masky. Na jednu stranu to chápu - jsou příšerné a vosková figurína by vypadala přesvědčivěji -, ale při jejich pravděpodobné technické náročnosti bych čekal alespoň formální uznání.
Odmítnutí J. Edgara ale zřejmě spočívá v tom, že jde o podivně nepovedený film, kdy cítíme pevnou ruku v pozadí, ale zároveň nám jaksi nic nepasuje, nesedí a máme divný pocit, že je cosi v nepořádku. Není snadné to jmenovat, ale tenhle film zkrátka působí... no... nesympaticky.

Ve dvou dějových rovinách sledujeme Edgara J. Hoovera, šéfa FBI, svého času muže dost možná nejmocnějšího na světě, kterak si v minulosti moc získává a v pozdější minulosti udržuje. Pokud můžeme něco opravdu jednoznačně pochválit, je to užitkovost obou dějových rovin. Při podobném retrospektivním vyprávění (první dějovou linii Edgar diktuje do pamětí) se běžně stává, že stárnoucí, již pasivní postava vypráví o dramatické minulosti, zatímco mimo flashbacky vypadá prázdně a vypotřebovaně. Zde jsou obě roviny důležité a odehrává se během nich rovnocenný příběh. Vzhledem k tomu, že diktovanou minulost navíc zkresluje nevěrohodný vypravěč, kdežto "současnost" má být objektivní, se nabízí zajímavý kontrast.
Plusů ale jen těžko najdeme víc - kvalitní kostra děje představuje jediný záchytný bod. Zbytek, včetně uchopení oné kostry, už je nezvládnutý velmi smutným způsobem.
Už vyzdvihovaný kontrast mezi Hooverovými pamětmi z jeho pohledu a realitou stáří není využit, leckdy si dokonce odporuje. (Proč by Hoover prozrazoval některé nelichotivé detaily, když jiné zkrášluje?)

Clint Eastwood sice nezklamal coby dozorce nad jednotlivými technickými aspekty jako kamera, herci (krom DiCapria se sluší zmínit ještě Judi Denchovou a Armieho Hammera) nebo střih, ale coby vypravěč selhává bezvýjimečně. Chápeme, že bychom měli cítit depresi, špatnou náladu a tíživost, a také je cítíme. Pramení ale jaksi "z ničeho" a jsou tu "protože". Opravdu mi chybí nějaký stéblo, kterého se chytit, abych se mohl s J. Edgarem pokusit dát do pohybu. Právě to, jak se mu nedaří zapojit diváka, lze nazvat největším selháním.
Vše dávám za vinu tomu, že následuje trend extrémně zamindrákovaných postav. Tak extrémně, až pro diváka není možné se s hrdinou ztotožnit, chápat ho, litovat nebo jen ho vnímat jako reálnou bytost. Vždyť krom toho, že je zakomplexovaný utajený gay zcela závislý na své matce, působí i veskrze nesympaticky a arogantně (přičemž každý z těchto atributů získává značnou pozornost). Teď co s ním?
Ne že by přítomnost postavy, jíž nepřejeme štěstí, bránila vzniknout dobrému filmu (Barry Lyndon), zde ale vůbec nechápu, co jsem si z ní měl odnést. Ano, věřím, že měl J. Edgar těžký život a že toho zřejmě sám litoval, ale jediná emoce, kterou Eastwood vzbuzuje, je "dobře mu tak". Byl to ale záměr, když se nakonec rozezní podivný monolog o lásce jak z jiného filmu? Netroufám si hádat. Vím jen, že mi není dán důvod myslet si cokoliv jiného než "je to podivín, co jde vstříc svému osudu".

Mohl bych se pustit do dohadů, jestli chce Eastwood dokázat, že i největší parchant touží po štěstí, i nejmocnější muž FBI chce uznání, jaké se dostává řadovému policistovi, nebo jde o politický pamflet. Nejsem si jistý, jestli se na stará kolena nepokusil natočit vlastního Občana Kanea, paralel bychom našli dostatek. Nejspíš chce tak trochu od všeho kousek. A jak to tak bývá často, když chce někdo dosáhnout moc věcí najednou, nedaří se nakonec nic z toho.
Zatímco Železná lady selhala kvůli naprosté režisérské neschopnosti vložit do filmu kousek sebe, Eastwood toho do J. Edgara zřejmě vkládá až moc. Paradox.

PS: Nejlépe J. funguje stejně jako námět k parodování.