RECENZE FILMU

Tak nejdřív: Zajímá tenhle film vůbec někoho? Tuhle otázku jsem si položil, i když mi to úplně nepřísluší. Kdo na to právo měl, ale očividně ho vůbec nenapadlo se nad tím zamyslet, jsou samotní tvůrci. Pokud by totiž zapřemýšleli nad smyslem za pár šupů pořízeného zombie filmu, bez slavných hereckých tváří (pokud Olyphanta nepovažujeme za slavnou tvář) nebo alespoň pár dolarů na pořádné efekty, nejspíš by natočili něco úplně jiného, pokud by se jim vůbec chtělo do něčeho pouštět. The Crazies jsou totiž důležití asi jako muzeum písku uprostřed Sahary.

Zbytečnost a bezcílnost tohoto filmu je až zarážející. Přestože tu je několik zajímavých nápadů, většinou se topíme v hlubokém moři průměru. Příběh městečka, kde se najednou začnou obyvatelé zabíjet navzájem, je totiž vyčpělý a nemá nic, čím by tento smutný fakt zakryl. Cesta šerifa a jeho ženy za svou záchranou (doprovází je pár živých terčů) to neutáhne. Ani nemůže. Ze začátku se ještě hraje na styl a docela jsem to první čtvrthodinu i baštil, ale po pár minutách nás už obklopuje víc a víc šedi a nudy, které nezachrání ani těch pár světlých bodů (kombajn, nemocnice, myčka). Měl jsem pocit, jako by byl Breck Eisner dítě, které se s nadšením vrhlo na omalovánky, ale po pár precizně zvládnutých políčkách ho kreslení přestalo bavit a zbytek jen začmáral tužkou.

Přestože formálně je film v pořádku, není hloupý, nelogický nebo nějak scenáristicky zkažený, je mnoho věcí naprosto mimo nás. Zombie zřejmě vnímají a umí ovládat střelné zbraně, ale scénáristé možnosti z toho vyplývající nijak nevyužili. Postava "zástupce šerifa" na virus reaguje jinak než kdokoli jiný, ovšem nikdo na to nepoukáže nebo se tomu alespoň nediví. Role armády je pak vysvětlena jen velmi okrajově. A právě řešení podobných věcí by diváka zajímalo. Nikdo je ale ani nevysloví. Skoro to vypadá, že scénáristé Scott Kosar a Ray Wright, aby se do příběhu nezapletli a nedopustili se větších chyb, se radši do žádného vysvětlování nepouštěli. Když si navíc uvědomíme, že jde o remake hororu ze sedmdesátých let, tudíž jediná nutná změna bylo zmodernizování a právě záplata děr v ději, je to ještě tvrdší náraz. A je to škoda, protože potenciál by tu byl.

Tak by se asi daly popsat všechny složky filmu. Měly potenciál... který ale zůstal nevyužit. Vizuálně film strádá, přestože hned několik scén vybízí Eisnera k rozvášnění a načnutí audiovizuálních orgií. Přestože nejde o nějakého dobrého nebo snad zkušeného režiséra, v Sahaře jsem jakýsi vizuální potenciál viděl. Vypadalo to, že si Eisner hraje s několika nápady a je zapálený pro věc, přestože výsledek se zrovna nezdařil. Tady ale působí jako narkoleptik, který během celých sekvencí prostě upadl do transu a štáb natáčel bez jeho dozoru. Asi nemá na natáčení realisticky vyhlížejících situací talent... proto, pokud se o něco podobného snaží, nemůže uspět.

Něco v tom smyslu můžeme říct i o hercích. I když žádná hvězda tu není (Olyphant má do velké hvězdy přeci jen trochu daleko) a reálné šance postav zaujmout nejsou nějak velké, výkony podávají herci přinejlepším průměrné. I v rámci žánru. Všichni se tváří pořád úplně stejně a ani největší lekačce nedodají opravdový adrenalin. (To už na scénář svádět nemůžeme.) A že lekaček je tu požehnaně! Nevybočují ale ze standardu, čímž bohužel ztrácí šanci opravdu zaujmout. Jakýsi strach z experimentu a zajití o krůček dál za očekávané bohužel provází i celý film a čiší to opravdu z každé minuty.

Pokud byl cíl Brecka Eisnera neudělat podprůměrný film, tak se mu to s odřenýma ušima podařilo. Jestli ale měl v plánu pobavit diváky, dát nám něco nového nebo alespoň zábavného, tak kardinálně zklamal. Film je relativně v pořádku, ale to jen díky absenci čehokoli, co by mohlo zklamat (nebo naopak potěšit). Není to tedy zklamání, ale není to ani překvapení. Je to sterilní, bez nápadu, ale "koukat se na to dá". Jako film, na který se budete dívat na nějaké filmové párty, během které budete víc konverzovat a házet po sobě popcornem, než sledovat děj, to může být ideální. Jinak ale spíše ne.