Janca.W

Au

Páni, větší debilitu jsem už dlouho neviděla. Skoro bych nevěřila, že to mělo jen 131 minut, zdálo se to dvakrát tak dlouhé. Nějaký zázračný děj u podobných filmů člověk nečeká, ale když už to tedy založím na mega bitkách, nebylo by od věci, kdyby bylo alespoň občas něco vidět. Příliš často jsem si nebyla jistá, jestli nevěřícně zírám na kus mašiny nebo hlubinné zrůdy.
Věci, jako jak můžou být návštěvníci z hlubin naklonovaní a přitom vypadat každý naprosto jinak s úplně jinými schopnostmi, nekomentuji. A když na vás tenhle tvor vyplivne hektolitry kyseliny, která za vaším ramenem rozežere mrakodrap, není lepšího nápadu, než strčit mu do toho chřtánu ruku, že? Podobných přehmatů je ve filmu příliš mnoho. Osobně jsem se u některých okamžiků (zvlášť ke konci) výborně nasmála, ale asi ne úplně na místech, která měla být podle autora k popukání.
Tohle pro mě zkrátka spadá do ranku "never more". Podruhé už bych to nevydržela.

Jednou za čas dostanu velkou chuť po všech těch intelektuálních a pseudointelektuální záležitostech na nějakou tu dobrodružnou akční hovadinu a tak si obrním nervy a vkročím do multikina. A Král Artuš se mi za to, že jsem vydržela poslouchat chroupání popcornu od sousedů, nemálo odměnil, protože jsem se při sledování vskutku královsky bavila. Ze třetiny za to může Guy Ritchie a jeho úchvatně osobitý způsob, jakým je schopen pojmout téměř jakékoliv téma, ze třetiny hlavní představitelé a z poslední části naprosto skvělá hudba, která to všechno pozvedla ještě o pár pater výš. Ano, stále je to dobrodružná akční hovadina, ale co. Člověk se jde do kina buď bavit, nebo si chce odnést kupu emocí popř. nějaký materiál k zamyšlení. Ať si jde pro cokoliv, důležité je, zda si to z kina odnese či nikoliv. A já osobně jsem neodcházela zklamaná. Jenom se stále nemohu rozhodnout, jak tuhle šílenou jízdu ohodnotit. Ale asi dám 70. Na 60 to není, ale 80 si to (i přes mé nadšení) nejspíš zase nezaslouží. Nevím. Málokdy jsem takhle nerozhodná :)

Římsa je komorním dramatem, ale přesto, že je ve filmu prakticky pouze 5 lidí a římsa, si film nejen udržel mou plnou pozornost po celou dobu, ale rozhodně mě i bavil a scény na římse jsou naprostou perličkou filmu. Snímek se liší svou atmosférou, jako kdybych celý odehrávající se příběh sledovala z dálky, což bylo podpořeno i výběrem hudebního podkresu.
Musím si ale trochu postěžovat, už jsem alergická na všechny ty náboženské záporáky. Člověk by z filmů skoro dospěl k názoru, že každý věřící je fanatik a z každého fanatika se dříve nebo později stane psychopat, který v mžiku popře celý základ své víry a všechny Boha nemilující stvoření ve svém okolí začne likvidovat. Stává se z toho nudné klišé...

Velmi dobré, pomalu plynoucí psychologické drama, jehož posledních 15 minut ho však poněkud sráží. Ona "záchrana" je až trapně vykonstruovaná a scéna kolem autobusu již zcela navíc. První polovina filmu je ale vskutku nadprůměrná.

Už dlouho jsem neměla takové problémy film dokoukat. Příběh totálně ztraceného Michaela mě nezaujal snad vůbec ničím. Francovi jsem nevěřila ani gaye ani pastora a film mě jen utvrdil v tom, že církve v Americe jsou něčím, co nikdy nepochopím. A bohužel se nenaplnila ani naděje, že alespoň na konci filmu se Michael (byť jen trochu) přiblíží k nalezení sebe samého a ke smíření se se sebou. Tohle již nikdy více.

Na začátku filmu jsem byla nadšená. Má to krásný vizuál, pěkné prostředí. Díky zajímavému rozdělení filmu na kapitoly, které vypráví příběh na přeskáčku, nevadí ani velmi dlouhá stopáž. Po chvíli mi ale začalo vadit, jak je to všechno přehnané. Hlavní záporák je tak záporný a nezničitelný, až si člověk občas musí povzdechnout. A protože je to sadistický vyšinutý pedofil, musí jít zákonitě o kněze, jak jinak. Scény s vyhřezlými vnitřnostmi a podobné lahůdky jsou zde také nadbytečné. U hořící postavy v závěru už člověk jen obrací oči v sloup. A utrpení hlavní hrdinky... chápu, že je to celé postavené na ukázce, jak jsou ženy silné, ale to by se dalo v pohodě ukázat i kdyby si Dakota prošla polovinou zvěrstev, kterými jí scénáristé protáhli. Takže celkově mě film docela zklamal, čekala jsem od něj mnohem víc. Takové Temné údolí mi učarovalo mnohem víc.

Když jsem odcházela z posledního filmu Emira Kusturici, v hlavě mi zněla jedna jediná větička: "Tak to byla síla.". Musím zkonstatovat, že drsnější záležitost jsem neviděla už hodně dlouho. Pan Kusturica již v prvních minutách naznačí, že to nebude jen tak, ale ještě vám občas polechtá bránici, aby vás ukolébal, že to třeba nebude až tak zlé. Následuje smršť typicky kusturickovsky ujetých scén a obrazů a pak vás již autor ponoří do moře hrůz války a zla a pěkně vás v tom vyráchá. Připravte se na to, že v závěru nezůstane živé nic v okolí 5 km od kamery a že to vše budete muset sledovat z první řady. Ten film je dobrý. Hodně dobrý. Ale z hlavy ho budete dostávat opravdu dlouho.
Pokud máte ve svém okolí milovníka zvířat a nechcete mu způsobit doživotní trauma, nechte ho doma, až půjdete do kina.

Zabijáci z maloměsta jsou takovou tou typickou dobrou dánskou komedií. Nechybí zde zběsilé akce, řízné dialogy a pár mrtvol. Ulrich Thomsen a Nicolas Bro předvádějí jako obvykle skvělý výkon, takže s touto komedií určitě nešlápnete vedle. A já měla navíc to štěstí, že byl Ulrich Thomsen při promítání přítomen v sále... :)

Srbská černá komedie Deník strojvůdce je trochu morbidní záležitostí, takže pro slabé nátury to asi není úplně to pravé, ale komu nevadí vtipy o oddělených končetinách od těla, neměl by si tento skvost nechat ujít. Už samotný začátek, kde Ilija popisuje psychologům událost, kterak vlakem přejel cikánskou dechovku, je brilantní. O scéně se sebevrahem na mostě ani nemluvě. A mezi černým humorem se nám poodkrývá náhled do duší lidí, kteří toto povolání vykonávají a kteří se musí se smrtí vyrovnávat. Deník strojvůdce je vtipný, zároveň ale i citlivý a velmi milý film. A Lazar Ristovski v něm podal v roli strojvůdce Iliji úžasný výkon.

Po zhlédnutí traileru, který mne okamžitě nalákal na návštěvu projekce v kině, jsem se na film hodně těšila. A z kina jsem neodcházela zklamaná. O to víc mne překvapilo tak nízké hodnocení na ČSFD. Film je žánrový pelmel, ale rušivě to na mne působilo pouze ve chvíli, kdy se do filmu začaly vkrádat komické prvky, což v té chvíli člověk úplně nečekal. Celý film má velmi tajemnou a tíživou atmosféru, která je podepřena úžasným hudebním motivem prolínajícím se celým filmem a nádhernými záběry přírody Kladska. Agnieszka Mandat-Grabka, představitelka hlavní role, dle mého odvedla skvělý herecký výkon. Paní Duszejko mi chvílemi lezla pěkně na nervy, ale vzhledem k tomu, že sama autorka knižní předlohy se vyjádřila ve smyslu, že už si jako paní Duszejko nedovede představit nikoho jiného než Agnieszku Mandat, to jen svědčí o tom, jak dobře jí herečka ztvárnila. Na film jsem nešla protože jsem milovnice zvířat, ale protože mne nesmírně lákala ona atmosféra, která z ukázky sálala. A té se mi dostalo vrchovatě. Asi bych se na film klidně podívala znovu, takže vyrazte na Přes kosti mrtvých také a sami uvidíte, jak film zapůsobí na vás.

Sůl a oheň není filmem pro masového diváka. Nese se v trochu pomalejším tempu, což by nevadilo, ale je charakteristický svou... nazvala bych to "divností", což ale nemyslím špatně. Snaha upozornit na ekologický problém na Zemi je zde smíchaná s chvílemi až totálně absurdními scénami či dialogy. V kombinaci s onou divností to potom místy působí tak, že úplně nevíte, co režisér vlastně zamýšlel. Jestli se máte smát či nikoliv, protože se to v podstatě až tak úplně nehodí. Pokud ale hned v počátku přistoupíte na to, jak je film natočen, film si (svým způsobem) užijete. A rozhodně se nad ním budete ještě chvíli zamýšlet. Sama jsem stále v procesu vstřebávání :)

Zrovna nedávno se konal nejoblíbenější a nejvýznamnější norský lyžařský závod Birkebeinerrennet, kterým si Norové připomínají cestu, kdy Torstein Skevla a Skjervald Skrukka převezli na lyžích budoucího krále Haakona IV. z dnešního Lillehammeru do Trondheimu, aby mu zachránili život. Příběh je to zajímavý, takže se dočkal i filmového zpracování. Bohužel musím říci, že stejně jako představitelům statečných bojovníků klouzaly lyže po sněhu, i film klouže značně po povrchu, což je velká škoda. Kdyby nás tvůrci nechali nahlédnout trochu hlouběji, byl by to téměř dokonalý film. Před kamerou se ale vystřídala nejedna norská a dánská herecká hvězda, takže rozhodně i tak je na co koukat. O krásné přírodě se snad netřeba zmiňovat a lyžařské umění... Atticus tu zmínil slalom, skoky do dálky a sjezd. Já bych ale vyzdvihla hlavně klasický běh. Jenom s jednou "hůlkou" a bez mázy, to je teprve to správné umění :) Abych to shrnula, dobrých historických filmů moc nevzniká, takže jestli máte tento žánr rádi, na Posledního krále si čas určitě udělejte.

Nestává se moc často, že se diváci v kině řehtají takovým způsobem, že neslyšíte jediného slova herců z plátna a všichni sahají do kapes pro kapesníčky, aby si utřeli slzy smíchu z očí. U Pozdravů ze severu nastal tento jev hned několikrát. Nevím, jak to seveřané dělají, protože použité gagy nebyly nijak zvlášť originální, ale všechno zkrátka naprosto úžasně fungovalo. A po čem jiném při sledování komedií toužíme, než se pořádně od srdce zasmát...

Spojenci jsou pro mne přesně ten druh filmu, který neurazí, ale ani nenadchne. Všechno v něm jsme již tisíckrát viděli. Ano, na Marion Cotillard a Brada Pitta se pěkně kouká, ale ani oni mě nedokázali tak úplně přesvědčit. Nějaké emoce na mne navíc začaly z plátna prýštit až v druhé polovině filmu. Spojenci pro mě pravděpodobně zůstanou pouze pěkně natočeným snímkem, který se mi velmi rychle vykouří z hlavy.

No...řekla bych, že tento příběh si zasloužil trochu lepší zpracování. Není to úplný průšvih, ale dalo se z toho vyždímat daleko více. Asi bych se obešla bez celého toho velkého romantického příběhu okolo, slečna Miriam byla v první části až nepříjemně hysterická a bohužel v posledních 20 minutách se do toho Američané opět obuli a naservírovali nám tak dojemný závěr, až se mi z toho obraceli oči v sloup. A tím byl vlastně zabit vcelku dobrý dojem z boje posádky s potápějící se polovinou tankeru. Mám pocit, že to co drží tento snímek nad vodou, je příběh samotný, což je vcelku smutné.

Temné údolí je film, který plyne pomalu a je velmi úsporný na dialogy. Trochu jsem se bála, jestli se nebudu chvílemi nudit, ale díky hudbě, která člověka udrží v napětí i během delších záběrů, se tak nestalo. A že napětí je ve filmu víc než dost. Trochu mne zamrzelo použití tří písní s anglickým textem, které v německo-rakouském filmu působily rušivě a výsledný zážitek z filmu shodily o pár příček níž. Škoda. Celkově jsem ale příjemně překvapená, díky nízkému hodnocení jsem očekávala ledacos...

Příběh, který vypráví film Agnus dei je silný, hrůzný a bezútěšný. Chopili se ho evropští tvůrci, takže mé očekávání bylo nemalé. Ne tak úplně se ale naplnilo.
Značná část faktů nebyla ve filmu uvedena. Např. většina řeholních sester z kláštera byla opravdu povražděna a ve filmu nebyla též jediná zmínka o potratech, o kterých sestry přemýšlely. Nevím, jestli měla autorka pocit, že to už by bylo na diváka příliš, ale myslím, že např. pro pochopení tak extrémního jednání, jako bylo řešení matky představené ohledně dětí, by bylo na místě uvést i toto. Takhle jsem trochu tápala a film na mě bohužel nezapůsobil tak, jak by měl. Mám z něj pocit, že kroužil okolo, ale tu hrůzu se mu nepodařilo úplně odkrýt. Herečky ale podaly skvělé výkony a musím říct, že některé scény z lesa a z kláštera jsou naprosto úchvatně natočené. Zklamání ale převládá.

Přesně kvůli takovýmto kouskům miluji filmy. Ta čirá radost, kterou člověku přinesou... Orel Eddie je krásný snímek o nezdolné vůli a odhodlanosti, o obrovské lásce ke sportu. Je vtipný, dojemný i napínavý. A pro mě i nesmírně inspirativní. Kéž by se točilo více takových.