maudite
La fée
Víla. Motorka. Přání.
Víla je krásná malá milá francouzská absurdita, která vám zvedne náladu minimálně na zbytek večera. Trojice režisérů a zároveň protagonistů si hraje a zůstává na divákovi, nakolik se nechá do jejich hry vtáhnout.
Interstellar
Krásné. Velkolepé. Užvaněné.
Já vlastně chápu, že Nolan musí do filmů zapojit hodně vysvětlování, aby je skutečně pochopil každý idiot. Jen je mi líto, že po všech stránkách skvěle a profesionálně zvládnutý film se musí tolik podřizovat požadavkům mas a nemůže být sám sebou, bez zbytečného komentáře z úst postav...
Only Lovers Left Alive
Láska. Hudba. Nesmrtelnost.
Akusticky a vizuálně okouzlující ztvárnění lásky a věčnosti. Je možné nad těmi snoby ohrnout nos a poslat je, kam slunce nesvítí... a nebo se nechat unést podmanivou hudbou tam, kde přežijí jen milenci. Volím možnost číslo dvě.
127 Hours
Skály. Poušť. Ruka.
Z mého pohledu vlastně zklamání. Na Boyleovi mám ráda, že si vybírá velmi různorodé náměty, kterým umí dodat dynamiku, atmosféru a styl. Tady to vlastně udělal taky, ale ve chvíli, kdy příběh nepřesahuje hranice námětu, je to už moc velké vaření z vody. Co se stane a jak to dopadne víme všichni předem, takže se hodinu a půl musíme bavit něčím jiným než příběhem. Celkem mě překvapilo, že se flashbacky a halucinacemi stráví tak málo času. Většinu času strávíme pod balvanem s Jamesem Francem - všechnu čest jeho herectví - ale přeci jen to je dost dlouho, na tak prostou zápletku.
Festen
Rodina. Sourozenci. Minulost.
Vyprávění o rodinných sešlostech umí být fádní a nudné, ale tohle není ten případ. Tenhle minimalistický příběh nenabízí nic nepředstavitelného, ale má v sobě sílu a ukazuje, že Dogma 95 má co nabídnout.
Jagten
Děti. Dospělí. Lži.
Člověk nemusí mít zrovna doktorát z psychologie davu, aby mu došlo, že protagonista Honu se ocitl v dost nezáviděníhodné situaci. Film působí velice realisticky, aniž by vypadal jako příběh ze života, který vás unudí k smrti. Nejsou tam vypjaté situace vycucané z prstu, ale velmi úhledné zoufalství a paranoia, skrz které je cesta k vzájemnému porozumění aktérů na hranici nemožného.
Don Jon
My gym. My church. My porn.
Je zajímavé, nakolik umí být ústřední dvojice nesympatická a zároveň zábavná. Asi to nebudu chtít vidět znova, ale bylo to svižné a vtipné, moc vážně se to nebralo a o mravokárnost se snažilo jen trochu. Jako režijní debut ok, otázka je, co bude následovat.
Broken Flowers
Ženy. Růže. Růžová.
Někdy mě Jarmuschův minimalismus zcela pohltí a pouhou atmosférou mi zajistí intenzivní zážitek. U Zlomených květin jsem ale postrádala hloubku, a i když mě bavilo sledovat Donovu cestu, nijak více mě to neoslovilo.
Ghost Dog: The Way of the Samurai
Zmrzlina. Holubi. Kodex.
Nejhezčí multikulturní počin od Jarmusche. Lidské a kulturní střety jsou tentokrát konkrétnější, nejde jen o nadnesení námětů k přemýšlení, ale skutečné situace s pointou. Ze spousty úžasných detailů tvořících tento celek mě asi nejvíc okouzlily Ghost Dogovy konverzace s Raymondem. "I know you understand me" nabývá nových rozměrů.
Down by Law
Zack. Jack. Bob.
Další variace na podobné téma mě sice nijak neurazila, ale ani neokouzlila. Střetávání divných lidí z různých koutů světa může mít i zajímavější podoby, zvlášť od někoho...
The Limits of Control
Zápalky. Klíče. Espresa.
Kdosi putuje kamsi, aby udělal... cosi. Podotýkám, že všechna ta neurčitá zájmena v předchozí větě používám zcela vědomě a doslovně. Málomluvný cestovatel vysedávající nad dvěma šálky espresa, který si s podivnými cizinci vyměňuje vzkazy v krabičkách zápalek, je svým minimalistickým projevem velmi podmanivý a neakční sled událostí vytváří jedinečnou atmosféru.
Stranger Than Paradise
New York. Cleveland. Budapešť.
Jak je to ve skutečnosti s americkým snem už jsme všichni slyšeli/viděli/četli tolikrát, že další uvádění do reality snad ani není potřeba. Stranger than paradise není objevením Ameriky asi v žádném směru, jejím působivým obrazem však ano.
Permanent Vacation
Zvony. Chlapec. Maldoror.
Jarmusch umí okouzlit pomalostí a vtáhnout atmosférou - a očividně věděl jak na to už od začátku. S postupem času se tato schopnost vyvíjí z k lepšímu, ale už v Trvalé dovolené je vidět, že ví, kam chce tímhle zdánlivě nahodilým poflakováním po městě dojít.
Coffee And Cigarettes
Amerika. (Ne)souvislost. Plkání.
Povídkové filmy mě málokdy zaujmou a tohle není výjimka. Z Kafe a cigár mám dojem, že je tvůrci točili hlavně pro sebe, a pokud to náhodou osloví někoho dalšího, tak se nebudou zlobit. Mně toho zřejmě uniklo dost, což je zajisté způsobené mou neznalostí, které nijak nepomáhá neochota vyjít divákovi vstříc. Dost často jsem skutečně nevěděla, jestli jsem něco nepochytila, nebo to bylo vážně tak prázdné. Nepřipadalo mi to špatné, jen vzdálené.
Night on Earth
Lidé. Města. Taxikáři.
Šestice příběhů odehrávající se ve stejný čas v šesti evropských a amerických velkoměstech mě bavila rozhodně víc, než plkání nad cigaretami a horkými nápoji. Taxikářské historky byly vtipné a vypovídající o jednotlivých metropolích, a každá fungovala jako ucelený počin. Setkávání lidí (a kultur) je očividně Jarmuschovi blízké a myslím, že je lepší, když má na rozvinutí příběhu více času (ideálně okolo dvou hodin na příběh...)
Krev. Pot. Testosteron.
Někteří režiséři točí dlouhé a pomalé filmy, na které mě baví se dívat. A někteří ne. Přihlédnu-li k tomu, že 300 je Snyderova prvotina, tak budiž - vážně to vypadá cool. Bohužel se toto povýšení formy na obsah v jeho dalších filmech nikam neposouvá...
Dead Man
Kytara. Poezie. Mrtvoly.
Mrtvý muž je relativně dlouhý, bezesporu pomalý, a neuvěřitelně podmanivý... Zásadním způsobem stojí na ochotě nechat se unést Youngovou hudbou, bez které by film vlastně nebyl ničím, jen směsí černobílých záběrů zastřelených lidí prokládaných nahodilými frázemi a citáty Blakea. Důkaz, že povýšení atmosféry na obsah může fungovat.
The Wolf of Wall Street
Sex. Drugs. Stockbrokers.
Kdyby všechny filmy "podle skutečných událostí" vypadaly jako tohle, asi bych přehodnotila svou averzi vůči nim. Scorsese i DiCaprio jsou ve formě a tahle jízda je neskutečná, a hlavně neskutečně zábavná. Vypiplané detaily dávají dohromady celek, který poskytuje výborný zážitek na různých úrovních. McConaugheyho intro udalo tón, tempo i směr - a vydrželo to až do konce.
Atonement
Fantazie. Tragédie. Zodpovědnost.
Pokání je v první řadě krásný film, kde celkem jednoduchý (ne pitomý ani překombinovaný) příběh plyne a ukazuje osudy mladého páru rozděleného nejen válkou. Vizuální zpracování a nápaditá hudba dodávají na zajíamvosti a konec, navzdory očekávatelnosti, posunuje vše ještě blíže k dokonalosti.
War Horse
Koně. Války. Soucit.
Nechci nijak bagatelizovat hrůzy válek pro různé živočišné druhy, ale tohle mě nechalo chladnou (až znuděnou). Nejsem si úplně jistá, jestli bych byla více pohnutá, kdyby byl protagonistou člověk a ne kůň, ale tohle byl jen hezky nasnímaný, přehnaně dlouhý a pramálo dynamický sled událostí, kterými jsem zůstala absolutně nedotčená. Vzhledem k tomu, že jsem nedokázala pochopit hlavního hrdinu, šly mimo mě i veškeré reakce jeho okolí, které by mohly být emocionálně bohaté, kdyby se s nimi dalo aspoň trochu ztotožnit.
Lion in Winter, The
Rodina. Intriky. Vánoce.
Skvěle sepsané intriky poněkud svérázné rodinky pořádající vánoční dýchánek... Ačkoli mi tahle část dějin nikdy nepřipadala nudná, tohle podání bylo rozhodně poutavější než běžná učebnice dějepisu. Je vidět, že Lev v zimě byl původně hrou, ale kamera se může přiblížit hercům více než publikum v divadle, což je v tomto případě zužitkováno na maximum. Výborným hercům se dostal do ruky skvělý scénář - a výsledek rozhodně stojí za to.
Thor: The Dark World
Smrt. Pomsta. Nedůvěra.
Až jednou nějaký Avenger zabije Lokiho, na Asgardu bude fakt nuda. Ale počkat, to se vlastně nikdy nestane, soudě podle toho, jak si tvůrci u Marvelu lámou hlavu s logikou a smrtí. Temný svět je vlastně docela fajn nenáročná zábava, zcela držící standardy studia, ale nenabízí nic navíc. Další generická popcornová sázka na jistotu, zcela adekvátní na sobotní večer.
Womb
Moře. Milenci. Mlčení.
Tvůrcům se podařilo velmi nekonfliktně podat lacině kontroverzní téma a já, světe div se, nejsem uražená. Nic se zde neříká a neřeší, v zásadě mluví jen obrazy poněkud nehostinné pláže, kde vede svůj život několik málo postav. Není to zázrak, ale velmi pohledná ukázka toho, že méně je někdy více.
La noche oscura
Špína. Básně. Barefooting.
Další z filmů, které bych rozhodně nechtěla vidět ve 4DX... Klaustrofobní příběh umělce, vizionáře a blázna je vykreslen vskutku sugestivně. Temná noc mě oslovila méně než taneční trilogie, ale rozhodně to nebyl špatné.
Le Fabuleux destin d'Amélie Poulain
Milé. Krásné. Pozitivní.
Od některých filmů vyžaduji, aby mě překvapily, umělecky uspokojily, a abych o nich mohla dlouho přemýšlet. Od jiných zase, aby mě pobavily a abych si je užila na velkém plátně. Od Amélie z Montmartru vyžaduji, aby mi zvedla náladu. Nezáleží na kýčovitosti, podbízivosti a prvoplánovosti - Amélie je velmi efektivní antidepresivum, a mezi mými oblíbenými filmy má rozhodně výsadní postavení.
Verze 3.3.0 All Rights Reserved
Podmínky užití | Reklama
RSS | Kontakt | FAQ
0.013 sec. (PHP: 69% SQL: 31%)
