RECENZE FILMU

Poslední dobou recenze často začínám důrazným vymezením se vůči režisérovi. Ať už kladně, nebo záporně. To nedělám z hecu, ale protože platí, že při vnímání filmu někoho známějšího se nemůžeme jen tak zbavit předpokladů, jež nás provázejí. Ty musíme nutně brát v potaz, protože samozřejmě ovlivňují prožitek z díla. U Kathryn Bigelow to není jiné, naopak, platí to víc než jindy. Takže hned zkraje: Nemám ji rád. Už jen proto, že první režisérkou ověnčenou Oscarem měla být Sofia Coppola, Julie Taymor nebo Jane Campion, rozhodně ne tato dáma, jejíž styl je povrchní, jednolitý a zároveň namyšlený.

Ano, přiznávám, mám vůči ní předsudky! Jenže nejde o předsudky založené na vodě (a jistě ne na povrchní výtce, že zrovna ona má Oscara), ale na konkrétních poznatcích.
Jde tedy o film svého tvůrce se vším všudy. Pokud vás práce Bigelow (omlouvám se, ale skutečně nejsem schopen ji přechylovat) zaujala již dřív, budete skoro určitě spokojeni. Jestli jste z ní stejně jako já byli otráveni a znuděni, platí stopka i nyní. Tentokrát se vyplatí soudit předem, protože se filmařka neposunula ani o píď.
Zero Dark Thirty vypráví o pátrání a dopadení Usámy bin Ládina, což lze jistě označit za téma atraktivní, a nese s sebou jistou základní záživnost, takže (podobně jako v případě Smrt čeká všude) přes všechnu kritiku uznávám, že snímek snad není zbytečné vidět a odpovídá tomu přese vše nadprůměrné hodnocení.
Jenže samotný styl Bigelow rozhodně nepovažuji za hodný tak velkého obdivu, protože je založený na pokusu o hyperrealističnost, přestože věci, jež jsou zobrazovány, patří mezi základní klišé. Nejbanálnější dějový rámec tu potom stravuje sám sebe.

Co sledujeme, se prezentuje jako realističtější než realistické, aniž by však šlo na okamžik uvěřit tomu, že "takto k tomu došlo". Hlavní hrdinka (Jessica Chastain), stojící sama proti celému světu, nedá zapochybovat o zcela standardní příběhové skladbě. Nyní ještě víc než u Smrti čeká všude platí, že jsme svědky poměrně okoukané povídky z války, již v tomto ohledu schopná režisérka pouze čančá krásnou špínou.
Jestli se minulému oscarovému zářezu dařilo balamutit, nyní autorce rozhodně nemůžeme uvěřit, že zobrazované dění odpovídá skutečnosti. Když namítnete, že filmy tu rozhodně nejsou od toho, aby zobrazovaly věrný obraz světa, máte samozřejmě pravdu. Vývoj vnímání toho, co znamenal a znamená "filmový realismus", nás ostatně dovede k závěru, že tento pojem je iluzí a film ze své podstaty "realitu" zobrazit nedokáže. Jenže to není samospásná omluva pro všechny, kteří si hrají na syrová dramata, ale nabízejí jen nerozvinuté historky nepřesahující myšlenkové pochody vojáka bez hodnosti.
S tím, že u Smrti to šlo pochopit, protože tito vojáci byli i "hrdiny". Nyní však sledujeme špičkové agenty na nejvyšších místech CIA, kteří mají v moci rozkázat ozbrojený útok na vilu, v níž se "možná" skrývá Usáma. Respektive mají konexe, jak tento postoj vnutit prezidentovi. V takovém případě zjednodušení pohledu vypravěče na tvrdou vojenskou přímočarost nemá opodstatnění, protože protagonisty mají být inteligentní lidé, kteří by neměli svět vnímat takto černobíle. Pokud snad o životu a smrti rozhodují zobrazeným způsobem, mělo by to být velmi znepokojivé varování, ne příběh o hrdinné agentce, co jde (doslova) přes mrtvoly.

A to skutečně v takových kadencích, že tu pozice USA naprosto není zpochybňována, že Arabové jsou jen zlými karikaturami určenými pro waterboarding.
I kdybych přistoupil na možnost, že tento neoblomný postoj lze chápat (například protože nekomentování neznamená souhlas), pořád nedokážu prohlásit, že zdejší realismus působí jakkoliv realisticky. Na to je model "jedna žena si prosadí svou proti všem" moc nepřesvědčivý. K čemu je pak úzkostná syrovost, když už z podstaty příběhu ztrácí možnost působit opravdově?
Krom toho na rozdíl od jiných si nemyslím, že by režie Bigelow byla tak precizní, aby tuto protikladnost vyvážila. Cestu, jíž se vydává, považuji za tu nejjednodušší – syrovost se těžko kazí, nejde udělat záběr dost neefektivní, aby kazil scénu, protože jakákoliv neefektivnost může působit záměrně. Pokud se tedy u Bigelow tvrdí, že její režie je neskonale pevná, já to nepotvrzuji ani nevyvracím, protože nemám pocit, že by paní Excameronová předvedla cokoliv, na čem bych to mohl poznat.

Nepíšu to ale s hořkostí a snahou všechny přesvědčit, aby přestali stoupající režisérku uznávat. Chápu, že pro mnohé může být její vize velmi působivá a zážitek "na vlastní kůži", který se snaží zprostředkovávat (akční scény mi svým pojetím připomínají až vojenské počítačové hry, kde my sami přirozeně ovládáme kameru, jak se chceme rozhlížet po okolí), pro mnohé může být velmi lákavý.
Osobně však do jejího díla tak úplně nedokážu proniknout. A nemyslím si, že by výstupy její činnosti byly hodné velkých cen, patří spíš fanouškům, co si je sami vyberou. Místo abych se ale pouštěl do nesmyslného boje "co může a naopak nesmí být oceňováno", zakončím myšlenku tím, že z Bigelow by se v první řadě nemělo dělat, čím není. Nemělo by se o ní tvrdit, že přináší do mainstreamu pravdu, protože ač vše vypráví realisticky, děj samotný takový rozhodně není – ten se mi zdá naopak veskrze žánrový a prověřený. Chceme-li v mainstreamu realitu, musíme začít od jádra, ne od povrchu.