Sprosté. Nechutné. Barevné.

Teď ze sebe pravděpodobně udělám hrozného burana, ale tenhle film šel mimo mě. Během prvních asi dvaceti minut šlo o v zásadě neinvenční přeříkávání dialogů z knížky, které se později zvrtlo v groteskní barevné scény, které byly na můj vkus moc pouťové, hlasité a často také nechutné. Z neznámého důvodu mi nepřipadá vtipné, když lidé dělají na plátně (a vlastně i mimo plátno) prasárny s jídlem, takže jsem v některých scénách byla nucená přivírat oči a doufat, že to brzy přestane. Před padesáti lety mohl být film originální, pokrokový, vizuálně povedený a in, ale to je mi v současnosti k ničemu. Přitom literární předloha pocházející ze stejného období se mi líbila a nepřipadala mi jako samoúčelná patlanina, ale formálně i obsahově invenční dílo - nejen na svou dobu. V kinech se tehdy promítala první díla Nové vlny, takže když řeknu, že mi Zazie přišla nemístně pitomoučká, nepřipadám si tak špatně, protože vím, jak kvalitní snímky vznikly ve stejné době.