RECENZE FILMU

Každý oscarový ročník ho má. Film "do počtu". A od chvíle, kdy se počet nominací v nejcennější kategorii vrátil na dvojnásobek, už s ním můžeme počítat s naprostou jistotou. Co takový "film do počtu" dělá? A proč to vlastně vůbec není hanlivý výraz?
Má zaplnit místo mezi oscarovými blockbustery a oscarovými dramaty. Má být drsný, komorní, neotesaný a jako takový má dokázat, že si Akademie dokáže udržet rozhled a ocenit i malé projekty zcela bez jakýchkoli kalkulů. Sice víme, že takový film má šanci vyhrát menší než malou, ale jeho přítomnost prostě oceníme.

Co je na takovém kousku sympatické? Že nejde s davem. A nejít s davem je dneska cool. Logicky se dostáváme k paradoxu, že když si jde film vlastní cestou hodně, stane se hodně cool a tím i hlavním proudem, z čehož pak nejednomu filmaři rupne v hlavě a utopí se ve svojí jinakosti a cool osobitosti. Aby ale tahle recenze na naší novou "vatu" nebyla o Tarantinovi úplně celá, musím dodat, že Winters Bone se tomuto paradoxu úspěšně vyhýbá. Slavná nikdy nebude, ani její štáb se neproslaví (tedy minimálně ne tímhle počinem). I to je moc dobře. Vlastně bych o tom měl psát opravdu dlouho, protože mě nenapadá, co jiného bych zde mohl nějak výrazně chválit. Je hezké, že výsledek není komerčním produktem, nejde nikomu na ruku a netopí se v "cenychtivém" sentimentu. Je to tak hezké, že čím tento film není, je možno chválit horem dolem. Jenže pak zbývá otázečka: "A čím ten film vlastně je?"

Je relativně funkčně rezonující SKUTEČNOU kritikou americké společnosti, konkrétně venkova. A ten caps-lock není jen pro efekt. Letos už jsme tu měli několik snímků, které byly leda tak "skutečnou" kritikou téhož tématu. Konkrétně Fightera a do jisté míry Affleckovo Město. Ti svou "skutečnou" kritiku z oněch uvozovek prostě nevypáčí ani kdyby se zbláznili, protože konvence "oscarových favoritů" kazí jejich záměr asi jako promítači třímetrový chalán sedící před vámi v kině.
Příběh sedmnáctileté Ree, která se stará o svou nemocnou matku a malé sourozence, ale aby v tom mohla pokračovat, musí dokázat, že její otec zemřel (byl zabit), je skutečně působivým dramatem. Takovým tím filmem, kde je zlo tak běžné, že Hitler by zde byl jen vedlejší postavou. Hrdinka ví, nebo tuší, kdo jejího otce zabil. Tito lidé (její blízcí spoluobčané, někdy i příbuzní) vědí, že ona to ví, nebo tuší. Všem je to jedno, protože Washingtonův památník je daleko a ideály amerického ducha si ti bohatší můžou leda pustit na kabelovce. Jde jen o to najít mrtvolu a mít co jíst. Tedy spíš o to, jestli oni vrazi budou tak laskaví, aby dívce vrátili otcovo tělo.

Režisérka Debra Granik podobnou atmosféru (podle všeho - zkušenosti s její tvorbou nemám) využila i ve svých minulých projektech. A nevím, jak se to povedlo předtím, ale u Winters Bone jen částečně. Když se totiž tak nezávisle brodíte reálným životem, hrozí vám, že se váš jistě opečovávaný výtvor stane nezajímavým. Záměrně nepíšu nudným, protože ne každý režisér vás chce "bavit", tudíž nějaká nuda ho netrápí. Naopak každý režisér chce být zajímavý. A skutečně si nejsem jistý, jestli všechna ta syrovost, šeď života a celý ten očividný anti-mainstream automaticky zaručují kvalitní filmový zážitek. Přestože toto studené drama skutečně neopustí vaši mysl se závěrečnými titulky, což je svým způsobem úspěch, nejsem si jistý, jestli se tak úplně podařilo navodit všechny pocity a vyplnit záměry režisérky a scénáristky v jedné osobě.

Ano, skvělí herci, sugestivní kamera a nulová "uměleckost" (míněno v dobrém) ve vás skutečně vyvolají nepříjemný pocit, který, pokud jsou ony "vychytávky" kvalitně použité (a tady jsou), vždy zanechá hlubší stopu. Jenže není to tak trochu automatické, když tyto dramatické trademarky tak houfně vecpete všude? Není trochu podezřelé, že mě vlastně vůbec nezajímá hrdinka a její pokus o zajištění si lepšího života? Musím říct, že ve výsledku se snaha hlavní postavy nejeví o nic smysluplněji než ta charakterů ve srovnávatelných Biutiful a Rabbit Hole. Přitom ti mají za sebou nezvratitelné trauma, které v prvním případě smrtí skončit musí, v tom druhém smrtí začalo. Zde se bojuje o skutečné a reálné východisko, nicméně pocit beznaděje a smutku nás neopouští ani jednou. A to dokonce ani na konci, který něco takového rozhodně připouští.

Možná tedy, že na té syrovosti mohla paní režisérka maličko ubrat. Uvědomuji si, že její záměr ukázat tvrdý venkov, kde pro štěstí není místo, by přišel částečně vniveč a ona SKUTEČNOST by se třeba stala zase jenom "skutečností". Ale říkám si, jestli by to v tomhle konkrétním případě nemuselo být pro dobro věci. Jestli by nebylo rozumnější víc přiblížit samotné hrdiny, než se šťourat v jejich ubohé situaci. Nechci dalšího povrchního Fightera, ale tento druhý extrém také není ideální. Je to takový můj malý problém s těmihle tvrdými příběhy, jenž se zdaleka netýká jen Winters Bone.
Přesto je rozhodně dobře, že takové filmy vznikají a například naše kinematografie by právě něco obdobného potřebovala. (A rozhodně si podobný snímek můžeme dovolit. Tedy finančně.) Nemuseli bychom sice hned řešit vraždy, ale pořádnou facku, jakou tu dostávají "obyčejní Američané", by si to naše čecháčkovství někdy zasloužilo.