GOLDIE FILM

Baz Luhrmann právě vtrhnul do kin s vynikajícím, ale bohužel z velké části nepochopeným Velkým Gatsbym. V naší retro sekci jsme se už rozplývali nad jeho spektákly Romeo + Juliet a Moulin Rouge!, tedy druhém a třetím dílu tematické trilogie "červená opona". Dává tedy rozum, že musí přijít i první díl a režisérův debut Tanec v srdci.

Opět jde o film založený na uvědomění si sebe sama a hře z žánrovými schématy a klišé. Sledujeme příběh nadějného tanečníka Scotta Hastingse (Paul Mercurio), který touží oslňovat vlastními kroky, ale jeho ctižádostivá matka ho tlačí do předvádění klasických osvědčených variací, jež mu při jeho talentu zaručují vítězství.
Scott si však nedá říct a přijde o svou taneční partnerku, která ho už má plné zuby. Skončí tedy oproti očekávání s ošklivou a nemotornou Fran (Tara Morice), z níž se naštěstí po odložení brýlí a rozpuštění vlasů (samozřejmě) vyklube krasavica první jakosti.
Jenže dotáhne Scott své sny, zvládne se vymanit z rodinných pout a propadne nabízenému románku, nebo dá přednost ambicím stejně jako jeho matka a udělá vše pro vítězství, i když to nebude odpovídat jeho ideálům?

Jak asi správně tušíte, příběh je to extrémně žánrový až debilní. Luhrmann na to neustále upozorňuje, jak to jen jde, a dopřává nám značné množství bizarního humoru v situacích, kdy jsou klišé zahnána do dokonalosti.
Jenže nebyl by to postmoderní Luhrmann, aby si vystačil s komediální vrstvou vyprávění. Z dosavadní Bazovy tvorby hned v jeho debutu vyvstává na povrch nejsilněji dekadence světa kýče. Ze show a nádherných rób se stává odpudivě groteskní až nepříjemný karneval, vzbuzující především odpor a lítost.
Z tance jako by zde mizela veškerá spontánnost, vznešenost a krása - zůstává jen křečovitost a upocenost. Mikrokosmos, do nějž se postavy dobrovolně uzavřely, kde tanec znamená život a jako by neexistoval jiný cíl než vítězství v soutěži, se místy stává až tísnivým a nesnesitelným. Podobně jako v Pollackově satiře Koně se také střílejí, které se budu věnovat někdy brzy.

Úkolem hrdinů pak je navrátit tomuto světu jeho krásu a upřímnost. Podaří se jim to jen tehdy, když rozboří veškeré konvence a budou sebou samými.
Tanec v srdci je tak klíčem k celé tvorbě Baze Luhrmanna a možná by po jeho zhlédnutí i odmítavci Romea a Julie či Velkého Gatsbyho dokázali rozšifrovat režisérův styl.
Ten si zakládá na následování všech žánrových konvencí do takové míry, až tím nabývají nových významů. Ať už mluvíme o kombinování motivů Čaroděje ze země Oz a Jihu proti Severu v Austrálii, teen popíkovosti Romea nebo konzumní načančanost Gatsbyho, vždy jde o vyexponování konvencí do takových výšin, že nakonec působí spíš podvratně a jejich síla podlamuje je samé.
Luhrmann stejně jako hrdinové Tance v srdci bourá zavedená schémata. Tím, že je všechna používá v jejich krystalicky čisté podobě, a ona pak předložena před diváka bez jakékoliv zástěry a přetvářky nabývají nečekaných hodnot.

Díky kontextu a pevnému vedení se však Luhrmannův styl nestává jen dekadentní přehlídnou vysmívající se klišé. Na svérázném Australanovi je nejúžasnější, že jeho filmy mohou zároveň uspokojit jak ty, kteří využívanými motivy pohrdají, tak i ty, kteří je vyhledávají. Obě skupiny se u něj nejlépe střetly a splynuly v případě muzikálu Moulin Rouge!, ale obecně platí, že Luhrmannovu tvorbu oceňují na jednu stranu lidé s nejpokleslejším vkusem a na stranu druhou ti, kteří se ve filmech velmi rádi pitvají a hodně se v nich vyznají. Odmítat mají tendenci "všichni mezi", i když jde samozřejmě o zkratku, kterou nelze uplatnit na každého.
Luhrmann tím mixuje schopnost spojovat a rozdělovat, kdy najednou na jedné straně barikády stojí diváci, kteří se snad u žádných dalších filmů neshodují. Nenapadá mě z fleku další režisér s touto schopností.

Na Tanec v srdci měl Luhrmann nejméně peněz, proto se nemohl filmařsky rozkročit tak značně, jak jsme u něj zvyklí, a opulentnost ještě není dvakrát nablýskaná. Snímek tím ale získal jiné kouzlo. Roztomilý australský akcent herců (působící na kohokoliv mimo Austrálii značně buransky) podtrhuje dutost většiny postav, a že se některé kostýmy snaží tvářit luxusněji, než jaké jsou, jen podporuje pocit "z nouze ctnosti" tanečního prostředí.
Luhrmann to využil ve svůj prospěch a nebál se to ještě zvýraznit. Když například budoucí milenci tancují před velkou světelnou reklamou na coca colu, máme pocit nějakého nemístného product placementu. Skutečnost je však taková, že zaplatil za to, aby reklamu mohl použít. Tady vidíme, jak do detailu promýšlí své filmy, že se nebojí použít i nízké prostředky, aby vykouzlil spontánní filmové kouzlo skrze nepostřehnutelně pevný řád. A jestli toho dosahuje za pomoci tisíců dolarů, nebo milionů, není zase tak důležité.