GOLDIE FILM

Když tu máme největší klasiky světového formátu typu Kubrick, Tarkovskij a Griffith, byl by smrtelný hřích opomenout Ingmara Bergmana. Tento filmařský velikán (jenž se prý velmi zhlédl právě v Tarkovském) zanechal v kinematografii mnohem hlubší stopu, než by se divákovi mainstreamu mohlo zdát. Jeho psychologická dramata, mnohdy na pomezí reality a snu, jsou dodnes inspirací pro většinu velkých filmařů. My se teď budeme zabývat konverzačním dramatem z tvrdé reality dneška - Scénami z manželského života.

Toto svědectví moderní lásky je jakýmsi opakem velkých love-story. I když zpočátku to tak nemusí vypadat. Velmi brzy po seznámení se s šťastným párem nás ale Bergman přesvědčí, že tady žádný nápis happy end nemá smysl očekávat. Rovněž ale nepočítejme s přepjatou řeckou tragédii.
Pro představu si vezměme Kubrickovo mystické Eyes Wide Shut a vášnivě živelné Kdo se bojí Virginie Woolfové Mikea Nicholse. Zatímco oba tyto filmy, které se věnují podobným motivům jako Scény z manželského života, jdou cestou nám známých žánrů a využívají typický dramatický rámec - hrdinové, zápletka, pointa - Bergman se tudy vydává jen velmi částečně, pokud vůbec.
Jeho film je vlastně poměrně "nefilmový," protože žádný opravdový cíl nemá a žádného konečného rozuzlení nedosáhne. Vlastně ani nevíme, čeho by příběh dosáhnout měl - mají se k sobě hrdinové po řadě konfliktů vrátit, mají od sebe naopak odejít a zapomenout? No... dumat nad tím můžeme, každopádně film nám neodpoví a vlastně ani nechce.

Namísto toho se soustředí na vykreslení momentálního vztahu ústřední dvojce, jeho proměny a vývoj, a to včetně rozpité munulosti a nekonkrétní budoucnosti.
Tento snímek proto stojí pouze na síle přirozených situací. Poselství pak plyne z každé jeho minuty a záměru nehnat se za záměrem.
Není tu NIC jiného než toto zpodobnění reality. Bergman nám nedopřává žádné vizuální ozvláštnění, žádné vypreparované detailnosti po vzoru Kubricka (nebo i sebe samého v jiných případech). Jde tu jen o dva lidi, kteří sedí naproti sobě u stolu a povídají si. Možná to tak nevypadá, ale právě v tom je neuvěřitelná síla - ona syrovost - tohoto díla.
Jak z textu jistě vyplývá, Scény z manželského života stojí primárně na scénáři a sekundárně na hercích. A kdyby nebylo oboje špičkové, jen těžko bych tady tento snímek právě vychvaloval. Hlavně scénář je skutečně skvostný. Není divu, že se dostal i do čítanek. Drží se přesně na tenké hranici hluboce osobní roviny a "obecně platných myšlenek", což jsou dvě věci, které se obecně nemají rády, a když by jedna přesvítila druhou, celé Scény by se rozpadly v prach.

Herci jsou potom, jak to ve filmech velkých filmařů bývá, prakticky bezchybní. Nevím, nakolik to je jejich přičiněním a nakolik pevnou rukou režisérovou, ale velmi pravděpodobně v tom hrají roli oba tyto faktory. Liv Ullmann a Erland Josephson z plátna prakticky neslezou a jejich výkon je potom skutečně strhující. Zcela neamerický, bez osobních exhibicí, nutno dodat. Žádné oscarové herectví, žádné dlouhé pohledy a žádné "kudrdlinkování" emocí nečekejte. Tihle nehrají, aby získali Oscara, ale aby dokonale zapadli do příběhu a děje. Ona "neamerickost" snímku pomáhá hned v několika ohledech a je jasné, že podobný kousek by za velkou louží vznikal jen obtížně. Tam se rádi ženou za dějovými zvraty a "spádem" děje. Není to špatně - vlastně pro běžný snímek je to nezbytné - u Bergmana to ale rozhodně není žádané.

Nepatřím mezi nekonečné Bergmanovi obdivovatele. I když kvalitu a význam mu neupírám, byly to právě až Scény z manželského života, které mě chytly a zaujaly nějak hlouběji oproti jiným jeho filmům, jež jsem měl zatím možnost zhlédnout.
Když mě napadlo slovní spojení "velké myšlenky v rodinném balení," uvědomil jsem si, že to zní dost pejorativně. Spíš jako nějaká nadávka na nepovedené americké drama. Ve skutečnosti je to ale přesné - v tom filmu je totiž hodně, ale pořád na úrovni "obyčejného" životního příběhu dvou lidí, kteří se milovali, nenáviděli, ale pak si nemohli vybrat. A právě to je v něm tak silné.