RECENZE FILMU

Artové filmy... naše radost. Máme rádi divné filmaře, kteří točí jinak. Nenávidíme Hollywood, kde vznikají tak strašně myšlenkově laciné nesmysly. Americkým filmům se jen smějeme. Jsou hloupé a buranské. Každého, kdo to řekne, nebo ještě lépe - natočí o tom film - musíme automaticky obdivovat, protože je to přece taková pravda! Tenhle člověk mi prostě mluví z duše!


Snímek Rubber se vymezuje jak vůči typické produkci, tak i vůči znění prvního odstavce, což je taky jeho největším kladem. Naštěstí není jen chtěným a vděčným shazováním mainstreamu - na to až moc využívá jeho metod a chápe, že by mu otevřená kritika neprošla. Nicméně to budou právě lidé, kteří smýšlejí silně protihollywoodsky, komu se bude příběh o vraždící pneumatice líbit nejvíc.
Ano, hyperbizarní námět této prapodivné kriminálky je skutečným lákadlem pro "lovce podivna" a odpůrce mainstreamu. Diváci uprostřed americké pouště tu sledují maniakální pneumatiku, kterak se platonicky zamilovaná do spanilé cizinky musí skrývat před zákonem. Její paranormální schopnosti jí dovolují bez fyzického kontaktu přinutit hlavy protivníků explodovat, čehož také nejednou využije, a krom králíčka a ptáčků to odnese nejeden domorodec.

Snímky podobného ražení musejí splnit jednu jedinou věc, aby oslovily. A sice přesvědčit diváka, že jsou skutečně uměním. Je jedno, jak podpásovým, jednoduchým a podbízivým způsobem to zařídí, ale když je divák přesvědčen, že má před očima umělecký a chytrý snímek, jehož zhlédnutím se bude moct chlubit a jenž ho povyšuje na vyšší level ve znalosti kinematografie, má štáb vyhráno. Není to zase tak těžké, protože u těchto záležitostí je tvrdě dodržována presumpce neviny. Jaksi automaticky se počítá s tím, že to umění je... a pokud věříme v opak, musíme "nekvalitu" teprve dokázat.
Platí totiž, že velká část těch, kteří na podobné snímky koukají, si tím chtějí něco dokázat. Takoví pozorovatelé mají pocit, že když se jim bude něco tak nevšedního líbit, stanou se stejně důmyslnými a chytrými lidmi, jakými jsou filmaři. Vzniká tak iluze kvality, kdy divák nepředstírá spokojenost - spokojený opravdu je, protože podvědomě spokojený být chce. Chce být tím, kdo ocení neobvyklost, náročným divákem, jenž pochopí složitý, moderní a v tomto konkrétním případě hlavně nekomerční snímek.

A Rubber stojí přesně na výše popisovaném principu. Rozhodně ale netvrdím, že bychom tyto "léčky" měli Quentinu Dupieuxovi a jeho štábu jakkoli vytýkat. Je to spíš chybou diváků, kteří jsou schopní se do něčeho podobného zamotat. Ostatně z podobného principu dnes těží většina "velkých" filmařů, v čele s maximálně uznávanými Christopherem Nolanem a Darrenem Aronofskym (u Nolana důkaz toho, že někdy ani mainstream nechce být "mainstreamový"). Opravdu zásadních a důležitých snímků zase tolik nevzniká - a ani nemůže - proto je důležité přesvědčit nás o opaku.
Co naopak Dupieuxovi vyčítat můžeme, je způsob, jakým oné iluze dosáhl. Zatímco jmenovaní Nolan s Aronofskym na to jdou skrze režii a řadu nápadů - ať technických vychytávek nebo dějových zákrut, Rubber těží hlavně z drzosti a vůle zajít dál. Vzpomněl jsem si na televizní seriál Magie kouzla zbavená, kde průměrný kouzelník v masce prováděl své iluze jako jeden z tisíců, jenže na rozdíl od ostatních nakonec prozradil, jaký důmyslný optický či technický trik za "kouzlem" stojí. Jednoduchým nápadem, který by mohl provést naprosto kdokoli, tak vznikla jedinečná show, jež nabízí co nikdo jiný. A už jsme zase u toho.

Ona ta vraždící pneumatika, kterou pozoruje dav lidí a mluví o dění jako o filmu, totiž skutečně působí velmi zajímavě, nově, jedinečně. Šerif popisující kolegům, že jsou jen postavami ve filmu, se tváří drze a nekompromisně. To ano. Ale když se nad tím zamyslíme, jde jen o primitivní gagy, jež vlastně nejsou zase tak nové a objevné (Mel Brooks podobné prolnutí filmu s divákem použil nejednou, i když ne v takové míře). Je to prostě snímek vystavěný na velmi zajímavém nápadu, který díky zahnání situace do krajnosti neobnaží svou jednoduchost a ještě je schopen se tvářit jako mnohovrstevnaté a postmoderní dílo něco o něčem vypovídající. Tím samozřejmě není. Nevím, nakolik si to uvědomuje samotný Dupieux, ale víc než cokoli jiného se mu daří, co už se povedlo jinému Quentinovi o dvacet let před ním - přesvědčit diváka, že jeho jednoduchý snímek je cosi víc. Pokud si to uvědomíme a dokážeme "s tím žít", nevidím důvod to patřičně neodměnit.

hodnocení
70 %
jedním dechem
Velmi podivný film, jenž si svou podivnost plně uvědomuje, existuje primárně pro ni a staví ji na odiv. A v podstatě ví, jak na to. 65%
xxmartinxx
Autor si zatím nevyplnil svoje mikrobio. Zatím se musíte spokojit s tím, že umí číst a psát.