GOLDIE FILM

Je načase vrátit se s goldies do Evropy a opět si představit nějaký kontinentální snímek. Dnešní zastávku uděláme v Itálii, která světové kinematografii dala spoustu skvělých filmů, režisérů i herců. Zůstaneme v daleké minulosti, na samém sklonku druhé světové války. V Itálii se totiž tou dobou objevil jeden novátorský směr, o němž se mluví především v souvislosti s literaturou a filmem, ale také s malířstvím. Neorealismus. Neměl dlouhého trvání, jelikož se záhy změnila společensko-politická situace, z níž čerpal náměty, ale přesto se tento proud navždy zapsal do historie a stal se nejvýraznějším poválečným směrem. Jedním z čelních představitelů neorealismu je režisér Roberto Rossellini. A jedním ze stěžejních filmů je Řím, otevřené město. Právě o něm dneska bude řeč.

Pro neorealismus se chystala půda už v průběhu druhé světové války. Itálie vítězila v bitvách, což se logicky projevilo i ve filmovém průmyslu. Přející legislativa, rostoucí počet natočených filmů i více diváků v kinech dávaly prostor novým režisérům. Mladí tvůrci se chtěli navrátit ke starým tradicím a, notně ovlivněni také americkými spisovateli (Hemingway, Faulkner ad.), v roce 1943 v časopise Cinema publikovali svůj manifest. Jejich cílem bylo oprostit se od konvence, manýrů či adaptování románů a naopak se zaměřit na skutečný život, reálné problémy, současnou dobu. Neorealismus kladl požadavky na formální stránku filmu, ale odrážel se v něm i politický přístup a světonázor.

Roberto Rossellini natočil jakousi válečnou trilogii, a to v krátkém rozmezí tří let po druhé světové válce. Prvním snímkem trilogie je právě Řím, otevřené město, druhým je Paisa, věnující se britským a americkým vojákům a jejich bojům v Itálii, a konečně třetím pak Německo v roce nula, v jehož centru se ocitá malý chlapec, který žije ve válkou zničeném Berlíně. Film Řím, otevřené město natočil Rossellini v roce 1945, kdy italský neorealismus vrcholil. Snímek, jenž je dokonalým zástupcem zmíněného směru, ale nevznikl, stejně jako jiné filmy té doby, jako praktický důkaz teoretického konceptu. Naopak. Italští filmaři poválečné Itálie se museli vyrovnat se spoustou nástrah a nepříznivými podmínkami. Zásadní bylo poškození filmových studií a také nedostatek filmové suroviny. Tvůrci se tedy vydali točit do ulic, snímky tak působí nesmírně autenticky. Toto je jeden z typických rysů neorealistických děl, Řím, otevřené město nevyjímaje.

Jak jsem již zmínila, pro neorealistické filmy je typické natáčení v exteriérech. Rozbořený Řím plný trosek byl ideálním místem pro působení filmových štábů. Film Řím, otevřené město se tak stal svědectvím doby. Autentické záběry přesně mapovaly vizuální podobu metropole, scénář se navíc opíral o skutečná svědectví vůdců partyzánského odboje. Dalším obvyklým prvkem neorealistických snímků je práce s neherci. V tomto případě jsou ale zástupy neherců doplněny hereckými hvězdami, jako byli Aldo Fabrizi a Anna Magnani, která ztvárnila jednu z hlavních hrdinek, Pinu. Čím ale Rossellini konvence naplnil, byl zájem o prosté lidi, kteří se chovají autenticky – užívají například prostý jazyk, dělají běžné věci, nejsou nalíčení a nemají kostýmy. Právě díky oné autentičnosti dosáhl Rossellini zajímavosti a živosti. Události se staly nedávno, týkaly se masy lidí. Zkoumat nedávnou minulost bylo příhodné. V ní se skrývalo pravé drama.

Na scénáři spolupracoval i takový velikán, jakým byl režisér Federico Fellini. Děj filmu Řím, otevřené město kopíruje poslední dny války. Lidé se pomalu vzpírají a bouří, ale než nastane kýžený konec, zemře jich ještě mnoho. Formuje se odboj. Atmosféra je napjatá, právě byl svržen Mussoliniho režim. Ve snímku dochází ke konfrontaci několika sil – víry, komunismu a fašismu. V centru dění se nachází kněz don Pietro, který statečně financuje odboj. Jeho pomocníky jsou Manfredi a Francesco. Všichni se neohroženě vrhají do boje proti fašismu. Bojují za společnou věc, postupně se k nim přidává celá čtvrť. Příběh je zhuštěn do několika epizod, ale o to více je emocionálnější. Hluché místo takřka nenajdeme, vše šlape jako hodinky. Rossellini má navíc snahu ukázat události z objektivního hlediska, k čemuž mu neorealismus, směr, jenž má mnoho podobností s pozdějšími novými vlnami, ještě dopomáhá.

[SPOILER]Nejtypičtější scénou filmu je asi smrt Piny, snoubenky Francesca. Právě na této scéně se dá krásně popsat Rosselliniho práce, která je jiná než říkají hollywoodské konvence. Žádné přikrášlování, jen drsná realita. Napětí roste, fašisti obkličují dům, v němž Francesco bydlí. Kněz spolu s malým chlapcem, synem Piny, narafičí smrt dědy, který jenom leží v posteli. Zatím odvádějí Francesca. Pina se vytrhává a utíká za ujíždějícím vozem, ale najednou padá k zemi. Zastřelí ji kdosi anonymní. Nevíme, kdo to byl, a ani se to v průběhu filmu nedovíme. A protože se jedná o film, který se snaží kopírovat drsnou realitu a kde chybí typicky hollywoodský hrdina, režisér nikoho nenechá po vrahovi pátrat. Umírá hodný člověk, umírá nespravedlivě, ale v kontextu celé válečné vřavy je to skoro bezvýznamná událost.[/SPOILER]

Téměř dokumentaristicky laděný film rozhodně nenudí, jak by se z definice na první pohled mohlo zdát. Není suchopárný, ale patřičně dramatický a živelný. Zvláště poslední část je velice dynamická. A právě aktuálnost, natáčení snímku bezprostředně po válce (i částečně za války) je hlavní devizou nezapomenutelného filmu. Snímek má obecnou platnost a dnes bude stejně dojemný jako tehdy.