RECENZE FILMU

Filmařům ne vždy stačí pobavit diváka a ukradnout si pro sebe dvě hodiny jeho života. Občas předávají poselství, varování. Vychovávaní nebo odrazují. A jednou za čas někomu naroste takové ego, že by chtěl najít odpověď na otázku života, vesmíru a vůbec. Když to zkoušel Richard Kelly se svojí Apokalypsou, dopadlo to všelijak. A přestože Jaco van Dormael se pohybuje ve stejných vodách a Pan Nikdo připomíná právě Southland Tales, je to ve výsledku úplně jiná liga.

Pokus o komplexní monument vymykající se žánru a jakémukoli zařazení je tentokrát mnohem příjemnější podívaná. Kdybych chtěl Nikda hodně odstřelit, mohl bych sice namítnout, že ona jinakost a odlišnost je možná opět místy mírně křečovitá a vykalkulovaná, ale podobný styl asi jinak zprostředkovat nejde. Závažnější připomínka by asi byla, že van Dormael od doby svého debutu Toto hrdina o mnoho nezměnil styl natáčení, nicméně i to se dá prominout, protože stále působí neokoukaně. Příběh, jenž je možná sci-fi, možná pohádka a možná taky jen výplod něčí mysli, si rozhodně zasloužil vzniknout a my bychom měli ocenit odvahu, se kterou do projektu filmaři museli jít. Nevelké finanční prostředky a další obtíže totiž na výsledku nejsou vůbec znát. Není komorní, není skromný a není odfláknutý. Přesto si ale stále dokáže udržet intimní vyznění, které ho oproti odosobněné a megalomanské Apokalypse dělá mnohem snesitelnějším zážitkem.

Vymazlený vizuál sice místy (hlavně ze začátku) může působit přehnaně, ale postupně se Dormael uklidní a všechny ty zběsilé hříčky ustálí přesně ve chvíli, kdy nás ještě baví, ale už bychom se rádi věnovali příběhu. Ten se sice rozvíjí docela zajímavě, ovšem úplně nejdůležitější je nečekat nějaký zázrak. Možná se to neustále tváří, že musíte dávat každou vteřinu pozor, jinak vám unikne nějaký zásadní detail, ve skutečnosti ale obsah není zdaleka tak komplikovaný, jak by rád byl. Starý pán vypravuje několik možných variant svého života, které se navzájem prolínají a míchá do toho "coby, kdyby". Děj sice nezůstane jen u toho, ale čím méně budete očekávat, tím více můžete získat. Hnípat se v tom pak budete moct hodiny, aniž byste ale došli dál za onu prostou hlavní myšlenku. Není to špatně, ale musíte s tím počítat.

Dormael několikrát přebírá motivy odjinud (jako první praští do oka fingované sebevraždy z Harolda a Maude, ovlivňování minulosti jako v Butterfly Effectu nebo intimní scény velmi připomínající Rekviem za sen) a dokonce i ze svých filmů (sourozenecká láska a nekompletní rodina z Tota), ovšem nenaznačí, jestli jde o doslovnou citaci, nebo vykrádání. Vzhledem k pravděpodobné pointě filmu je to ale dost možná záměr. Samotný jsem tedy tuto záhadu nerozluštil, ale čekal bych, že by tak komplexní dílo bylo ještě o něco víc své. Ale nakonec je v podstatě jedno, jestli si to tvůrci všechno vymysleli, nebo jen zmixovali slavné kousky - důležité je, jestli to funguje. Což rozhodně ano. Sledovat Nikda je vážně zábava. Občas vás překvapí nějakým zajímavým nápadem a občas vás nechá chvíli tápat, co se vlastně děje. Působí velmi chytře a "pro náročné", přitom se na něj skutečně může podívat kdokoli, aniž by riskoval zásadní nepochopení látky, protože ve skutečnosti je... no... docela primitivní.

V první řadě se ale daří navodit pocit, že sledujeme něco významného a důležitého, což se rozhodně nedá použít jako výtka. Jen je důležité si uvědomovat, že ono domnění může být skutečně jen iluzí a podlehnout jí může skončit zklamáním. Pokud budete očekávat geniální pointu, obohacující příběh o nový rozměr, vězte, že nic takového nedostanete. Nakonec to dopadne zhruba tak, jak jsme čekali. A přestože se děj tváří, že nabízí řadu interpretací a možností, nakonec nás překvapí svou lineárností. Pokud ale pochopíme, že jde "jen o film", není v podstatě nač si stěžovat. Dobře, není to sice geniální, ale důležité přeci je, že to není ani hloupé.

Je to dobrá podívaná s ucházejícími, povětšinou méně známými, herci. Leto sice není žádná megastar, ale děj utáhne a navíc naláká fanoušky. Ostatní mají méně prostoru, protože dělený příběh jim nedává mnoho šancí se předvést (za zmínku stojí Kruger). Hudba by možná mohla být bohatší, ale rozhodně nevadí ani neruší. Film celkově krásně uteče jako tak trochu jiná podívaná a bez přehnaných očekávání nemůžete být úplně zklamaní. Naopak. Pokud nemáte nezdravě vysoké nároky, může pro vás Nikdo být velmi zajímavou variací na romantiku, okořeněnou nějakou tou filosofií, sci-fi motivem a pěkně propracovaným vizuálem. Jako takový funguje výborně a právě tady hledejte důvody vysokého (a přehnaného) hodnocení.