Jsem Ostravák, takže je mi celkem šumafuk, co si v Praze staví. Špatné filmy mi ale fuk být nemůžou. Paní režisérka pravděpodobně potřebovala ventilovat svůj obdiv k panu Kaplickému a natočila mu proto pěkný sentimentální filmový památníček. Problém je v tom, že jej vydává za seriózní dokument, v čemž však katastrofálně selhává. Jako příčinu bych viděl už samu účast manželky Kaplického a to nejen coby producentky, ale především jako spoluautorky scénáře. Je to jako by se náměstek mostecké uhelné podílel na dokumentu o ekologické zátěži severních Čech. Protistrana nedostává příliš prostoru k tomu, aby obhájila své názoru a když se ke slovu konečně dostane, je sdělení útržkovité, prostříhané. Při scéně veřejné debaty vystoupí pan Jakl a obrátí se na pana Knížáka slovy „Doufám, pane Knížáku, že budete tuto diskuzi řídit spravedlivě“. Je zvláštní, že tato pasáž byla do filmu zařazena, protože samotný dokument něco jako spravedlivou diskuzi nepřipouští.

Jan Kaplický

Dokument působí jako obrana stavby budovy Národní knihovny, protože to jakým způsobem byla vedena kampaň proti ní v médiích, odpověď vyžadovalo. Ale tento zajímavý dokument není jen o chobotnici.

Tak to vidím já...

Je úplně jedno, jestli autoři mají nebo nemají pravdu (dost možná mají), ale odporně jednostranný a manipulující způsob, jakým to propagují, dělá z Oka nad Prahou doslova slizký film pro lidi, kteří ujíždějí na tom, že jejich názor je jediný správný a oponentům netřeba argumentovat, prostě se jim vysmát a pustit u jejich argumentace zesměšňující hudbu.