RECENZE FILMU

Naštvaná fyzikářka na mě jednou křičela: "Svoboda, co se ti to stalo v hlavě?!" Fyziku už sice nemám, tuhle hlášku si ale pamatuji jako dokonalý příklad naprostého zděšení nad nepochopením toho, proč dotyčný dělá tak neuvěřitelné nesmysly a ještě si myslí, že by za to měl dostat nějaké pěkné bodové ohodnocení. Stejným způsobem nyní přemýšlím, co se to stalo v hlavě Pedra Almodóvara. Ne že bych nějak výrazně obdivoval (nebo do detailu znal) jeho dosavadní práci, ale přece jenom bych od něj nečekal film, který může upřímně ocenit jen skupinka lidí na párty zároveň dopovaná nemálo alkoholem.

Nejdřív převyprávím skoro celý děj krom samotné pointy, takže mi nevyčítejte, že jsem vás nevaroval: Snímek Kůže, kterou nosím se tvářil jako o něco umělečtější Splice, což se nakonec v podstatě naplňuje. Nechronologicky vyprávěný příběh sleduje podivně staře vypadajícího vědce Antonio Banderase, kterak oplakává ztrátu své ženy, jež spáchala sebevraždu, jelikož na útěku s jeho bratrem (který se v průběhu filmu vrátí převlečený za tygra) měla nehodu a byla silně zohavena ohněm. Zároveň truchlí nad sebevraždou dcery, která se zhroutila po něčem, co Banderas považuje za znásilnění. Násilníka tedy unese a - teď to začíná být zajímavé - proti jeho vůli ho postupně během šesti let přeoperuje na ženu po vzoru své mrtvé manželky, čímž se zároveň mstí a zároveň testuje svůj preparát umělé kůže. Postupně se do svého výtvoru zamiluje. Pointou filmu pak má být, jestli stockholmský syndrom zafungoval natolik, že i unesený/ná bude city opětovat, což už neprozradím. Každopádně jsem přesvědčen o tom, že zatmívačka přichází těsně před tím, než celý štáb propukl v hlasitý smích.

Již od oné zatmívačky přemýšlím o tom, jak se ponořit do Almodóvarova uměleckého záměru, věnovat se detailům a emocím, aniž bych vnímal fraškovitost námětu. Není to snadné, ale onen nekorektní "WTF pocit" musím opravdu vypnout, jinak by měla moje recenze zásadně jiné vyznění.
Vždycky jsem měl kontroverzního režiséra za pozéra, co se vyžívá v gestech. Na druhou stranu - kde bychom bez gest byli, že? Zkrátka jsem myslel, že jeho filmy mají umělecky přetaženě komentovat sociální situaci "někoho", odrážet naše problémy a náš svět. Kůže, kterou nosím tento účel plnit nemůže, jelikož její modelová situace je natolik nepředstavitelná a nefunkční, že v ní komentář našeho světa hledat nelze. Je to jakési křečovité divadlo, kde se mísí naprostá béčkovost, přehnané ambice a pocit sebedůležitosti s nemožností se projevovat jinak než skrze nucenou kontroverzi, jež sama sebe svou přeplácaností rozmělňuje.
Pokud totiž Almodóvar chtěl vzbudit diskusi o vědecké etice, neměl do problému zamíchat motiv pomsty, jenž jakoukoliv vědeckou (tedy nadosobní) rovinu likviduje, a pokud chtěl, jako on to dělá snad vždy, řešit sexuální úchylky, anomálie a touhy, měl rozhodně vytvořit příběh s reálným základem.

Čímž snad ani nemám na mysli onu operaci. I to nejsložitější umělecké dílo by mělo mít (alespoň podle mě - jestli to něco znamená) nějakou jednoduchou myšlenku nebo emoci, okolo které může nakupit vrstvy, symboly, dějové linie, druhé plány - prostě cokoliv. Může to být strach, zoufalství, frustrace, zábava, radost, naděje a podobné základní prvky. Jelikož i chování lidí v reálném světě je vždy motivováno nějakou podobnou emocí. Tyto prvky se klidně mohou střídat a měnit, ale vždy by tu mělo být něco, co utvoří jádro příběhu. Kůže, kterou nosím obsahuje zřejmě spoustu vrstev, já je ale nemám potřebu "loupat", když se už na potěžkání zdá jasné, že uvnitř je duto. A sebevíc vrstevnatý a komplikovaný příběh bez jádra nemá smysl.
Postavy mají být očividně hluboké, máme cítit jejich až patologické životní útrapy, ale ve skutečnosti nemají podstatu. Nepromlouvá k nám žádný lidský cit, který by nám byl povědomý. Postavy se rozhodně nechovají tak, abychom je mohli chápat, litovat jich, přát jim něco dobrého (nebo zlého). Ne způsobem "nechávám si své myšlenky pro sebe", ale "nemám žádný vnitřek a dělám jen věci související s dějem tohoto filmu, mimo plátno neexistuji a nepřemýšlejte o mě jako o živé bytosti".
Povrch je možná členitý, ale hloubka neexistuje. Což je dost nepříjemné zvlášť pro snímek, jenž by měl zřejmě obsahovat nejniternější emoce svých "hrdinů".

Tím zřetelnější je pak neustálá tvůrcova snaha být o krok napřed, diváka převyšovat a být velkým umělcem, což samozřejmě může fungovat, ale ve vší úctě k režisérovi, jenž se chopil i scénáře - ne každý na to má.
Mohli bychom se dohadovat o tom, jestli je snaha šokovat kontroverzí špatná - spousta umělců těží jen z ní a jejich práce má význam. Jsem přesvědčen, že tohle není ten případ. Almodóvarova nejnovější práce je totiž ve vší své strojenosti a posedlosti "být uměním" strašně prázdná. Nenabízí víc než onen okázalý pocit důležitosti. A neuvěřitelně směšný námět, který by ve správné společnosti mohl slušně zabavit.