Jednou za čas dostanu velkou chuť po všech těch intelektuálních a pseudointelektuální záležitostech na nějakou tu dobrodružnou akční hovadinu a tak si obrním nervy a vkročím do multikina. A Král Artuš se mi za to, že jsem vydržela poslouchat chroupání popcornu od sousedů, nemálo odměnil, protože jsem se při sledování vskutku královsky bavila. Ze třetiny za to může Guy Ritchie a jeho úchvatně osobitý způsob, jakým je schopen pojmout téměř jakékoliv téma, ze třetiny hlavní představitelé a z poslední části naprosto skvělá hudba, která to všechno pozvedla ještě o pár pater výš. Ano, stále je to dobrodružná akční hovadina, ale co. Člověk se jde do kina buď bavit, nebo si chce odnést kupu emocí popř. nějaký materiál k zamyšlení. Ať si jde pro cokoliv, důležité je, zda si to z kina odnese či nikoliv. A já osobně jsem neodcházela zklamaná. Jenom se stále nemohu rozhodnout, jak tuhle šílenou jízdu ohodnotit. Ale asi dám 70. Na 60 to není, ale 80 si to (i přes mé nadšení) nejspíš zase nezaslouží. Nevím. Málokdy jsem takhle nerozhodná :)