RECENZE FILMU

Řekněme si to upřímně: druhý Kick-Ass nemohl dorovnat jedničku. Ta byla svěžím závanem. Žádnou revolucí, ač bylo snadné to o ní chtít tvrdit a já sám z ní byl tak nadšený, že jsem ji rád přechvaloval a rád ji přechvaluji stále. Jenže to nevadí, není přece nic příjemnějšího, než když máte nějaký film rádi natolik, abyste záměrně přehlíželi jeho nedostatky a kvalitám měli naopak tendenci přiznávat o něco zásadnější hodnotu.

Dvojka už to nemohla dokázat ve stejné míře. Jediná šance na úspěch, by bylo předvedení něčeho nového. Stejně jako by podruhé nešel natočit Vetřelec coby komorní horor, aby to ještě někoho zaujalo. Pouze Cameronův odvážný tah posunout sérii výrazně jinam nám před lety dopřál dva nepochybně kvalitní díly, navíc otevřel poměrně drzou možnost, že jedna série nemusí následovat jeden koncept.
Volný příměr nemá smysl natahovat - Kick-Ass (přinejlepším) naplňuje představu o sequelu, který přebírá atraktivní námět a ze všeho nejvíc se snaží, aby na něm nenapáchal škodu. Bohužel už z principu této snahy můžete maximálně dojít k tomu, že "nic není špatně", namísto žádanějšího "vše je správně".
Protože už ale s Hollywodem máme jisté zkušenosti, asi nás nic z toho nepřekvapí a nešokuje, takže v tomhle ohledu jsem spíš nebyl mile překvapen, než abych byl vyloženě zklamaný. Očekávám, že vy na tom nebudete výrazně jinak.

Skutečný problém druhého Kick-Asse tkví jinde. Při jeho sledování jsem si především vzpomněl na indie kousek Super, který těsně po Vaughnově mírném superhrdinské zemětřesení nabídl skutečnou "apokalypsu", kdy námět "hrdiny z lidu v reálném světě" dotáhl mnohem dál, paradoxně ale došel k zásadně rozpačitějšímu výsledku.
Kick-Ass byl zábavný svým namixováním přetažené akce a jejích zábavných následků do jisté míry korespondujících s "realitou". Stále šlo o kus zapadající do škatulky superhrdinské zábavy, ale tuto škatulku skvěle obohacoval a dokázal z ní těžit.
Dvojka v tomto zachází chvályhodně o krok dál, jak se u pokračování předpokládá. Zlé skutky jsou zlejší, následky tvrdší, bohužel ale hlášky sporadičtější a humor řidší. Přitom se stále pohybujeme v mantinelech filmu, jehož očividným záměrem je bavit. A právě to už se mu nedaří.
Abych řekl pravdu, nedivím se Jimu Carreymu, že se po zhlédnutí od projektu distancoval kvůli nadměrnému užívání násilí. Když jsem o zprávě slyšel poprvé, myslel jsem si, že si dělá (jako ne poprvé) srandu, nebo se zbláznil. Protože pokud viděl jedničku, nemohl by se divit štědrému užití umělé krve. Jenže dvojka se v tomhle ohledu od jedničky odlišuje. Ne v množství násilí ani jeho tvrdosti, ale v jeho kontextu a nedomyšlení jeho důsledků.

Znáte teorii Uncanny Valley? Pokud ano, následný odstavec můžete přeskočit, jinak se ji ale pokusím vysvětlit a aplikovat. Zpopularizována byla sice v souvislosti s přijetím fotorealistických postav v animácích nebo vnímáním robotických technologií imitujících lidské bytosti, nicméně dá se použít i nyní, a sice na kickassovské "realistické" násilí a vůbec přístup k superhrdinskému světu.
Jako příznivci kvalitní kinematografie se samozřejmě realističnosti využitých prostředků, tedy i násilí, nebráníme. Oceníme, že se filmaři snaží dodat scénám kontext a následky. Na pomyslném grafu vyššího stupně realističnosti tak stoupá i náš zájem a kladné přijetí snahy přiblížit se skutečnosti. Jenže pak, těsně před dosažením "absolutního realismu", se tato křivka "kladnosti" našich reakcí na okamžik zásadně propadá, aby se za chvíli opět vrátila do předchozího kladného vývoje. Takže v důsledku řekněme 90% realismus oceníme 90% zájmem, ale 95% realismus najednou klesne na dejme tomu 30 %, aby 100% realismus dosáhl opět úměrně hodnoty 100 %.
Právě tomuto "zubu" před dosažením dokonalosti se říká uncanny valley. Popisuje situaci, kdy se realističnost přibližuje realitě až příliš na to, abychom na ni ještě mohli aplikovat pravidla nerealistických počinů, ale ještě jí nedosahuje natolik, aby bez této benevolence obstála.
Vysvětluje, proč se většině diváků tak hnusí animace Zemeckisových animáků, proč mají některé děti po jejich zhlédnutí noční můry a bojí se těch umělohmotných panáků, ačkoliv filmy s animací méně kvalitní nepředstavují podobný problém. Popřípadě proč prostetickou ruku s umělou kůží považujeme za strašidelnější než kovovou protézu. Děsí nás tento "zombie" efekt, kdy daný předmět opouští svět umělosti, ale ještě nedosahuje lidskosti. Na stejném dně uncanny valley, jen co do použití násilí (a přeneseně v podstatě všeho), se nachází druhý Kick-Ass.
A nejde o tvrdost scén - v žádném případě. Důkaz může být i ten, že mnohem tvrdší komiks tyto problémy nemá. Ale o podivné následky a vyznění jistých konkrétních momentů. Dál se bez spoilerů nedostanu, takže mi zatím musíte věřit, alespoň dokud Kick-Asse neuvidíte.
Jak jsem zmiňoval, snímek se snaží zůstávat primárně zábavním počinem. Jenže filmové násilí není zábavné, pokud věříme, že má reálné následky. Akční filmy baví svou přehnaností a naším vědomím, že tomuto násilí chybí důsledek - hrdina přežije tučnou nakládačku, aby mu zbylo dost energie na dokončení úkolu a ještě procedění několika hlášek.
Je správně, když se tomuto pojetí filmaři nebojí vzdálit, ale pak si musejí uvědomit, že tím nemohou chtít bavit v entertainingovém slova smyslu, ale posunují se ke klasickému dramatu "bavícím" přemýšlením o následcích zobrazovaných činů - tedy opakem toho, čím baví akčňáky, jež následky neřeší a užívají si kouzla okamžiku.
U druhého Kick-Asse mizí ono vyvážení jedničky a nastává schizofrennost. Děj upozorňuje (dokonce i častým opakování nahlas), že násilí má následky a že ty následky nejsou k popukání. Zároveň ale chce, abychom se tomu samému násilí a jeho tvrdým následkům od srdce smáli jako klasické zábavě. Jednička se tomuto konfliktu možná zbaběle, ale jistě rozumně vyhýbala, protože tady zkrátka nejde vyhrát. Buď točíte zneklidňující drama o světě plném brutálního násilí, zahláškovanou komedii, nebo musíte ze střetu těchto dvou poloh něco vyvodit.

Jenže druhý Kick-Ass není na první dost chytrý, na druhé dost zábavný a po třetím leda závistivě pokukuje. Uvědomuje si, že střet fikce a reality je devizou série, pečuje tedy o obojí, ale nevyvažuje už jejich poměr a nevyhledává pro ně záměr. Ze strany tvůrců, především náhradního režiséra, se to podobá situaci, když chodíte sousedovi zalívat kytky, zatímco je na dovolené. Každou tak nějak v pravidelném intervalu obsloužíte, ale moc vás to nezajímá a nepřemýšlíte, která kolik vody potřebuje ani jestli se jí zrovna dostává dost světla - prostě splníte úkol a jdete domů.
Druhý Kick-Ass si na každý pád dovoluje víc, protože ví, že může, ale neřeší, jak to slouží výsledku - chybí cíl, vize, smysl. Jde pouze o pokus zopakovat předchozí úspěch způsobem typickým pro sequely - do kvantity všeho víc, ale koncept stejný, což onu "delikátní rovnováhu" zcela rozbilo.