RECENZE FILMU

Existují filmy, a dnes jich je většina, které jsou točeny pro "obyčejné" diváky. Mají vydělat peníze. A pak jsou tu ty, které vznikají proto, aby získávaly ceny. Pověst právě takového snímku má již od počátku svého vzniku The Fighter. Ten se zařadil přesně mezi kousky, které si rezervují oscarové nominace ještě před tím, než je vůbec někdo viděl. Není to vyloženě špatně, že někteří filmaři hledají v první řadě uznání, ale většinou to s sebou nese ústupky obdobného rozsahu (i když jiného typu), k jakým nutí podbízení se divákovi multiplexu. The Fighter, novinka z boxerského prostředí, si tedy nese svůj kříž od začátku do konce, podobně jako nedávno Affleckovo Město, že prostě musí být perfektní, i kdybychom nechtěli.

Postrádá proto lehkost Rockyho i naléhavou přesvědčivost Zuřícího býka, jejichž tvůrci měli pověst rebelů, kteří rozhodně netočí proto, aby podkuřovali akademii. Mnohem spíše tu máme další ušmudlanou Těžkou váhu, což mi přijde skutečně velmi smutné, protože tenhle oscarový flák Rona Howarda si dnes pamatuje jen málokdo, přestože mu každý napral vysoké hodnocení. Stejně (troufám si tvrdit) dopadne Fighter.
Přitom samo vyprovokované přirovnávání k těmto snímkům vlastně nebylo nutné. The Fighter totiž v podstatě vůbec není o boxu, ale o rodině. Je plný krásných podstrčených pouček a povrchní kritiky americké společnosti, kde model "rodina především" semele leckoho. Ony boje jsou sem dost vecpané, protože je všichni očekáváme a být zde prostě musí. Bohužel nejsou ani tak vygradované, ani tak dobře natočené, aby stejně jako například v Rockym mohly posunout děj dál. Takže například když se po závěrečném matchi začnou všichni objímat a děj je uzavřen, působí to dost podivně. Celou doby totiž sledujeme spíše čistě rodinné patálie a hádky - jak může něco takového vyřešit boxerský zápas? Odpověď je jednoduchá: Nemůže. Box je tu prostě hrdinovo povolání. Nevěříme tomu, že je pro něj "životně důležitý", jako byl právě pro Rockyho. Je to asi podobné, jako kdyby bylo vrcholem filmu, kde je jedním z hrdinů pekař, upečení opravdu velkého rohlíku. (Což není nemožné, ale musel by kvůli tomu být značně upraven děj a měli bychom chápat, proč všechny postavy onen rohlík tak očekávají a potřebují.)

Režie Davida O. Russella ani jedinou vteřinu neevokuje Tři krále a jejich upřímnou energii, což by nemuselo být na škodu, pokud by měla cokoli jiného, čím by mohla zaujmout. Přirozená dynamika, akce, zábava a nadhled jsou věci, které jdou skutečně hodně okolo Fightera. A je to logické, protože příběh odlehčený rozhodně není. Nic proti tomu nezmůže ani snaha o opak - nabušený soundtrack a občas rychle střižené scény, kdy například někdo přechází ulici a my máme mít pocit, že je to "cool". To se mi zdá dost nevhodné, protože to sem prostě nepatří (opět jsme u toho rohlíku - mohlo by to tu být, ale musel by tomu být uzpůsoben příběh) a výsledek teď působí neupřímně a falešně. Skutečně ze všeho tu čiší jen snaha být co nejlepší, co nejzajímavější, co nejautentičtější, co nejsilnější a co nejdojemnější, přitom svůj. Což jsou ovšem věci, které si navzájem protiřečí, někdy se skutečně dost přetlačují a je velmi těžké se nezamotat do jejich vyjmenovávání a kritiky.

Teď k hereckému obsazení. Christian Bale hraje tak strašně oscarově, až jsem doufal, že jeho postava dostane brzy na začátku rakovinu a umře. Do jeho zcela očividného tlačení na pilu se samozřejmě promítá i to, co o něm vím a fakt, že ho nemám zrovna v lásce (přijde mi fér to přiznat), takže na rovinu říkám - ano, hraje v podstatě dobře. Stanislavského metodu ovládat umí a hlavně ví, jak z ní vytěžit naprosté maximum. Ale zcela nepokrytě a bez osobního postoje vůči němu trvám na tom, že by měl znát své místo. Jeho postava je okrajová, důležitý je Wahlberg. Postava jeho bratra by měla být jen katalyzátorem hrdinových rozhodnutí. Jenže Bale ho v každé scéně (někdy i doslova) přeřve a strhává na sebe naprostou pozornost, kdykoli je na plátně. Na něco takového ale musí vynakládat strašně viditelnou snahu, protože nemá charizma a není přirozený. Takže se pořád šklebí, dělá trhavé pohyby, samozřejmě různě mění hlas a tak dále. Baleova posedlost sebou samým a fakt, že svou roli zde vnímá jen jako šanci získat Oscara, jsou znatelné každou minutou. A mně to dojem z filmu chvílemi kazilo. Nevím jak vám, ale mě z toho všeho vyplývá, že "Dicky Eklund" nakonec zcela přebíjí věci, na které bychom se měli soustředit. Ano, jeho postava má být ze své podstaty bizarní a "divná", ale to neznamená, že si má příběh nárokovat pro sebe.

A sám Wahlberg coby Mickey Ward tomu moc nepomáhá, protože i on si o charismatu maximálně přečetl na wikipedii. Na rozdíl od Balea ale nemá, čím ho nahradit. Vlastně sám fakt, že jako první jsem celý odstavec věnoval Christianu Baleovi, a až potom přišla řada na hlavní hvězdu tohoto filmu, mluví sám za sebe. Mark skutečně není moc dobrý herec. Výjimkou budiž Boogie Nights, kde měl štěstí na dobře napsanou postavu přímo jemu na tělo. Nejen že je nudný jako postava, ale dokonce to vypadá, že se během natáčení nudil i on sám. Hned na začátku filmu, kdy Bale a Wahlberg kráčejí ulicí, je na něm vidět naprostý nezájem a nuda. Jde v pozadí, až za Balem a jen se uculuje jeho velkým gestům. Ano, je to záměr, který má svou roli v příběhu, ale podle mě krásně demonstruje místo obou hrdinů a jejich představitelů.
Ti tvoří místy nesnesitelně odtažitou a neosobní dvojku, jejichž příběh by měl být tahounem, ale není. Po hodině sledování jsem si uvědomil, že vůbec nevím, o co jejich postavám vlastně jde. Co je jejich cíl? Co je nakonec zápletka tohoto filmu? Vyhrát? Najít rodinnou pohodu? Tak co?

Může tedy Fighter vůbec nějak fungovat, když ho tady zasypávám výtkami? Asi to teď nečekáte, ale ano. V první řadě totiž dokonale splňuje svůj účel. Má mít dobré herecké výkony. Má předávat poselství. Má získat ocenění. Musí být "podle tabulek". A každý z těchto bodů se alespoň do jisté míry daří splnit (že Bale přehání a Wahlberg nudí jsou v podstatě neměřitelné neexistující veličiny). Jeho jednotlivé složky, jednotlivé detaily a záměry fungují, ale netvoří celek, který by nám mohl něco dát.
Výsledek totiž nemá srdce. I ta Těžká váha byla nějak vygradovaná, i tam jsme chápali, o co hrdinovi jde. Tady ne. Zní to možná trochu nesmyslně - jaké "srdce", proboha? Co to má být? Jak by se dalo do filmu pořídit, pokud to tedy není jen prázdný výraz? No - není to snadné. Něčím, čím by do něj dal Russel kousek sebe, popřípadě "něco" co by tento film ozvláštňovalo, ale zároveň ho nedělalo nuceným. Něco takového je totiž hned vidět, na člověka to dýchne a vtáhne ho to. Vsadím se, že kdyby natočil Fightera Aronofsky, jak se klidně mohlo stát, měli bychom tu film, který by nás zasypal dávkou emocí a výbornou režií. Nápady by se hrnuly jeden přes druhý a gradace by nás na konci zkoušela rozdrtit na prach. Fincher by ho obdařil dokonalou kamerou a realističností boxu takovou, až by to bralo dech. A takový Nolan by přidal pár dějových zákrut, že by se z toho leckomu zavařily závity. Byl by to pořád stejně povrchní film se stejným patosem, ale měl by "něco". David O. Russell předvádí kvalitní řemeslnou práci ve filmu plném kvalitních hereckých výkonů a kvalitního poselství, který je ale nudný a zbytečný.