RECENZE FILMU

Dokážete si představit v reálu částku 972 milionů amerických dolarů? Nemožné? Že jste to nikdy neviděli? Tak tedy vězte, že je to přibližně částka rovnající se státnímu rozpočtu nějaké malé země. Menší než Česká republika, ale přesto… Pokud vašeho zaměstnavatele o tuto částku připravíte, vězte, že se váš život začne podobat jednomu velkému fiasku a jediná vaše myšlenka bude směřovat pokud možno k co nejdrastičtější sebevraždě.

Tak je tomu i u Drewa Baylora, mladého designéra obuvi, který si myslel, že už nemůže být hůř, dokud se nedozvěděl o tom, že jeho otec na návštěvě svých příbuzných v rodném městě Elizabethtown nenadále usnul na věčnost a na něm, jako jeho jediném synovi, leží odpovědnost postarat se o to, aby na věčnost odešel řádně, s úctou a doprovodem celé své milující rodiny. Drewovi tedy nezbývá nic jiného než odložit sebevraždu někam na neurčito,

sbalit tátův oblíbený modrý oblek a vydat se za svými kořeny někam do Kentucky. Na cestě letadlem potkává usměvavou, sympatickou letušku Claire, hýřící netradičními nápady a elánem, která mu možná pomůže ukázat, kým byl a kým vlastně být chce...

Popravdě řečeno, mám potíže tento film žánrově vůbec zařadit. Nahlédnu-li do oficiálních papírů, a mám-li se tak řídit označením „romantická komedie“, k tomu ještě s přívlastkem americká, je pak výsledek trochu rozpačitý. Až do závěrečné scény jsem měla pocit, že se dívám prostě na film o životě krom nastalých tragédií nijak zvláštního a ve světě trochu ztraceného mladíka a že ona dívka je tam prostě jenom náhodou (výstižně to vyjadřuje Claire, když říká: „My jsme jen náhražky lidí“.). Každý filmový hrdina přece musí mít partnerku, takovou třešničku na dortu, i když v tomto případě spíš světlo na konci tunelu. Má-li být vztah Drewa a Claire ústředním motivem filmu, pak je mu věnováno zatraceně málo místa (možná tu chybí oněch 18 minut, které Cameron Crowe nechal z filmu vystřihnout) a intenzity. Děj totiž neustále kličkuje mezi vztahem Drewa k otci, potažmo jeho rodině, a jeho náklonností ke Blaire. S tím, že scény s motivem rodinným jsou nelogicky mnohem více intenzivnější než vztah mezi ústřední dvojicí. Film tak neví, čím vlastně chce být.

Cameron Crowe umí točit skvělé filmy i skvělé komedie s romantickými prvky (Na pokraji slávy, Singles…) a možná i Elizabethtown mohl být skvělým romantickým filmem - jen kdyby obsahoval trochu víc vřelosti a oné teplé lásky, která nutí slabší povahy v kinech i doma u televizorů vytahovat kapesníky. Jedinou trochu úsměvně dojemnou scénou je rozhovor Drewa s urnou svého otce na cestě zpět domů do Oregonu, kdy svému zpopelněnému otci sděluje věci, které mu měl říct dávno předtím, jen kdyby si udělal trochu čas…

Elizabethtown ovšem není špatný film. Hýří spoustou neobvyklých, malých a milých občas morbidně vtipných nápadů. Třeba když si Drew uvědomí, co čeká tělo jeho otce při kremaci, nebo když jeho matka pronáší na pohřbu svůj rozhodně nekonvenční projev. Není to ale film, který vás chytne za srdce. Za pár měsíců nejspíš budete mít potíže si na něj vůbec vzpomenout.

Ani nemůžu říct, jestli by filmu prospělo jiné obsazení. Orlando Bloom i Kirsten Dunst jsou ve svých rolích sice oba trochu nemastní neslaní, ale nemyslím, že je to filmu až tak na překážku vzhledem k úloze jejich postav. Orlando Bloom mi tu na rozdíl od Království nebeského v hlavní roli nevadí, dokonce na chudáka šedivého nevýrazného Drewa docela pasuje. Kirsten Dunst je příjemná, mile hravá, v podstatě bezchybná Claire. To, že k sobě nemůžou najít cestu jejich hrdinové, a bohužel to herecky neklape ani hercům samotným, je otázka druhá. Místo Orlanda Blooma se prý původně uvažovalo obsadit Ashtona Kutchera, což by film sice posunulo někam jinam, ale výhra by to také nebyla. Pokud chybí mezi herci chemie, nepomůžou romantické komedii ani sebelepší herci, sebeoriginálnější námět, ani schopný režisér, kterým Cameron Crowe bezpochyby je. Opravdu jsem ani ze strany Drewa, ani ze strany Claire nevěřila, že k sobě vzplanuli tím, čemu se říká láska, a jejich vztah tak nebyl jen pouhou náklonností a sympatiemi vzhledem k okolním událostem. Můžeme jen zavzpomínat, jak to Kirsten Dunst klapalo s Paulem Bettanym ve Wimbledonu. I díky tomu bych závěrečnou scénu na zemědělském veletrhu raději neviděla.

Co je největší předností filmu, je jeho obrazově nápadité ztvárnění a bezchybný - ostatně jako vždy u Camerona Crowe - soundtrack, aneb návrat do starých dobrých hudebních časů. Hudba není jen doprovodnou složkou, ale plnohodnotnou součástí děje (pokud jste viděli třeba Na pokraji slávy, víte o čem mluvím). Škoda jen, že film nedostal jednoznačnější motiv, možná by pak obdržel o pár procent více.