RECENZE FILMU

Charles Chaplin natočil před nějakými sedmdesáti lety svůj první ozvučený film Diktátor, kde zesměšňoval Adolfa Hitlera a zároveň před ním varoval tenkrát ještě lhostejný západní kontinent. Sacha Baron Cohen si nejspíš řekl, že nastal čas, aby tento námět prošel revizí pro jednadvacáté století v boratovském stylu, protože jeho Diktátor nabízí několik paralel s Chaplinem, přestože mu zároveň samozřejmě zůstává jasný rukopis tvůrce tří slavných podivínů.

Diktátor Aladeen (česky Aladín) v podání Sachy Barona Cohena se po smrti milovaného Kim Čong-ila stal jedním z posledních velkých despotů. Fiktivní zemi v severovýchodní Africe se věnuje s gustem sobě vlastním, tedy tráví čas popravami, sexem s Megan Foxovou, a když není co dělat, ukrátí čas konzole Wii (jak jinak než simulovanými popravami).
Aladinova strýce (Ben Kingsley) ale přihlouplý diktátor začne otravovat a uvědomí si, že by bylo obchodně výhodnější změnit zemi na demokracii.
Když má Aladin přednést v New Yorku projev před shromážděním OSN, je tedy na strýcův pokyn unesen, nahrazen dvojníkem a má být zabit. Naštěstí se mu podaří uniknout, čímž začíná stěžejní část snímku: pokusí se vrátit k moci a snahu o zdemokratizování jeho země zarazit.

Stejně jako byl Borat a měl být Bruno, i Aladín je při vší své nekorektnosti kladný hrdina a jsme "donuceni" k fandění jeho činům. Co z toho, že je to bláznivý antisemitistický sexista.
V jednom se ale Diktátor od předchozích Cohenových počinů zásadně liší. Zatímco Ali G, Borat a úplně nejvíc Bruno nekompromisně útočili i na diváka a pokoušeli se strhnout hranici mezi filmem a realitou, Diktátor podobnou drzost nenabízí. Je mnohem vstřícnější, akceptovatelnější a bezpečnější k sledování. V podstatě jde o klasickou komedii "pobavte se tím, že bizarní postavy dělají bizarní věci". Pro někoho to možná bude zklamání, ale sluší se podotknout, že změny slouží ku prospěchu celku.
Z celé trilogie (Borata, Bruna a Diktátora lze rozhodně nazvat kompaktní trilogií) drží Diktátor nejlépe pohromadě a diváci se mu v kině nejvíc smějí.

Možná Cohen ztrácí část svého kouzla - diváci se více smějí jednoduše proto, že sami nejsou terčem urážek. Zatímco Borat a Bruno neustále gradovali svůj primitivní humor tak dlouho, až nám nakonec došlo, jak trapné a laciné je smát se "kulturním a společenským stereotypům", Diktátor podobnou drzost a "vyšší umělecký záměr" zcela hází za hlavu. Je snadno čitelný, doslovný a v cíli svého humoru nekonkrétní a obecný. Ano, uráží každou "skupinu", ale neuráží "vás".
Obecný proto, že zatímco u minulých Cohenových filmů nebylo těžké pochopit, že se ve skutečnosti vysmívá Američanům, kteří zobrazované stereotypy vymysleli, v Diktátorovi k takovému závěru nelze dojít - už jen proto, že Američané se tu téměř nevyskytují, a když, jsou to při vší jejich podivnosti (Anna Faris) spíš hodní lidé.
Mnohem víc se terčem posměchu stávají obecné pojmy jako "kapitalismus", což v dnešní době není ani trochu drzé a objevné.

Sem tam si někdo kopne do nevychovaného dítěte, hledají se odpadkové koše na novorozené holčičky a nejsme ochuzeni ani o hrdinův penis, ale to je spíš jednorázová "automatická" drzost, která v kontextu Cohenovy tvorby nepřekvapí a málokoho ještě šokuje.
Přesto ale timing a použití těchto očekávaných gagů funguje mnohem lépe než kdykoli předtím a například dialog ve vrtulníku by nemohl být prodán s větší účinností.
Potěší i zapojení celebrit (obzvláště ve spojení s koníčkem jistého čínského byznysmena) a neruší ani vtipy, které vlastně nijak nesouvisí s námětem (vyhazování banánů). Diktátor tak má všechny rysy běžné eRkové situační komedie, kde leckdy tvůrci při kladení vtipů zapomenou, o čem vlastně natáčí a mírně jim ujede kontext, ale nakonec stejně vždy dodrží klasický formát.

Možná má tedy trochu obroušené hrany, svou mělkou odvahou a naléhavostí se zmíněným Chaplinem nesnese srovnání, jako celek ale funguje mnohem lépe než kterýkoliv dosavadní Cohen. I přes občasné odbočky se víc soustředí na odvyprávění příběhu a nově si dělá velmi zdařile legraci i z žánrových klišé. Máme pocit větší soudržnosti a celistvosti, s čímž předchozí snímky ve spolupráci Cohen - Larry Charles docela zápolily.
Jakkoli se tedy snímek zdá jednodušší, komerčnější a celkově měkčí, je ve svém důsledku mnohem funkčnější a lze si ho "normálně" divácky užít. Pravověrní cohenofilové by se mohli zřejmě cítit podvedeni, já ale nevím, jestli vůbec nějací pravověrní cohenofilové (alespoň v Čechách) existují. My ostatní relativní "zklidnění" nekorektního filmaře spíš oceníme.