RECENZE FILMU

Že horory z USA nemají co nabídnout, už dávno není odvážné tvrzení. Zabil je Wes Craven svým Vřískotem, protože po jeho uvedení ztratil slasher, král amerického děsu, poslední náznaky hrůzy i tajemna. Stal se jen námětem k parodování. Od té doby, pokud se chceme kvalitně bát, musíme shánět titulky k japonským, korejským či při troše štěstí španělským produkcím. Najednou ale přišla The Cabin in the Woods, která okamžitě uchvátila značnou část diváků. Včetně mě. Její české uvedení jsem ale už vzdal a raději se na ni znovu podíval "jinak než v kině", abych se v nadšení jen utvrdil. Co ale vlastně mění na strnulosti amerického strašení?

V podstatě nic. Její tvůrci velmi rychle pochopili, že slasher v americkém prostředí už zkrátka nedokáže děsit, pokud není opravdu velmi gore a střeva v něm nepoletují vzduchem s naprostou samozřejmostí (jenže pak na to nalákejte dost diváků, že). Spoléhají tedy na cravenovský úkrok k naprostému uvědomění si sebe sama a stržení zdi mezi diváky hororu a jeho konstruktéry.
Sledujeme partičku vysokoškoláků, kterak tráví víkend v tajuplné chatce a vyloženě si koleduje o nějaké strašlivé nebezpečí. Vykoleduje si zombies. To pro nás nemá být překvapení, protože víme, že je pozoruje i skupinka vědců, kteří zřejmě řídí důmyslný stroj na zabíjení a smrt našich hrdinů pro ně představuje denní chleba, spíš rutinu. Dělají to léta, ještě léta to dělat budou, a zdaleka v tom nejedou sami.
Mix již zmíněného Vřískotu s Truman Show okamžitě zapůsobí a snímek svou překvapivě nabytou atraktivitu nenechá vyprchat. Sice se moc nebojíme, krom pár nezbytných lekaček se nás ale nikdo děsit ani nesnaží. Do popředí se dostává humor "těch poučených", kteří již neberou krev vážně a horor vnímají jako čistou zábavu.

Za pochvalu stojí, že všechny postavy jsou velmi sympatické. Zapadají do žánrových škatulek, proto ostatně vědci vybrali právě je, ale přesto se jim jednou za čas záměrně vyhnou. Všechny tak působí velmi plnohodnotně a osobitost každé z nich (ať už hrdinů v chatě, nebo vědců) nevypadá tupě šablonovitě jako u žánrových souputníků. A pokud ano, film pro to brzy nabídne zcela uspokojivé vysvětlení. Přitom s nimi může režisér stále pracovat jako s klasickými figurkami jdoucími na porážku. Tak přesně se podařilo hranici vyvážit.
S výjimkou Chrise Hemswortha nejde o provařená jména, takže kvalitní výkony mají pouze dvě možná vysvětlení. První, velmi nepravděpodobné, že obsazeni byli náhodou samí dobří herci. A druhé, to uvěřitelnější: Celovečerně debutující Drew Goddard (mimo jiné se motal okolo seriálu Ztraceni) je skvělý režisér a měli bychom doufat, že brzy předvede něco dalšího. Jeho vedení postav kopírující a zároveň vyvracející stereotypy ale představuje jen špičku ledovce. Stejně tak potěší jeho očividné pochopení hranic svého světa. Již zmíněná vyváženost originality, stereotypu, žánrovosti, nesmyslnosti, parodie a dávkování či naopak tajení informací.

Spousta věcí tu dost dobře nedává smysl. Vědci například dokáží pomocí různých plynů vpouštěných do chaty a jejího okolí nejen dělat postavy nadrženější/agresivnější/ospalejší, ale dokonce i měnit jejich rozhodnutí. Pod zemí se ukrývá extrémně moderní labyrint budov, kterých je zřejmě po světě několik desítek, aniž by o tom všem kdokoliv věděl. Později se přidá dokonce nadpřirozeno, sci-fi a bůh ví co ještě. Zdejší svět se očividně řídí jinými pravidly než ten náš a velmi brzy pochopíme, že selský rozum musíme uplatňovat na poněkud jiné úrovni než obvykle.
Těžko se to popisuje bez spoilerování, ale způsob, jakým The Cabin in the Woods naplácá páté přes deváté, aby to stálé působilo relativně sofistikovaně a pod kontrolou, rozhodně není samozřejmý a plynulost celého snímku mě nepřestala udivovat. Goddard to očividně okoukal u Ztracených, kteří fungovali na úplně stejném principu. I když někteří z vás se budou právě tím cítit odrazeni, osobně stále považuji Ztracené za nejlepší vytěžení televizního formátu se vším všudy a přirovnání k nim znamená pro film velkou pochvalu. Že se na omezené celovečerní ploše povedlo to samé co u seriálu, rozhodně obdivuji. Damon Lindelof, také "potomek" Ztracených, se o totéž pokusil u Promethea a zásadně pohořel. Možná v tom hraje svou roli i produkující Joss Whedon, který režiséra během psaní scénáře popostrčil správným směrem.

Premisa "zabijeme lidi z důvodu xxx právě tímto způsobem" skutečně nevyzní moc přesvědčivě a tvůrci se zvlášť neobtěžují s výmluvami. Podobně jako u Vřískotu nikdo nevysvětlil, proč si nikdo z hrdinů nepořídil střelnou zbraň, aby šílence s nožem prostě zastřelil. Proč Frodo neosedlal orla a neušetřil si celou cestu k hoře Osudu. Či kdo slyšel Charlese Fostera Kanea vyslovit slovo "Poupě", když umírá o samotě. Jsou zkrátka věci, které nemají vysvětlení a které vysvětlení nepotřebují. Pokud přistoupíme na nedokonalost světa Chatrče v lesích a prostě se jím necháme strhnout, může nám nabídnout velmi zábavný a originální zážitek.
S hodnocením 90 % jsem velmi dlouho váhal. Snímek podobně béčkový a nenáročný jako by prominentní hodnocení ze své podstaty vylučoval. Na druhou stranu mě ale nenapadá, jak mohou Američané vytěžit svou popkulturou nasáklou hororovou tvorbu a udělat z ní takřka bezchybný výtah pro pobavení milovníků žánru, když ne právě takto.