GOLDIE FILM

Billy Wilder do třetice všeho dobrého. Dnes je to právě deset let ode dne, kdy nás Wilder, režisérský velikán, opustil. Touto goldie mu proto věnujeme vzpomínku, jakou si jistě zaslouží. Napřed jsme se zabývali jeho tíživým dramatem Sunset Blvd., které s mrazivou přesností a bez kompromisů ukazuje, jak se dříve zářivá hollywoodská hvězda může změnit v zapomenutou trosku, a následně jsme pozornost soustředili na rozvernou taškařici Někdo to rád horké, jež jiná klasická díla Wildera spíše (ku škodě věci) zastiňuje. Třetí, a jistě ne poslední, příspěvek bude patřit režisérově klasice z roku 1960. Byt lze zařadit mezi cynické erotické komedie, kterým se vedle ironicky laděných dramat režisér velice rád věnoval.

Na počátku všeho bylo Pouto nejsilnější (1945), snímek Davida Leana, který asi neprávem zůstal v pozadí, protože ho zastínily pozdější Leanovy velkolepé fresky jako Most přes řeku Kwai nebo Lawrence z Arábie. Wilder našel inspiraci právě v Poutu nejsilnějším. I on mimo jiné pojednává o nenaplněném romantickém vztahu, jádro inspirace však tkví v jedné konkrétní scéně. Přesto ale musel režisér s uvedením Bytu dlouhá léta čekat. Cenzorům se nelíbilo ústřední téma – vadila jim postava muže, který bez skrupulí propůjčuje svůj byt ženatým šéfům, aby si do něj mohli vodit milenky. To prostě se soudobou morálkou nekonvenovalo. Nakonec můžeme být rádi, že Wilder po dlouhých deseti letech Byt natočil. Přišli bychom totiž o vynikající film, který rozhodně není jen o nevěrných šéfech a mladém muži, jenž nad tím přivírá oči.

Byt je na první pohled klasickou romantickou komedií, která ani po padesáti letech neztratila svůj glanc. Můžeme ji považovat za mistrovský kousek, vzor hodný následování. Jenže ona to není jen romantická komedie, právě to je zajisté jedním z důvodů, proč film neupadl v zapomnění, ale proč ho naopak dodnes uznáváme a stavíme na přední místa filmových žebříčků. K přívlastku romantická komedie se v tomto případě stejně dobře hodí i přívlastky jako cynická či erotická (ve vší počestnosti, žádný naturalismus). Mimo jiné je snímek trefnou, přesně mířenou satirou, která si na paškál bere soudobou americkou společnost, jejíž systém neexplicitně kritizuje. Zapomenout nesmíme ani na rovinu dramatickou. Jak už u kvalitních filmů bývá zvykem, nevzniká nepřehledný žánrový mišmaš, ale máme před sebou dílo vyrovnané. Žánrové vrstvy se zdařile prostřídají, žádná z nich nijak nevyčnívá a žádná z nich neleze jiné lince do zelí.

Hlavním hrdinou filmu je C. C. Baxter, představovaný Jackem Lemmonem, s nímž Wilder spolupracoval i dříve, a to například na již zmiňovaném filmu Někdo to rád horké. Baxter je mladý úředníček, který by se pro svou práci, jež ho úplně pohltila, rozkrájel. Vlastně ani nemá jinou možnost. Jeho život je fádní a stereotypní. Náhoda chtěla tomu, že se zapletl do podivné činnosti. Půjčuje svým šéfům vlastní útulný byt, který jim a jejich milenkám slouží jako levné útočiště. On sám zatím bloumá městem a krátí si dlouhou chvíli. Baxter je v podstatě hodný ňouma, který neumí říct rázné ne, a tak se do všeho zaplétá více a více, až neví, jak se z toho dostat ven. Není naivní, ale spíše bezmocný, a proto cynický. To je jeho obrana. Tiše trpí, protože mu chybí sebevědomí a odvaha vzdorovat. Ač se stává kariéristou, zpočátku svůj byt nepropůjčuje ze zištnosti. Nechce vzhůru šplhat za každou cenu. To ze situace jen tak mimoděk vyplyne – Baxter nakonec dokáže nepříjemné obrátit ve svůj prospěch.

Právě na ústřední mužskou postavu se po uvedení filmu snesla kritika. To, co bylo překážkou před natočením, se stalo důvodem hanění i teď. Baxter je prý amorální postavou, která napomáhá podvádění. Jenže všechno zmírňuje jeho cyničnost – maska, obrana proti okolnímu světu. Navíc musíme zatleskat i Jacku Lemmonovi. Ten C. C. Baxtera polidštil. Jeho psím očím zkrátka nelze odolat. Vidíme za nimi něhu a lidskost. Baxterův charakter i život nám prostřednictvím voice-overu představí hlas komentátora hned na počátku první scény. Zatímco Baxter svědomitě datluje do psacího stroje, dovídáme se, s kým máme tu čest. Tato praktika pro Wildera nebyla nová. Využil jí například v Pojistce smrti nebo Sunset Blvd.

Děj se komplikuje, když se Baxter dostává do konfrontace se slečnou Kubelikovou, kterou dosud potkával ve služebním výtahu a letmo ji okukoval. Je to ona, která se stává objektem jeho touhy. Ovšem nic není jednoduché. Baxter se náhodou dozvídá, že i Fran Kubeliková je jednou z mnoha krátkodobých milenek jeho šéfa, jemuž už nějakou dobu propůjčuje byt. Tato hořká skutečnost otevírá našemu mladému úředníkovi oči. Příběh se komplikuje ve chvíli, kdy se Fran rozhodne předávkovat léky přímo u Baxtera v bytě. Ten ji s pomocí souseda-lékaře zachrání, ale sám je okolím nařčen z lehkosti svých mravů. Místo toho, aby vše uvedl na pravou míru a bránil svou čest, zamilovaně brání čest Fran Kubelikové, kterou ve svém bytě pár dní ukrývá a léčí.
Fran je mladá a nešťastná, naivně věří v pravou lásku, zatímco chodí se svým ženatým šéfem. Nemá sílu ukončit svůj neperspektivní vztah, přitom v hloubi duše ví, že takhle šťastná nikdy nebude a její konání nikam nevede. Vše vyústí v hořký konec. Baxter je postaven před dilema: práce, kariéra, vše zůstane při starém, ale nebude žádná slečna Kubeliková, nebo zachránění vlastní cti a vyhlídka na případný vztah, ovšem za cenu ztráty práce.

Byt dnes mnozí považují za realistický film. Charaktery jeho hrdinů jsou dobře načrtnuty, Lemmonem a Shirley McClaneovou ještě lépe zahrány, nejsou to postavy klišoidní a černobílé, byť k tomu žánr romantické komedie v podstatě svádí. Nebudeme zahrnuti hromadou cukrkandlu, ale budeme čelit kruté skutečnosti. Scénář funguje na výbornou. Vtipy nás po čas sledování příjemně uvolní a nedopustí, abychom se, byť je na minutu, nudili. Všeobecným slovům chvály dali za pravdu i kritici. Úspěch na Oscarech byl jen třešničkou na dortu. Takže pokud chcete vidět netradiční romantickou komedii, která nabízí mnohem více, Byt bude ideální volbou. Opět jeden z důkazů, že kdysi se prostě romantika točit uměla.