RECENZE FILMU

Nikdy bych neřekl, že se dočkám chvíle, kdy bude moct jít nový film Michaela Hanekeho do kin na svatého Valentýna, aniž by to vypadalo víc než jen trochu divně. Jenže ten den právě nastal! Kus s názvem Láska vloni opanoval nejeden festival a seskupili se kolem něj nadšenečtí festivaloví intelektuálové, jak se ostatně na Hanekeho práci patří, jenže na rozdíl od jiných děl slavného nyní ve Francii tvořícího Rakušana (narozeného pro změnu v Německu) se tímhle nese podivná pachuť.

Haneke má pověst chladného tvůrce, který pečlivě studuje vybraný námět bez citů či zabarvení a vyvolává v divácích jedinečné emoce. Již se negativně vyhradil vůči všemu od pokroku po celé lidské pokolení, svým Zámkem si troufl i na nedokončený Kafkův román. Výsledná díla působí velmi tíživě a svou absencí kompromisu a naděje jedinečně tvrdě. I jeho slabší počiny se vyplatí zhlédnout, protože nabízejí kinematografii, jaká (minimálně na úrovni filmařů "populárních" jako Haneke) nemá konkurenci.
Láska se tváří, že představuje to samé. Sledujeme postarší pár (Jean-Louis Trintignant, Emmanuelle Riva), přičemž manželce začíná v podstatě znenadání a poměrně rychle odcházet zdraví. Mrtvice, ochrnutí, ztráta schopnosti mluvit. Manžel blížící se konec (o kterém ani na vteřinu nepochybujeme - už jen proto, že první záběry filmu ukazují ženu již mrtvou) přijímá s pokorou a odhodlaností starat se o svou lásku do poslední chvíle, ale zjišťuje, že to s sebou nese jen smutek a utrpení pro prakticky všechny zúčastněné.

Je to bezútěšné, tedy krásně hanekovské, když se na to podíváme čistě z tohoto synoptického pohledu. Sluší se proto opět vychvalovat úchvatnou studii lidského neštěstí? Bohužel ne. Michael sklouzává k pro námět typické melancholii a pocitu "musí to tak být". Filmem se nese podivná atmosféra rezignace, naznačující, že vzhledem k celkové situaci v podstatě nejde udělat špatný skutek, že už může nastoupit jen smíření. A to včetně reakce na očekávané vyústění. Přitom "smíření" byl doposud pojem Hanekemu vzdálený.
Možná namítnete, že neexistuje důvod, proč by Haneke nemohl taky někdy natočit film, který nedělá ze svých protagonistů bezvýhradné hajzly nebo slabochy. Já jsem však přesvědčen, že v takovém případě by musel změnit trochu víc, než změnil.

V první řadě to dělá z Lásky naprosto zbytečný film, protože na stejné téma s podobným vyústěním už vzniklo sakra hodně snímků, které dospěly k něčemu podobnému, ačkoliv k tomu většinou využívaly méně precizní prostředky.
Láska tedy možná je opět precizní studií, ale k čemu precizní studie, když dochází k závěru, jaký lze vyjádřit (a vyjádřen byl) holou větou? Opravdu mě nenapadá, čím není Láska ztrátou našeho, ale především režisérova času. Copak tu opravdu není tolik lepších a užitečnějších námětů, které by mohl zpodobnit? Ano, zpochybňuji tu naprosto základní uměleckou svobodu ve volbě tématu, ale jsem opravdu přesvědčen, že u Lásky udělal Haneke krutý krok vedle.
Ať se snaží sebevíc, zvládá sdělovat jen ty nejvíce samozřejmé a nejobyčejnější životní poučky ve stylu "umírání je těžké jak pro umírající, tak pro ty, co o ně pečují" a "čeká nás to všechny". Nabízelo by se, že prohlásím Lásku za povrchní. Taková asi není - jen zobrazuje tak strašně samozřejmé pravdy, že není, jak se dostat hlouběji.

Hanekemu zkrátka tentokrát zcela chybí ten pocit "procitnutí", kdy nám přijde, že právě odhalil temné zákoutí života, které jsme doposud neviděli, nebo vidět nechtěli. V Lásce jen sledujeme životní situaci, již všichni pozorujeme neradi, ale pokud je nám nad patnáct let, velmi dobře si její přítomnost a nevyhnutelnost v plné míře uvědomujeme.
Můžeme ji tedy opět nazvat precizní sondou do lidského života a charakteru, ovšem na téma, které ze své podstaty nemůže přinést užitek ani nový objev. Čímž se nebezpečně přibližujeme k samoúčelné festivalové depce, kterou klidně vmetu do tváře Ki-Dukově Pietě, ale u Hanekeho se podobným odsudkům stále zdráhám. Tady se vážně jedná spíš o velmi nešťastnou volbu tématu než propadání samoúčelnosti. Stárnoucí Michael už nejspíš občas přemýšlí o smrti, tak se zřejmě nechal strhnout tím, že filmem o umírání může něco přinést i nám.

Před zhruba rokem jsem na sebe nastražil past, když jsem dal Nedotknutelným 65 % a dokonce zaokrouhlil nahoru. Nějak podvědomě jsem cítil, že moje smířlivost se mi jednou zle odvděčí. Je to tady! I přes všechny výhrady se samozřejmě Láska nachází o několik stupňů nad přeslazeným, námětem ne vzdáleným francouzským kýčem, který jsem se vzhledem k absentujícímu potenciálu a očividné filmové tuctovosti rozhodl přejít s tím, že "teď o něm slyším naposledy". Trochu jsem přecenil vkus českého diváka, který si v ulepené snobské pohádce našel "nádhernou životní manifestaci". Nyní jsem tedy přemítal, jestli Lásce budu muset dát minimálně stejně procent, ale došel jsem k závěru, že bych pak byl nucen pokračovat v podobném záměrném nadhodnocování do nekonečna. Řekněme tedy, že 65 % Nedotknutelných patří zábavnímu produktu pro ty s, ehm, poněkud ohebnějším filmovým vkusem a 60 % Lásky patří uměleckému dílu.