RECENZE FILMU

Amenábar v čele sice evokuje jisté přísliby, na pohled ale vypadá Agora velmi neatraktivně a lacině. Spíš jako nějaká televizní adaptace, která si za většinu rozpočtu obstarala jedno slavnější jméno. Rozhodně žádné must see. Někdy se ale překvapení skrývá i v něčem tak nenápadném a k zavržení vybízejícím. Velkolepé a odvážné historické drama se může vyklubat i z něčeho tak hloupě vyhlížejícího, jako je tento kousek.

Setkáváme se tu s nečekaně myšlenkově bohatým a působivým dílem, jež na rozdíl od srovnatelných projektů nechce zaujmout bitvami a fyzickými konflikty (jak trochu vnucovaly trailery), ale skutečnými myšlenkami. Přestože největší zápor je místy až moc velká zahleděnost do sebe sama a jakýsi dojem izolovanosti, úspěšně se daří vzbuzovat emoce a při závěrečných titulcích nemůžete zůstat v klidu. To všechno dokáží španělští scenáristé navodit i s obecně neznámou historicskou postavou a kritikou náboženství tak odvážnou, že Šifra mistra Leonarda je proti tomu loutkové divadlo.

Ona španělská ruka je na výsledku značně znát, protože si skutečně neumím představit reakce amerických diváků. A nechtěl bych být na místě tamních recenzentů, protože kdybych psal článek o ději za mořem, jen těžko bych se k němu mohl svobodně vyjádřit. Celý ho totiž především prostupuje souboj křesťanství a pohanů... i když v důsledku jde spíš o rozpor mezi následovníky Krista a dobrem, vzdělaností, logikou a chybami, jež lidstvo ve jménu jistého tesaře z Nazaretu vykonalo. Odvážný koncept, o tom žádná. Dost odvážný, že lze snímku odpustit i opájením se svou odvahou - jindy to působí přece jenom trošku otravně. Na každý pád zřejmě nebude pro Američany snadné snímek uchopit, tím se ale my nemusíme trápit.

Tady jsme totiž v ateistickém ráji - Čechách - a můžeme se o křesťanství dohadovat od rána do večera. Samozřejmě to ale v recenzi neudělám, protože bych vám tím vlastně o filmu nic nesdělil a jen bych vás "obohatit" svými názory na věci mimo kinematografii, což je teď naprosto zcestné a nežádoucí. Nejzajímavější je, že to samé si uvědomují i autoři Agory a oním střetem nás nepohlcují zleva zprava. Naopak dělají vše pro to, abychom jejich dílo nevnímali jen jako očerňování jediného boha, ale i příběh se svým hrdinou, vývojem a smyslem. Jako hlavního charakter nevolí válečníka nebo světce, ale matematičku a filosofku, legendární Hypatii, která se vlastně snaží celým tím konfliktem zabývat to nejméně - má svoje planety a elipsy, jež ji (a zdánlivě nás) zaměstnávají i něčím jiným, než je jen odsuzování náboženství.

Alejandro Amenábar (snad až moc) naplno využívá veškerých možných motivů a, při ne extrémně vysokém rozpočtu, techniky a ždímá z nich skutečně veškeré možné emoce. Někdy sice vzniká až okatá strojenost a přehnanost, ale například scéna ničení knihovny, jakkoli vizuálem i hudbou kopíruje Tróju, vyzní velmi vkusně. Nevěřil bych, jak moc na mě dokáže zapůsobit. Slabiny scénáře se dostavují následně, s motivy jako jsou do hrdinky platonicky zamilovaní otrok a prefekt, kde film ztrácí na obrátkách. Co je důležité podotknout, ačkoli já osobně to nepovažuji za nějaký zásadní zápor, je, že Agora rozhodně nepůsobí jako reálný výlet do historie. Spíše mi připomíná zpodobnění nějaké pověsti, kde je vše zveličené a zepičnělé. Hrdinové jsou charakterní a trousí strojová moudra a "zloduchové" jsou patřičně přehnaní. Hraje se hlavně na dojmy. Ne na předání faktů, ale myšlenek jako celků. A to rozhodně funguje. Když ne na jedničku, tak na velmi slušnou dvojku.

Velmi mile mě překvapila Rachel Weisz, jež tu rozhodně není nastrčená podobně jako Brad Pitt v Tróji. Její moudrost a vznešenost jí věříme, přestože by nejspíš bylo lepší, kdyby hrdinka byla věkově blíž matematiččině skutečnému věku (o nějakých dvacet let víc - ale to by pak nebylo na co koukat, že). I to ale slouží celkovému záměru - v pověstech se na Hypatii také vzpomíná jako na mladou ženu. Někdo by mohl Agoře vyčíst, že je jen načančané pozlátko. Že občas se pouští dál, než jí možnosti a rozpočet dovolují (například poletování vesmírem). Ve výsledku je to ale spíš než příběh jakýsi obraz. Všichni jsou tu zkrouceni v divných polohách a naaranžovaní do až křečovitých póz, ale prohlédnout si ono umělecké dílo je jedna radost.

PS: Pokud jste křesťan nebo nedejbože katolík, koukejte se na film jen s velmi silnou dávkou tolerance.