GOLDIE FILM

Spike Lee je asi nejnadanější afroamerický režisér, což nedokázal jedním filmem, ale hned několika. Svůj věhlas do značné míry narušuje pověstí podivína, agresivního a hádavého chlápka, co si na všechno stěžuje už jenom z principu. Například když osočoval Eastwooda z rasizmu, protože v jeho filmu Vlajky našich otců nebyl jediný černý voják. Clint se Spikeovi marně snažil vysvětlit, že v sledovaných jednotkách byly zkrátka pouze běloši, Lee v urážkách neustal a rozhodl se natočit vlastní film na podobné téma, který bude mnohem lepší. Nutno dodat, že se mu to podařilo, ale o tom si budeme povídat někdy jindy. Dnes se podíváme na 25. hodinu.

Monty Brogan (Edward Norton) byl až donedávna známý newyorský drogový dealer. Jenže jeho kšeft byl prozrazen, když u něj doma policie našla několik kilo tvrdých drog. Z toho plyne jediné - sedm let ve vězení. Po krátkém prologu zobrazujícím setkání Montyho s jeho psem se k ději dostáváme ve chvíli, kdy zbývá do povinného nástupu k výkonu trestu 24 hodin.
Hrdina je chce strávit ve společnosti svých dobrých přátel (Philip Seymour Hoffman, Barry Pepper), dívky (Rosario Dawson) a otce (Brian Cox). Zároveň si jeho návštěvu vyžádal i mafiánský boss. Prý mu prý chce přichystat oslavu na rozloučenou a poděkovat za loajalitu a neprozrazení jeho identity policii.
Snímek prostupuje silná atmosféra zlosti, beznaděje, melancholie. Monty chce udělat za minulostí tlustou čáru a poslední den si užít ve znamení smíření a klidu, ale zároveň jím lomcuje nesnesitelná zloba vůči všem a všemu, protože si uvědomuje, že tolik let ve vězení mu zničí život, i když z něj stále vyjde poměrně mladý. Stejně tak jeho kámoši a rodina si nejsou jistí, nakolik ho mají litovat a nakolik mu za jeho zločiny trest vlastně přejí.

Lee velmi šikovně pracuje se sympatií, kterou máme k dopadenému dealerovi tendenci cítit. V podstatě ji podporuje, ale zároveň neustále připomíná, že tento člověk celý život těžil ze závislosti druhých a rozhodně si nevydělával na přežití, ale na značný luxus. Kvůli výdělečné "kariéře" dokonce zahodil stipendium na univerzitě, takže rozhodně měl možnost dojít úspěchu i legální cestou.
Norton je ze své podstaty sympaťák a divák má tendenci stát na jeho straně. Všimněte si, kolik režisérů už se rozhodlo toho využít až zneužít. Prvotní strach, Kult hákového kříže, Klub rváčů... Všechny tyto filmy využívají roztomilého chlapečka Nortona k tomu, aby nabídly velmi nejednoznačnou postavu. Vlastně už to lze vnímat jako Edwardův trademark.
Film z roku 2002 se navíc potýká i s šokem, který město o pár měsíců dřív zažilo. Ztráta jistot a otřesení důvěry v legitimitu systému, který najednou není schopný občany ochránit, rozhodně nestojí v popředí ani není výrazně rozvíjený, přesto však zasahuje do dění jako silný, neměnný pocit, který převyšuje děj tohoto filmu a prostupuje vše, co nyní Newyorčané prožívají.

Vykreslení atmosféry města, které nikdy nespí, je jedním z celoživotních Leeho témat. Většinou se zabývá rasizmem a xenofobií, soužitím rozdílných kultur. Naštěstí nikdy černobíle, což vzhledem k jeho vznětlivé povaze mile překvapí. Tentokrát má bílého hrdinu a zůstává na poněkud osobnější úrovni.
Monty řeší především vlastní osud a vlastní vztah s přáteli, velké problémy společnosti se nacházejí spíš v pozadí. S tím, že ani ony nejsou vyjmenovávány či řešeny, opět máme pouze neurčitý pocit jejich vlivu.
V tom tkví hlavní Leeho schopnost - velmi lehce a bez nutnosti detailního objasňování kupí emoce a pocity, které se mu velmi dobře daří přenést na diváky. Trochu mi to připomíná přístup Jima Jarmusche s tím rozdílem, že Lee vypráví mnohem zhuštěněji a energičtěji. Což nemusí nutně znamenat lépe, ale rozhodně to má také svoje kouzlo.

25. hodina je na jednu stranu jednoduchý film, na stranu druhou by ho ale do výsledné podoby nedokázal dovést snad žádný jiný režisér. Ze stylu Spikea Leeho čiší značná sebejistota, lehkost, ochota využít někdy i lacinější nápomoci (dialog s Ground Zero na pozadí) a velmi okaté metafory (vše okolo psa), přesto však jeho filmy působí povětšinou velmi promyšleně a zvládnutě. A jdou od srdce, což je docela zásadní věc.
Zatím se mi stalo jen jednou, že by mě Lee vyloženě nebavil a přišel mi prvoplánově nedomyšlený, a to v případě chtěného opusu Malcolm X. I ten šel nepochybně od srdce, ale zároveň šlo o kalkul. Film, který musel konečně vzniknout, protože na něj byla značná společenská objednávka. Naštěstí nevím o tom, že by někdy na něco stejně chtěného přistoupil znovu a svou touhu konfrontovat svět kolem sebe dokázal nadále zužitkovat mnohem lépe, komorněji a osobitěji.