RECENZE FILMU

Mayové byli možná skvělí astronomové, ale zřejmě i kapánek lenoši. Nechtělo se jim dělat kalendář na tisíce let dopředu, tak si ho před připravili jen do 21. prosince 2012. O pár set let později se tato lenost mayských kněží změnila v poměrně známý kult, který byl přesvědčen o tom, že toho dne skončí svět. Hlavouni z Hollywoodu to zjistili a řekli si, že by na tom mohli i něco vydělat. Aby si těch peněz měli šanci užít, dali filmu vzniknout už v roce 2009 a svěřili ho druhému největšímu magorovi v historii Německa - Rolandu Emmerichovi.

Za prvé vás musím varovat, že pokud budete chtít ve filmu hledat smysl, logiku a jiné zvrácenosti, neměli byste na něj chodit. Je totiž velmi jednoduché film jako je tento odsoudit. Já bych tu nakrásno mohl napsat, že to je neuvěřitelná hovadina, která nestojí za zhlédnutí. Že těch 200 milionů dolarů by bylo užitečnějších na dně kanálu. Mohl bych filmu naprat podprůměrné hodnocení a s klidem v duši a s pocitem dobře odvedené práce jít dál, ale já to neudělám. Berme to tak, že krutou pravdu, že 2012 je strašná "blbost", už teď znáte a já se budu snažit soustředit na pozitiva.

2012 si totiž skutečně jde užít. Začátek je sice zdlouhavý a v příběhu je opravdu hodně vaty, několikrát se ale přistihnete, jak valíte oči a říkáte si: "Tak proto jsem tady!" Scény totální destrukce sice nejsou tak časté, jak bychom si přáli, ale jsou mohutné, velkolepé a velmi... roztomilé. Hledám pro to správný výraz, ale scénu, kdy hlavního hrdinu doslova honí zemětřesení po městě, kolem něj umírají tisíce lidí a on kličkuje v limuzíně (zemětřesení chytře kličkuje za ním, aniž by mu ale jakkoli ublížilo) jinak než roztomilou nazvat nejde. Pro diváky obeznámené s uměleckou tvorbou mistra Emmericha jistě nebude překvapením, co jim film dá. Jen a jen destrukci. Na rozdíl od Dne poté je to ale destrukce zábavná, což možná zní trochu zvráceně, ale je to pravdivé.

Pokud někoho z vás zajímá příběh, je skutečně naprosto, hodně, úplně a tákhle moc zoufalý. První hodinu je na nás nasypáno plno pseudovědeckých keců, kterým nerozumíme, takže si jejich nesmyslnost nemůžeme ověřit, rodinných hodnot, na ty nesmíme zapomenout, a zasmušilých pohledu na kameru (vždy, když někdo stojí zády ke kameře, napůl se otočí a ustrne pohledem směrem k divákovi, dejte si panáka - při odchodu z kina budete mít problém najít dveře) a podobných Emmerichových vychytávek. Pak nastane velkolepý úprk městem, pak se zase chvíli mluví, vážně je velmi těžké vnímat o čem, pak se ničí, pak se mluví, pak je konec, pak není konec a pak je zase konec. Pán řekne, že to vlastně není tak hrozné a spustí se titulky. Hezké.

Kdo by ale chodil na Emmerichův film kvůli příběhu, že? My chceme vidět nejlepší efekty dnešní doby, obraz naprosté zkázy a při troše štěstí amerického prezidenta ve stíhačce. S tím posledním máme tentokrát smůlu, ale prvních dvou jmenovaných se nám dostává. Ne do sytosti, ale dostává. Jak už jsem zmiňoval, ve filmu je plno dobře natočené zkázy, ale rozhodně ne tolik, aby ho to utáhlo, podobně jako to ukočíroval Bay v případě prvních Transformerů. Po první hodině jsem se vážně bál, že jestli uslyším větu "už se to blíží" ještě jednou, bude mě to stát zdravý rozum. "Tak už ten svět proboha znič, Rolande! Myslíš, že jsme přišli poslouchat tvoje řeči?" 2012 má nebývale pomalý začátek... to je hodně na škodu.

Druhá polovina je už ale "v pohodě" a i nastavený konec se dá dobře snést. Emmerichův humor pomrkává z plátna docela často a musím říct, že protože jsem měl vždycky rád americké herce směšně napodobující ruský dialekt, působí to na mě i tentokrát. Dárky divákovi v podobě Arnolda Schwarzeneggera, Angely Merkelové a anglické královny jsem taky ocenil, stejně jako různé kulturní odkazy na známá umělecká díla. Navozují dojem, že se na plátně něco děje, což je sice ve většině případů lež jako věž, ale někdy holt stačí ten dojem.

Herci to ale schytali. Slušné obsazení, příjemní lidé, ale Emmerich jim nedává šanci vyniknout. Naštěstí se tedy snaží a je až obdivuhodné, že to z toho vycházejí se vztyčenou hlavou. Krom Dannyho Glovera, který coby americký prezident přehrává směšně (ve špatném slova smyslu) a rusů, kteří také strašně přehrávají (tentokrát ale v dobrém slova smyslu) tu máme hlavně Johna Cusacka, který svou roli zvládá důstojně, stejně jako Amanda Peet. Na to, jak stupidní a šablonovité jejich postavy jsou, je ztvárnili výtečně a nutno říct, že vytvářejí partu lidí, kterým to přežití docela i přejeme. (Opět v kontrastu se Dnem poté, kdy už jsme je chtěli zabít a jít dom.)

Jako vždy je u Emmericha stupeň klišé na desítce. Většina je nalepena na rozvedeného Johna Cusacka, kterého jeho žena tajně miluje, přestože žije s hodným ňoumou, který je náhodou pilot začátečník, což hrdinové samozřejmě využijí. Dcera Cusacka miluje, syn jím opovrhuje a říká mu křestním jménem. Jakoby mimochodem je Cusack spisovatel. Další várka jsou politická klišé. Americký prezident se odmítne zachránit, jeho žena je mrtvá a má oddanou dceru, kterou ale "lstí" zachrání. Ta se zamiluje do mladého vědce, který to má těžké proti byrokracii a chladu zlé politiky. Já vás varoval - stupeň klišé je 10. Někdy je to až legrační.

Ale protože jsem slíbil, že se pokusím vylíčit 2012 hlavně v dobrém světle, což není úplně snadné, zakončím recenzi radou. Zajděte na to do kina. Doma na DVD to nikdy takové nebude a až film vymizí z kin, zůstane tu už jen ta vata a klišé. Byla by to škoda, protože v 2012 je plno scén, které za vidění stojí. Těch 200 milionů je na filmu vidět a i když se vám 80% filmu vykouří z hlavy už cestou z kina, těch několik scén si třeba uchováte. Stojí za to.