RECENZE FILMU

J. J. Abrams umí točit. Ví, jak pojmout film, aby byl na všech úrovních "objektivně" nenapadnutelný co do stavby i technické úrovně. Zároveň neztrácí kontakt s publikem, které dokáže přivést do extatického stavu. Ale podobně jako u Christophera Nolana si nejsem jistý, jestli mu tahle schopnost nezačíná stoupat do hlavy a spíš škodit. Ač nám druhý Star Trek rozhodně dopřává vynikající podívanou, nemůžu se zbavit pocitu, že je s ním vlastně něco v nepořádku. Ne poprvé tedy v recenzi upozorňuji, že jde naše novinka shrnout větou "povedlo se, ale...", přičemž já se soustředím na "ale". Protože jak znám ostatní české recenzenty, ti si vystačí s "povedlo se" a na víc nezbude prostor ani vůle.

Na pozoru se mějme už před reklamní kampaní. Ta skládá záběry způsobem vyvolávajícím dojem úplně jiného děje. Nemám nic proti tomu, když z traileru nevyčteme, o čem film bude. Něco jiného však je, když záměrně naznačuje úplně jiný příběh. Zde třeba, že San Francisco bude čelit tvrdým útokům z kosmu, což se ale rozhodně nestane v žádném slova smyslu. Tento matoucí trademark scenáristy Damona Lindelofa, který zčásti způsobil nepřijetí Promethea, už pomalu opouští hranice otravnosti a blíží se klamání diváků. To ale zmiňuji jen na okraj a do hodnocení nezahrnuji. Už jen proto, že na rozdíl od Promethea nahrazuje Star Trek svou kampaň něčím přece jen snesitelným.
Co do hodnocení naopak zahrnuji v největší míře, je neochota Abramse nějak překvapit nebo překonat očekávání. Nemluvím tu teď o několika málo momentech s potenciálem ohromit trekkies tím, že uvidí někoho, koho nečekali, nebo si některé postavy oproti často parafrázovanému Khanově hněvu v jisté situaci prohodí role či zakřičí něco, co křičel už někdy dřív někdo jiný. Jde o příjemné pomrknutí, ale po x-té opakuji, že odkazy a variace, ať už na světové klasiky, nebo vlastní předchůdce, nemohou nahradit skutečné dějové zvraty a opravdovou originalitu. Jsou, nebo mají být jen milým doplňkem. Není přece důležité, jestli záporák je, nebo není Khan, o čemž se fanoušci dohadují už měsíce, ale jestli má, nebo nemá charisma, motivace, smysl...

Když se to vezme kolem a kolem, Do temnoty vlastně opakuje jedničku se vším všudy, což v mnoha ohledech potěší, v mnoha zklame a v několika nedává smysl. Především celý vztah Spocka a Kirka jako by byl resetován a začíná se s ním téměř od začátku. Až na to, že Kirk Spockovi tvrdí, že ho považuje přese všechno za přítele, a Spock je ochotný pod Kirkem sloužit. Aniž bych si já coby divák dokázal vysvětlit proč vlastně, ostatně mezi nimi cítím opět hlavně silné (pochopitelné) antipatie.
V tom nový Star Trek selhává nejvíc, motiv přátelství obou protagonistů se jako jediný dočká větší pozornosti, přesto se ho nedaří jakkoliv přiblížit nebo vysvětlit. Krom toho, že víme, že tito dva musejí skončit jako nejlepší přátelé, protože tak zkrátka káže kánon, nám není předveden jediný důvod, proč by k sobě měli tíhnout. Nabízí se možnost, že jsou do sebe slepě zamilovaní. Což pro mě byl spíš zdroj humoru než možnost, s níž by šlo opravdu pracovat, protože se nedočkáme nějakého vývoje v tomto ohledu.
Dokázal bych přistoupit na to, že nelogičnost přátelství Kirka a Spocka má co dělat se soubojem logiky a emocionálnosti, který prožívá Spock. To by ale musel i zbytek filmu nakládat s emocemi jinak než jako s rekvizitami. Zjednodušeně řečeno platí, že pokud obsah tvrdí, že Kirkův přístup je ten správný, forma se zdá být přísně spockovská.

Jednička se nesla ve znamení dynamiky, rychlosti a svěžesti. Dvojka by taky ráda, ale nevystačí si s nimi právě proto, že jde o pokračování, tudíž s tímto přístupem už počítáme. Odhaluje se tedy vnitřní prázdnota aktu vyrvání posádky Enterprise (v důsledku jen ústřední dvojice, ostatní leda postávají kolem, jak vidíme nejjasněji u Karla Urbana) z jejich desítky let budovaného prostředí a pokusu donutit je se znovu setkat.
Se světem Star Treku jsem obeznámený jen volně, proto mě opravte, pokud se pletu. Ale předpokládám, že když začínal, vztah postav byl poměrně jasný. Diváci prostě přistoupili na to, že Kirk a Spock slouží na jedné lodi, setkali se už na škole, přes odlišnosti k sobě našli cestu a nyní spolupracují. Někdo to nejspíš vysvětlil v nějakém dialogu mezi řečí. Tento výchozí stav nepotřebuje ilustraci. Když k ní nyní dochází na poli už druhého filmu, vypadá nepřirozeně, protože nepřirozenou je.
Setkání Spocka a Kirka samo o sobě není dost silným motivem, aby utáhlo dva filmy. Ze stejného důvodu se nedaří vybudovat vztah mezi Obi Wanem a Anakinem v Nové trilogii. Uvedení do situace jediným souvětím v Epizodě IV bylo plně dostačující a pokus o rozvedení ho leda znemožnilo. Řešení existuje - k setkání mělo například dojít v rámci většího příběhu, do nějž by zasahovalo víc postav a opět by se odbylo víceméně na pozadí.
Věnovat se již druhý film v řadě něčemu, co už mnoho let vnímáme jako samozřejmou výchozí pozici, bez čehokoliv navíc, považuji za nešťastné rozhodnutí.

Dobře, měli bychom za sebou "ale" a nyní se vraťme k důvodu, proč přesto označuji Star Trek za povedený film. Ne zásluhou konverze do 3D, která se velmi nehodí k častým detailům vyvolávajícím pocit podivně plochých obličejů. Ne IMAX formátu několika scén, protože přidaná plocha stejně většinou obsahuje tmavý vesmír. Může za to Abramsova schopnost i tu největší debilitu prodat jako vzrušující scénu. Nejde vyčíslit v dolarech, jak užitečné je přesvědčit diváky, že výhradně ve frázích a stereotypních gestech se vyjadřující Benedict Cumberbatch představuje záporáka s charismatem na rozdávání. Že teleporty, které nefungují vždy přesně ve chvíli, kdy jsou nejvíc potřeba, vůbec nejsou k smíchu. Že scénář zhruba pátého filmu za krátkou dobu, v němž se záporák nechá záměrně dopadnout, není diletantská snůška klišé. A především, že nerdský svět Star Treku je něco cool.
To se relativně daří, Abrams skutečně poměrně hloupý a vyprázdněný děj zpodobňuje natolik precizně, že si člověk při vytýkání chyb připadá vlastně hloupě. Jako by precizně nasnímaná blbost přestávala být blbostí. V dnešní době, kdy diváci chtějí "chytrý mainstream", ale pořád mu potřebují plně rozumět a nebýt vyzýváni k přílišnému přemýšlení, je tato schopnost vůbec nejdůležitější. Proto lidé jako Nolan a Abrams zažívají strmý kariérní vzestup a já jim to přeji. Ostatně jsem na celých šest sezón propadl Abramsovým a Lindelofovým Ztraceným, takže jsem poslední člověk, který by se odmítal nechat vést touto dvojicí za nos.
Za největší problém Star Treku tedy považuji nedostatečný posun oproti vynikající jedničce, protože právě posun by nám opět dovolil nepřemýšlet nad nedostatky, nebo je odpouštět.
Přesto nemá smysl tvrdit, že v pořádném kině není Star Trek pecka, na níž se vyplatí vyrazit. A že Abrams není nejlepší věc, jaká se mohla stát Star Wars.

PS: Zbytečné prodlužování stopáže coby trend posledních let by stálo za samostatný text.