home
Ztraceno v překladu

RECENZE FILMU

Místo: Japonsko, Tokio, luxusní několikapatrový hotel. Hlavní postavy: Bob Harris a Charlotte.

Bob Harris: americký herec, co už má své nejlepší období za sebou; pětadvacet let ženatý s Lydií,

jejíž hlavní starostí je momentálně zařizování manželovy pracovny (což ji evidentně zajímá víc než manžel sám); dvě malé děti; přijel sem točit reklamu na whisky; díky časovému posunu nemůže spát; neumí japonsky; nudí se.

Charlotte: taktéž Američanka, dokončila střední školu a momentálně neví, co dělat; dva roky provdaná, děti naštěstí ještě žádné; přijela sem se svým manželem Johnem, který je fotograf (a práce a staré známosti jej evidentně zajímají více než vlastní žena); díky časovému posunu nemůže spát; neumí japonsky; nudí se.

Být doma v Americe, ti dva by se asi jen těžko potkali. A kdyby ano, stěží by si sebe navzájem všimli. Tady je však jejich setkání nevyhnutelné. Oba jsou osamělí, neschopní se s nikým domluvit a hlavně nespokojení se svým životem. Když jsou spolu, cítí se hezky. A možná v těch chvílích zažívají i pocit, že nejsou zas až tak bezvýznamní, jak se jim zdá… Setkání jen na pár dní, nevinné, prosté jakýchkoli erotických podtextů. Tušíte ale, že přesto (nebo právě proto) setkání na celý život.

Když autorka a režisérka v jedné osobě, Sofia Coppollová, poslala poprvé Billu Murrayovi scénář, neozval se. Není divu. Přestože Ztraceno v překladu získalo Oscara za scénář, ten zas tak brilantní nebo originální podle mého názoru není. A na papíře už tím tuplem ne. To, že se nakonec z filmu stala jedna z největších událostí roku, je zásluha právě Billa Murraye. Herce, kterého bychom – stejně jako jeho postavu Bob Harrise – vídali asi už jen ve vedlejších rolích v podřadných filmech. Sofia Coppollová však byla zřejmě ve svém přemlouvání hodně vytrvalá (prý by bez Murraye film vůbec nenatočila), takže máme co do činění s bezpochyby nejlepším výkonem hercovy kariéry. Ve scénách natáčení reklamy na vodku Santorin je prostě k sežrání!

Kromě hereckých výkonů hlavních představitelů (Scarlett Johanssonová je také velmi nenucená a přirozená) stojí za zmínku skvělý soundtrack a patřičně působivé záběry rozzářeného nočního Tokia. Coppollová, která v megalopoli nějaký čas pracovala coby módní návrhářka v soukromé firmičce a jako fotografka, má očividně tohle místo ráda. Prostřednictvím energické kamery si můžete udělat celkem slušný obrázek toho, jak tamní moderní život mezi sushi, karaoke, neony a šintoismem vypadá.
Mnohdy si říkáte, že za Las Vegas by se Američani mohli stydět. Na druhou stranu, při sledování filmu jsem se nemohla ubránit dojmu, že snaha o co nejvěrnější zachycení atmosféry města někdy působí prvoplánově a místy dokonce ruší. Místo scén s Bobem a Charlottou, na které čekáte nejvíce (tedy já aspoň ano), jste nuceni sledovat záběry Tokia, na něž nejste vůbec zvědaví. Tedy byli byste, kdyby se jednalo o nějaký cestopisný dokument. Paní režisérka se asi nemohla rozhodnout, co je její priorita – jestli obdivovaný Bill Murray, potažmo jeho příběh, nebo japonské hlavní město.

Nechci ale film kritizovat. Je velmi milý, zábavný a dojímavý. A hlavně je jasné, že tahle „mladá Coppollová“ nám všem ještě ukáže!

hodnocení
80 %
jedním dechem
Malý velký film mladé nadějné dcery slavného otce. PS: Ztraceno v překladu je jeden z mála filmů, který časem chutná ještě lépe. Po čtvrtém zhlédnutí jsem dokonce nakonci brečela.
Veronika
Autor si zatím nevyplnil svoje mikrobio. Zatím se musíte spokojit s tím, že umí číst a psát.