RECENZE FILMU

Andrew Niccol patří mezi nejzajímavější scenáristy dnešní doby. Jím stvořené satiry sice překračují hranice selského rozumu, kdy je nám jasné, že by k dané situaci nemohlo nikdy dojít, zato v nich ale neschází slušný myšlenkový přesah. Nic strašlivě filosofického, rozhodně ale atraktivního a působivého. Jeho autorská novinka Vyměřený čas o světě, kde místo peněz platíme minutami, hodinami nebo i dny svého života, na druhou stranu ale nestárneme a můžeme žít navěky (pokud tedy neonový "ciferník" na naší ruce nedojde k nule), jde ve stopách autorovy dosavadní tvorby, včetně debutové Gattacy a úspěšné Truman Show.

Záměrně jsem Niccola představil jako důležitého scenáristu, nikoliv režiséra. Není totiž náhodou, že scénářem z jeho pera nejlépe převedeným na plátno je ten jediný, jehož režie ani produkování se neujal on sám - tedy Truman Show. Peter Weir se pohrabal v myšlenkově bohatém obsahu, lecco (prý k ne úplné Niccolově radosti - už jen to, že mu studio nedovolilo projekt režírovat, nesl nelibě) poupravil, obsadil Jima Carreyho a vtiskl výsledku jedinečný rukopis, díky němuž ho mnozí stále vnímají jako jeden z nejoriginálnějších počinů konce devadesátých let. Schopný režisér zkrátka naplno vytěžil skvělý scénář.
Niccol sám ale žádný zajímavý režijní styl nemá, natož aby vládl pevnou rukou. Jeho způsob vypravování se dá vlastně považovat za přesný opak přehnaných a docela odvážných scénářů, jež se nebojí překročit hranice.
Ne že by si vedl špatně - režíruje ale velmi standardně. Od nikoho neopisuje, nejvíce se stylem podobá Minority Report Stevena Spielberga, to ale vzniklo několik let po Gattace, jen ony sterilní, namodralé světy nejsou moc zajímavé na pohled, zvlášť když tak vypadá každý Niccolův kousek. Přesto je jeho čtvrtý zářez technicky "pěkný" a poněkud neživý vizuál můžeme považovat za minimální problém.

Vyměřený čas se stal v první řadě důkazem, že ne každý filmař může získat naprostou kontrolu nad svým projektem. Trojlístek scénář-režie-produkce totiž představuje asi nejkratší vzdálenost k "naprosté filmařské svobodě", jakou může dnešní hollywoodský režisér okusit. Niccol, jakkoli ho mám rád, podle mého názoru nepatří mezi ty, jimž tato svoboda prospívá. Určitě pak neprospívá jeho filmům.
To nemyslím jako urážku Niccola ani jako popírání schopností, jimiž určitě disponuje, jen věřím, že potřebuje někoho zkušeného, kdo ho trochu přibrzdí a usměrní. Niccolova touha sdělit scenáristickou myšlenku na prvním a jediném místě je ve svém důsledku stejným nedorozuměním, jako když u nás F. A. Brabec coby kameraman krev a mlíko zatratí své filmy ve jménu ukazování krásných obrázků.
Niccol se tedy neustále točí okolo toho, abychom všichni pochopili, co přesně kritizuje, do čeho se strefuje a k čemu která metafora slouží, uniká mu ale jiný aspekt snímku, bohužel ten zásadnější.

Situace, v níž nad režisérem zvítězí scenárista, nemusí vést nutně k větší chytrosti a promyšlenosti děje. Niccol totiž tak trochu kašle na ucelenost, motivace a kontakt s divákem, aby propadl okouzlení samotným námětem, velkému komplotu na pozadí a tak trochu patetickým řečem. V tuto chvíli by měl opodál stát režisér, který mu řekne: "Ale Andy, nemůžeš přece dopustit, aby postavy, se kterými má divák soucítit, naprosto nepůsobily jako živé bytosti - přihoď nějakou rozvernou nebo civilní scénku, aby si k nim mohl člověk vytvořit nějaký vztah." Jenže to se neděje.
Hrdinové jako takoví nás proto absolutně nezajímají, stejně jako nezajímají Niccola. Je zcela očividné, jak při psaní pracuje. Vytvoří si fikční svět, jenž funguje podle vlastních pravidel a reflektuje cosi z toho našeho. Potud paráda - na to má velký talent. Jenže pak si uvědomí, že se v tom světe musí dít nějaký příběh, tak ho narychlo spíchne a vlepí dovnitř.
Kdyby vzniklý scénář dostal do ruky jiný režisér, bude se soustředit na onen vlepený příběh, čímž ho automaticky zviditelní, donutí Niccola připsat pár osobních scén a pozadí zůstane pozadím. Jenže když režíruje samotný Niccol, pouze zopakuje původní postup, čímž onen kontrast mezi barvitým pozadím a prázdnou hlavní dějovou linií jen podtrhává. (Připočtěme opotřebovanost oné kostry. Od Strážců osudu přes Zdrojový kód až k Všemocnému bylo těch hrdinů na útěku poslední dobou už moc.)
Ono odosobnění a chlad proto nemůžeme vnímat jako tvůrčí záměr. Skutečně se zde nachází řada okamžiků, které by emoce vyvolávat měly, to se zdá zřejmé. Jenže namísto toho působí velmi nepatřičně, vynuceně a vlepeně.

Vzhledem k tomu, jak moc ukradené jsou nám postavy, musí být nepodstatné, kdo a jak je hraje. Justin Timberlake proto neustále uniká vytouženému uznání. O něj se ale nebojím - myslím, že dřív nebo později se škatulky popíkového zpěváka zbaví. Amanda Seyfried ale vypadá ve sterilizovaném Niccolově universu s tou šílenou parukou uměleji než plastová panenka Barbie, což jí může zásadně uškodit. Jen nevím, jestli mě to má mrzet. Naopak Cillian Murphy patří mezi herce, kteří mají na zátylku ukrytý spouštěč charismatu ve třech rychlostních stupních, proto netřeba nějak výrazně chválit, že si jako jeden z mála herců zachoval tvář.
Skutečně nejde upřímně pochválit nic než velmi zajímavý námět. Na druhou stranu by bylo nesmyslné tvrdit, že jde o špatný film. Ve skutečnosti vychází mé rozčarování spíš ze zbytečných nároků, které nikdy nemohou prospět.
Ačkoliv i mně samotnému připadá výsledná známka nepatřičně nízká, nemůžu ze zbavit velmi silného dojmu z toho, že Niccola zachránila jeho schopnost přijít se silným námětem víc než kdykoliv jindy. Každopádně mu přeju, pro jeho vlastní dobro, aby mu dal někdo najevo, jak má svůj potenciál využít zase naplno.