GOLDIE FILM

Koncem šedesátých let, přesně v roce 1968, přišel do kin Polanského film Rosemary má děťátko. Dodnes splňuje několik požadavků, které mívají náročnější milovníci hororů, již nechtějí vidět hektolitry krve a desítky mrtvých, ale jde jim spíše o pečlivě budovanou atmosféru a celkově vytříbenější formu snímku. Zároveň však přese všechno touží po tom, aby se báli. Tohle Rosemary má děťátko splňuje na výbornou a řadí se tak k hrstce hororů, které se mohou směle postavit po bok mistrovským dílům ostatních žánrů. Přiznejme si totiž, že horor není typem filmů, jež by se pravidelně objevovaly mezi klasikou. V záplavě nekvalitních vyvražďovaček pak navíc Rosemary má děťátko působí málem jako balzám na duši.

V sekci goldies jsme se Romanu Polanskému, který z dnešního pohledu patří mezi elitní světové režiséry, ještě nevěnovali. Splatit onen velký dluh filmem Rosemary má děťátko je ideální, neboť právě tento snímek je Polanského komerčně nejúspěšnějším dílem. Zároveň se jedná o první film, který Polanski natočil v Hollywoodu. Polanski, narozený v Paříži, ale žijící a působící zpočátku hlavně v Polsku, se do Spojených států uchýlil proto (po malém intermezzu ve Francii), že Polsko tehdy nepředstavovalo úplně ideální zemi pro filmaře – nebylo například příliš tolerantní – a sám Polanski se v něm zkrátka necítil dobře. Ač totiž slavil úspěchy v zahraničí, doma mu rozhodně nepochlebovali. Ba naopak. Dodnes aktivní režisér za svou kariéru natočil desítky filmů, Rosemary má děťátko je určitě jedním z nejvýraznějších a nejoblíbenějších.

Rosemary má děťátko mnozí považují za nejlepší horor, jaký kdy byl natočen. Je to trochu paradoxní, protože stejnojmenná románová předloha, jejímž autorem je americký spisovatel a dramatik Ira Levin, rozhodně nepatří k hodnotné literatuře. Zásluhu na takovém posunu v kvalitě, kdy se z literárního braku stává filmová klasika, má především sám režisér Polanski. To on je také autorem velmi kvalitního scénáře. Polanski posílil rovinu thrilleru a psychologismu, tu náboženskou naopak spíše potlačil, přesto se snímek stal terčem kritiky a mnoha katolickým organizacím se znelíbil. Možná se není čemu divit, titulní hrdinku Rosemary Woodhouseovou lze vnímat jako silně katolickou ženu, někdo by řekl i fanatičku, a její postupné šílenství pak připisovat právě na vrub katolictví.

Snímek nezačíná znepokojivě. Původem venkovanka a katolicky založená žena se s manželem stěhuje do nového bytu. Ten je krásný, prostorný a zdá se být ideálním místem k žití. Jenže mladí manželé záhy zjišťují, že dům má poněkud temnou pověst. A co víc, sousedé – postarší manželé Castavetovi, jsou tak milí, až jsou neskutečně vlezlí a dotěrní. Po jednom z večírků se Rosemary zdá děsivý sen. Byla v něm přivázaná k posteli a znásilněná jakousi stvůrou. Rosemary zanedlouho zjišťuje, že je opravdu těhotná. A opět. Štěstí střídá děs. Těhotenství totiž rozhodně neprobíhá standardně. Rosemary je čím dál tím více vyděšenější. Mnohé okolnosti jsou přinejmenším podivné. Rosemary začínají napadat hříšné myšlenky – co když znásilnění nebyl sen, ale hrůzná skutečnost a v jejím těle teď roste malá nestvůra? Kdo tím co sleduje? Proč zrovna ona?

Film Rosemary má děťátko se dá vnímat několika způsoby. Zatím jsem jej představila hlavně jako horor. Přítomnost satanismu je silným motivem, který nelze opomenout. Polanski používá hororových výpůjček. Zároveň pečlivě buduje atmosféru. Děj snímku je vnitřně sevřený, napětí je všudypřítomné, tempo a rytmus příjemné a gradace perfektní. Tohle patří k mnoha kladům filmu. Kromě této roviny ale Rosemary má děťátko obsahuje rovněž dávku cynického humoru. A v neposlední řadě lze snímek vnímat jako psychologické drama o postupném zhroucení mladé ženy, která se podrobuje duševní chorobě. Dlouhou dobu film brnká na obě struny a divák je rozpolcený. Polanski neposkytuje žádná vodítka, náznaky. Vše záleží jen na nás.

V Rosemary má děťátko se objevují Polanského typická témata, zde zhmotněná například v podobě rodinné zrady, rozkladu osobnosti či tajemnosti ženské hrdinky. Polanski nám předkládá několik znepokojivých skutečností. V prvé řadě nový život neznamená automaticky lepší život. Ideje se však hroutí i jinak, a to je mnohem závažnější poselství. Rodinný kruh už nepředstavuje bezpečnou zónu. Nelze se spoléhat na nikoho. I ti nejbližší vás mohou zradit. Ne mohou, oni to udělají. Nikde na světě již není bezpečno. Identický první a poslední záběr pak ještě umocňují pocit bloudění v kruhu. Hrdince nezbývá než rezignovat, protože se stejně nic nezmění. Snímku nevadí ani druhé či vícenásobné zhlédnutí, když už známe pointu. Naopak se můžeme lépe soustředit na humor a detaily, kterých Polanski připravil požehnaně. Není divu, že tento film se pro mnohé stal kultem a synonymem pro kvalitní horor.