GOLDIE FILM

Tentokrát se v sekci Goldies dočká představení film, který se naprosto liší od většiny ostatních dosud uvedených. Mnoho diváků by mělo za to, že ho ani do žádné škatulky zařadit nemůžeme (což ovšem není tak úplně pravda). Někteří ho zařazují do zvláštní škatulky - mezi surrealistické filmy. Proč je ovšem tento film tak obdivovaný? Je skutečně tak nepochopitelný?

Jedná se o Mazací hlavu - film, který se díky své údajné nepochopitelnosti dočkal až kultovního statusu. Osobně bych ho označil dokonce za nejlepší film vůbec. A nebyl bych sám, kdo ho považuje za výjimečný, svým obdivem se k této hororové záležitosti netajili Stanley Kubrick, Charles Bukowski nebo dokonce George Lucas.
Pro vysvětlení musím říct, že surrealismus je umělecký směr, který vzniknul na počátku 20. let minulého století ve Francii. Typická je pro něj snaha o zobrazení snů a podvědomí. Zakladatelem filmového surrealismu byl Luis Buňuel, který společně se Salvádorem Dalím natočil v roce 1929 krátkometrážní snímek Andaluský pes, jenž se stal velkou kulturní událostí. Od té doby se mnozí tvůrci nechali surrealismem ovlivnit a pokusili se své filmy prodchnout jeho kouzlem. Mnohé určitě překvapí že mezi surrealistickými filmy Mazací hlava patří k těm "usedlejším". V historii kinematografie můžeme najít jak filmy, které obsahují jen lehce surrealistické prvky – např. různé snové sekvence, kde hrdina prožije tímto způsobem bizarní pouť do svého podvědomí (Rozdvojená duše), tak filmy, které se celé nesou v avantgardním duchu (Nenápadný půvab buržoasie). K nim právě můžeme zařadit i Mazací hlavu.

Když se pustíme do hodnocení jakéhokoli surrealistického filmu, je nutné, abychom pochopili, že ho nemůžeme hodnotit a sledovat ze stejného úhlu pohledu jako klasický film. Ačkoli surrealistický film sdílí stejné medium, tak je zážitek z něj naprosto jiný. Je to podobný vztah jako mezi rychlobruslením a krasobruslením. Rychlobruslař se snaží co nejlépe dosáhnout svého cíle a technická krása jeho pohybu mu slouží spíše pro to, aby jeho snažení bylo co nejúspěšnější. Podobně i u většiny klasických filmů je vizuální stránka pouhým prostředkem k tomu, aby režisérova snaha sdělit nám určitý příběh byla co nejúspěšnější a nejefektnější. Surrealistický režisér spíše připomíná krasobruslaře, kdy nám ve svém filmu představuje mnohé surrealistické scény, podobně jako krasobruslař předvádí různé figury. Příběh je pro něj to samé, co bruslení pro krasobruslaře – je to jen prostředek, jak získat prostor pro představení svého uměleckého vyjádření. I dlouhé surrealistické filmy mají proto velmi prostý děj, neboť víc ani nepotřebují. (A krátké často děj postrádají úplně.)
Stejná je i Mazací hlava, jež nám představuje trápení mladíka Henryho (Jack Nance), který přivede svou přítelkyni Mary (Charlotte Stewart) do jiného stavu. Po večeři s jejími rodiči si ji nakonec odvede domů, jenže plod jejich lásky je bohužel poněkud znetvořený (nejlepší definice je patrně v knize 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete: "kříženec animatistického hada a telecího embrya") a často velmi odporně řve (čímž se ovšem od jiných novorozenců tak moc neodlišuje). Není divu, že Mary raději uteče a Henry zůstává s dítětem doma sám.

Můžete tedy vidět, že dějová náplň filmu je opravdu prostinká. Není divu, že mnozí diváci se snaží film všemožně rozklíčovat a najít v něm utajené poselství od režiséra, což je ovšem zcela marná snaha. Můžete to přirovnat k tomu, kdyby se Martina Sáblíková šla podívat na Březinu s Vernerem a neustále zkoumala, co má jejich chaotický pohyb znamenat, co tím dávají najevo a proč prostě nejedou dokola. Stejně jako u krasobruslení, i zde jde pouze o umělecký zážitek a jeho působení na diváka. Proto surrealističtí autoři nijak nevysvětlují své myšlenkové pochody a rádi si vyslechnou divákovy dedukce. Režisér Lynch si do fanoušků při komentáři DVD rýpnul, když prohlásil, že nikdo zatím pravou podstatu filmu neodhalil a ani se jí nepřiblížil. Osobně bych ovšem aplikoval poučku našeho představitele filmového surrealismu Jana Švankmajera, že žádná interpretace jeho děl není chybná. Je na samotném divákovi, jak si je vyloží.
Tím vzniká zajímavá komunikace mezi autorem, který se řídí svým uměleckým citem a film často plodí na základě snů či zážitků z podvědomí (např. z dětství), a divákem, který si tyto vjemy interpretuje po svém, na základě svých vlastních prožitků. Můžeme tedy vidět, že kontakt tvůrce – divák je v tomto žánru odlišný od kontaktu v klasických filmech – kdy se tvůrce snaží divákům sdělit jednu určitou myšlenku – ale přesto nebo právě proto je obzvlášť silný.

Pokud se tedy chci pustit do hodnocení Mazací hlavy – tak, jak by tomu u surrealistických filmů asi mělo být – se musím zaměřit především na jednotlivé umělecké figury, jejich návaznost a tím celkové umělecké působení na diváka. Film je prodchnut jedinečnou tísnivou atmosférou. Divák cítí depresi a pocit bezvýchodnosti už od úvodní scény. Spojení surrealismu a horroru dopadlo na výbornou. Nikdy nevíme, co se může stát, a tato nevědomost nás děsí ze všeho nejvíc. Surrealistické scény se objevují jedna za druhou a svou bizarností a mnohdy i nechutností nás dovedou vyděsit k smrti. Mazací hlava tím bourá pravidlo, že kvalitní umělecký horror se bez tzv. "lekaček" musí obejít. Vidíme zde prýštící tekutiny, znetvořené lidi a padající hlavy. Tyto prvky ovšem nepůsobí jako laciné efekty pro vystrašení diváka, nýbrž jako jedinečné obrazy. A tento dojem ukazuje na kvalitní provedení jednotlivých umělecký figur. Zkušený divák si ovšem nevšimne pouze prvoplánových surrealistických scén ale i drobných detailů, jako je hromádka hlíny se zapíchnutou uschlou větvičkou na nočním stolku hlavního hrdiny.

K ponuré atmosféře přispívá i industriální prostředí plné šedi, smogu a špíny, kde krom hereckých protagonistů není možné spatřit jedinou známku života. Tuto ponurost ještě podtrhuje zvuková kulisa, která v drtivé většině sestává jen z jednotvárného hučení, jež bere veškerou naději na optimismus v době sledování filmu a někdy i dlouho potom.
Vizuální stránka je opravdu působivá. Zejména přechody mezi různými scénami svou kvalitou budí úžas i dnes. Hra světla a stínu je na vrcholné úrovni a celkové kompozice záběrů tak opět působí jako skvěle ztvárněné obrazy. Nutno připomenout, že všechny triky a efekty si zajišťoval Lynch sám. K dobru mu tedy můžeme připsat i brilantní ztvárnění dítěte, které i dnes budí děs a otázky, jak asi bylo dítě vyrobeno. Sám režisér jeho konstrukci žárlivě tajil – většině lidí v blízkosti zavazoval oči a loutku po skončení natáčení zakopal. On a ani nikdo jiný ze štábu dosud tajemství výroby neprozradil…
Vizuální kvalita snímku je o to překvapivější, když víme, jak těžce vznikal. Původní Lynchův scénář měl pouhopouhých dvacet jedna stránek a nemohl se tedy příliš divit, když mu ho Americký filmový institut odmítnul financovat. Lynch si ho tedy musel zaplatit s pomocí přátel a rodičů. Později se sice snažil získat i jiné producenty, všichni však dávali ruce pryč, když natočený materiál spatřili. Podle některých zdrojů dokonce s křikem utíkali. Film nakonec vznikal necelých pět let, a to se ještě Americký filmový institut po třech letech rozhodnul ho nakonec přeci jen financovat. Přestávky v natáčení mezi následnými scénami čítaly někdy dokonce i osmnáct měsíců.

Je nutné proto ocenit i herce – zejména Jacka Nance, který přistoupil na podmínku, že se v průběhu natáčení nesmí zbavit svého podivného účesu, jenž se později stal ikonickým. Celou dobu, kdy se film tvořil, vyžadoval pouze vlastní místnost a židli. Nejspíše tedy správně odhadnul, že pro surrealistického režiséra je herecký ansámbl pouze rekvizita srovnatelná s nábytkem nebo kulisami, a tak není divu, že Lynch jeho služeb využíval i později ve svých úspěšnějších snímcích.
Označit ovšem tento snímek za neúspěšný je kupodivu dost problematické. Za první dvě noci, kdy se promítal, ho sice údajně vidělo pouze osmačtyřicet lidí (však se taky provozovatelé kin o Lynchovu prvotinu příliš neprali, z počátku se jednalo o tzv. klubový film promítaný po nocích), ale film si svou "šíleností" postupně diváky získal a v konečném součtu tržby mnohokrát převyšovaly náklady. I uměleckého docenění se film nakonec dočkal v míře vrchovaté – vždyť Stanley Kubrick ho během natáčení Osvícení využíval jako prostředek pro zpracování herců. A časopis Premiere ho označil za jeden z pětadvaceti nejvíce nebezpečných filmů. Větší zadostiučinění si už snad ani surrealistický umělec nemůže přát.