GOLDIE FILM

Při pohledu na dnešní datum se asi všem vybaví jedna, dnes už historická, událost. 11. září se lidem navždy vrylo do paměti. Jelikož se zároveň jedná o téma pro filmaře nesmírně atraktivní, bylo jen otázkou času, kdy se jej někdo z režisérů chopí. Pět let po tragédii vznikly hned dva snímky reflektující tutéž katastrofu, přesto se jedná o filmy až diametrálně odlišné. Oliver Stone natočil World Trade Center, které následuje tradice katastrofického žánru a naplňuje všechna myslitelná klišé. Greengrassův Let číslo 93 na to šel jinak. Snad i proto si právě tento dokumentárně laděný film vysloužil chválu po celém světě. 11. září 2001 nelze ignorovat. Jak jinak si potom na filmovém webu připomenout desetileté výročí než vzdáním holdu kvalitnímu snímku Let číslo 93?

Paul Greengrass měl pro natočení vynikajícího filmu na téma 11. září ty nejlepší předpoklady. V prvé řadě to chtělo kritický odstup, což režisér, který je původem Angličan a navíc má zkušenosti s dokumentárním žánrem, dokonale splňoval. Kde Oliver Stone, režisér „konkurenčního“ World Trade Center, využil patosu, tam se mu Greengrass umně vyhnul. Kde Stone zaměřil pozornost na dva přeživší policisty, kteří byli uvězněni pod sutinami WTC, tam Greengrass zacílil na kolektivního hrdinu, skupinu odvážných cestujících osudného letu číslo 93. Kde Stone tragédii podbarvil tklivými tóny, jež měly za cíl diváka dojmout k slzám a zesílit drama, tam Greengrass nechal zaznít spíše ruchy, což bylo minimalistické, ale stejně, možná i více, působivé. Ve výčtu rozdílností bych mohla pokračovat donekonečna, to však není mým dnešním cílem. Myslím, že většina diváků si tento skromný duel dvou filmů pro sebe rozhodla stejně, a to ve prospěch Letu číslo 93. Je na čase si podrobněji rozebrat, proč je ten film tak působivý a proč bez zaškobrtnutí funguje jak má.

Greengrass dokázal i v tématu 11. září nalézt skulinku a přinést divákovi zase něco nového. Samotný útok na obě věže WTC, letadla narážející do vrchních pater budov, výbuch, následné zhroucení věží, to všechno bylo sice působivé, ale v roce vzniku snímku provařené. Myslím, že rekonstruovat událost, kterou jsme díky televizním reportážím měli možnost vidět nejméně tisíckrát, by už moc smyslu nemělo. Atraktivní téma bylo vyčpělé. Události okolo letu číslo 93 v centru dění nikdy nestály, zdánlivě se tady totiž nic nestalo. V kontextu tisíců mrtvých z New Yorku působil pád letadla kdesi na planinu v Pensylvánii zapomenutelně. Přese všechno se však režisér Greengrass zaměřil právě na tuto neméně tragickou skutečnost a rozhodl se 11. září 2001 ukázat z jiného úhlu pohledu.

Let číslo 93 byl vnitrostátní. Jeho trasa vedla mezi New Jersey a San Franciscem a nic nenasvědčovalo tomu, že nebude rutinní a klidný. Na začátku filmu sledujeme za zvuků modliteb potemnělý New York a islámské teroristy. Takto je ale může nazvat jen poučený divák, který ví, co následovalo ve skutečnosti. Samotné záběry nic nenaznačují a naopak nám relativně mladé muže zobrazují při běžných činnostech – modlí se v hotelu, myjí se v koupelně. Pak se pozornost přesune na letiště. Ospalé ráno, spousta cestujících čekajících na odbavení. Personál se baví o svých rodinách, vidíme dění v letištních věžích. Poté pasažéři pomalu nastupují, všechno vypadá naprosto ideálně. Trochu nuda, dalo by se říct. Ale právě v těchto chvílích všechno bobtná pod povrchem a divák tuší přicházející drama. Navíc se v dalších okamžicích pozornost opět přesune na letištní věže, kde se začínají dít podezřelé věci. Něco nesedí...

Když zhruba po půl hodině filmu dojde k nárazu letadel do budov World Trade Center, Greengrass nám neukáže provařené záběry, ale zaměří svou pozornost na všudypřítomný zmatek na dispečinku, kdy zatím nikdo přesně neví, co se stalo. Pozitivní je také to, že žádný prostor nedostanou scény plné klišé, a to patetické proslovy amerického prezidenta, americké vlajky vlající na stožárech a jiné. Záběry z pozemních pracovišť se střídají se záběry na náš osudový let číslo 93, kde není cítit ani náznak nadcházející katastrofy. O to větší drama ale zažívá divák, který ví, co nastane, a který nemůže udělat nic pro to, aby události změnil. Může se jen dívat na přicházející zkázu. Když z radaru zmizí letadlo, je to scéna napínavá stejně jako by letadlo zrovna v přímém přenosu naráželo do budovy WTC.

Účelné bylo u Letu číslo 93 rozdělení filmu na dvě poloviny. V první půlce jako by všechno zlověstně doutnalo a režisér si chystal půdu pro pravé drama, které přijde později. Je to ideální příklad stupňování napětí a gradace ve filmu. Ony dvě poloviny jsou diametrálně odlišné – záběry z řídících věží postupně definitivně vystřídá lidské drama jednoho malého letadla. Pevné režijní vedení má za následek, že nikde nic nepřebývá ani nechybí. Taktika neukazovat nejdůležitější věci ihned „na živo“, ale naopak je nechat působit v pozadí, vychází. Kromě jiného si Greengrass samozřejmě vypomáhá filmovými prostředky, které dávají tušit, že tohle není dokument, ale že se pořád nacházíme na poli filmové fikce, byť fikce těžící z dokumentárního žánru. Těmi prvky, které však pocit čisté rekonstrukce skutečných událostí navozují, jsou například ruční kamera, jež se později stala velmi oblíbenou, nebo selektivní střih, pomocí něhož režisér vybírá to nejzajímavější z různých míst. V neposlední řadě je třeba zmínit, že vyznění celého filmu napomáhá herecké obsazení bez jakýchkoliv hollywoodských hvězd a již zmíněný zvuk.

Greengrass vycházel ze skutečných záznamů hovorů cestujících a z dění na leteckém dispečinku. Cestující filmového letu číslo 93 se opravdu podobají cestujícím letu skutečného. Ani Greengrass se sice nevyhnul pár klišé – například na palubě letadla je mezi cestujícími pilot – ale ta zde vycházejí ze skutečnosti, tudíž je nemůžeme režisérovi vytýkat. Stejně tak mu nemůžeme vytýkat závěrečné telefonáty cestujících svým blízkým, kteří v jednom kuse opakují „miluji tě“. Slovní spojení, jež se v amerických filmech objevuje tak často a na které už je český divák asi alergický, tady sice opět ruší, ale na druhou stranu je to prostě americká povaha. Zrovna v tomto případě to tak prostě musíme vnímat. Snímek, v němž se odhodlaní pasažéři letadla rozhodli jednat na vlastní pěst a pokusili se situaci zvrátit ve svůj prospěch, však ve výsledku nedisponuje lacinými emocemi a patosem, což je jen dobře. Důraz je kladen na cestující, kteří se rázem stávají netypickým kolektivním hrdinou a tvoří malé dějiny, jež mají vliv na velké dějinné události. Momentálně nás vůbec nezajímá 11. září komplexně, nikdo neřeší politickou situaci.

I když víme, jak film nakonec dopadne, svým malým-velkým hrdinům v tu chvíli držíme pěsti. Díky filmařině na nejvyšším možném levelu si připadáme, jako bychom sami seděli s pasažéry v letadle. A pokud ne, alespoň se o nás pokouší infarkt z toho, jak události gradují. Napínavá podívaná vrcholí v jedné z nejikoničtějších scén kinematografie, modlitby křesťanů i muslimů se nesou vzduchem, na palubě letadla se strhává bitva o všechno. A letadlo stále rychleji klesá k zemi...