GOLDIE FILM

V českém měsíci jsme se, jak jste si jistě všimli, věnovali každý týden jinému období československé kinematografie, abychom si připomněli, že máme být na co pyšní i v dobách méně šťastných. Nyní se přesouváme do poslední etapy její existence, samostatné a svobodné České republiky, jejíž produkce paradoxně už moc optimismu nedovoluje. Zatuchlý tuzemský rybníček ale občas zčeří nějaký ten výjimečný kousek. A jedním z těch mála našich filmů, které se mohou rovnat mezinárodní konkurenci, je oscarový Kolja.

Na začátku devadesátých let hledali filmaři cestu, kterou se vydat, když tedy teď můžou říkat cokoliv. Zprvu to asi měly být podivné "kapitalistické" thrillery-komedie plné prostitutek, pasáků a valutů - že to nebude fungovat, muselo být jasné velmi rychle. Zároveň se ale objevil Jan Svěrák s Obecnou školou (které se budeme věnovat někdy jindy), aby naznačil, že to skutečně jde lépe. A v roce 1996 svým inteligentním srdcebolem, který se vracel k listopadovým událostem a nejen jim, uhodil hřebíček na hlavičku vůbec nejrázněji, pokud se bavíme o oné "konkurenceschopnosti". Vracel se k nim s trochou hořkosti, s trochou humoru a s trochou moudrosti, aby vytřel zrak světu stejně jako Čechům.
Hlavně proto, že nám dal film natočený velmi "nečesky". Kolja je sice obohacený tuzemským humorem a pohledem na svět, nedělá mu ale problém následovat klasická klišé a známý formát bližší americkým melodramatům. Svěrákovi totiž chápou základní skutečnosti: Filmy někdy potřebují svá klišé, své jistoty, prostě ozkoušené cesty. Pokud máte originální myšlenku - sem s ní! Když ji ale nemáte, je nesmyslné se vyhnou osvědčenému postupu a ničím ho nenahradit. Jen díky tomu může Kolja nabídnout tak rozumně vybalancovaný klasický příběh, kterému tvůrci přesto dokáží vdechnout jedinečnost. Protože zkrátka vědí, na co se soustředit, co vypilovat a co naopak není třeba "hrotit".

Koljův vznik byl veskrze logický. Bylo přirozené, že se někdo bude muset vyslovit k minulosti, revoluci, rusko-českým vztahům a vůbec nějak shrne těch čtyřicet let hodně neúspěšného sociálního experimentu. Stejně tak bylo nutné, aby se příběh takového filmu co nejvíce zjednodušil, aby tak obsáhlé téma mohl vůbec pojmout. Bylo také potřeba mu nějak "násilně" vnutit trochu té lidskosti, aby měly emoce odkud proudit. Příběh starého, režimem pronásledovaného mládence, jenž se proti své vůli musí postarat o ruského chlapce, se proto přibližuje uvažování hollywoodských parametrů, stejně jako všechny zbylé aspekty Kolji.
Navíc nezapomíná na svou premisu a výpovědní hodnotu. Chce být vyslyšen a pochopen. Natočen byl proto tak, aby oslovil každého diváka. Ne každého "Čecha", ale každého "diváka". Tím se od naší tvorby zásadně liší a opět se víc podobá zahraniční produkci. Čeští tvůrci rádi točí "o nás a pro nás", čímž své produkty dělají nepoživatelné pro kohokoli mimo naši zemi, snad krom Poláků a Slováků, kteří nám historicky i kulturně alespoň trochu rozumějí.
Česká kinematografie však po dvaceti letech obrušování hran žádnou svou tvář nemá, jde spíš o bruslení okolo ostatních, aby se nedejbože někomu nepodobala. Takže když Jan Svěrák Kolju předvedl jako pevně žánrově ukotvený film v jasných kolejích, v podstatě udělal víc než většina jiných.

To jsou všechno důvody, proč se měl stát právě Kolja tím dlouho hledaným vzorem, který by ostatní napodobovali. Místo toho ale v čele stanuly o tři roky mladší Pelíšky a Návrat idiota, což nejsou samy o sobě špatné filmy, ale nenabízejí koncept natolik silný a trvalý, abychom omluvili, že 80 % naší následující produkce je jejich kombinací, a to leckdy včetně obsazení.
Vytvořili jsme si tak vlastní, mdlé a otravné tragikomedie, kde "skuteční" lidé řeší "skutečné" problémy. Místo abychom chodili do kina na filmy, chodíme na něčí (povětšinou nereálně vyvedené) imitace rádoby reálného života buď dnes, nebo tenkrát. Až v posledních pár letech se to začíná měnit, je to ale cesta nevděčná, protože čeští diváci nemají rádi, když jsou postavy na plátně důležitější než oni sami, popřípadě řeší nějaké zásadní problémy, které naznačují, že jejich život má nějaký vyšší smysl. U nás se smí buď vzpomínat na to, jak to bylo tenkrát krásné, nebo řešit všední (ale opravdu velmi všední!) nezávažné problémy tuctových lidí.

Kolja mistrně propojil tuhle touhu Čechů setkávat se ve filmech se sebou samými, ale docílil toho prostředky, které výsledek neznehodnocují okolnímu publiku, protože z hlavního hrdiny nedělá pasivního idiota, co si ve své pozici libuje, ale pasivního pesimistu, který se musí změnit. Z českého pohledu je to stále film veskrze "náš", ze světového zase poměrně otevřená výpověď nezasvěcenci.
Pokud si někdo stěžuje na vykalkulovanost, měl by si uvědomit, že svým "inteligentním voděním diváka za nos" jsou Svěrákovi v našich krajích vlastně maximálně originální. U nás přeci není běžné "obelhat" diváky, ale naopak jim maximálně podlézat a splňovat co nejvíc jejich očekáváni. Kolja je sice sentimentální tragikomedie, ve skutečnosti ale běžný vzorec českého filmu nenaplňuje. Kdyby měla tuzemská kinematografie nějakou tvář a kvalitu, mohli bychom to brát jako nevýhodu. Za stávající situace to byl ale návod, kudy se vydat.

PS: Jestli pochybujete o "světovosti" Kolji, doporučuji vyhledat například recenzi Rogera Eberta, která se nijak neliší od jakékoliv české recenze. A právě to, že v americkém kritikovi Kolja vyvolá stejné pocity jako v našinci, je důkaz jeho univerzálnosti.