GOLDIE FILM

Mým původním plánem bylo přidat na Quentinovy padesátiny Jackie Brown - jeho podle mého nejlepší film. Jenže to by bylo přece jenom moc snadné, moc pochopitelné... Nakonec si tedy zahraju na ďáblova advokáta a jako první v naší sekci uvedu snímek, který se na vrchol jeho tvorby moc často nedosazuje. V USA možná, u nás se ale z nějakého důvodu označuje za jeden z mistrových slabších počinů. Já mám ale prvního Kill Billa opravdu hodně rád. Navíc jde podle Tarantina o jeho nejosobnější počin.

Když šel do kin a mně bylo nějakých třináct, čtrnáct let, jednalo se moje seznámení s šílencem z videopůjčovny. Tudíž to pro mě bylo vážně velké. Tenkrát jsem si Nevěstinu cestu za pomstou užíval samozřejmě pouze coby pestrobarevnou blbost, jíž ostatně z velké části je, a přestože jsem v ní později našel i víc, ono dětské nadšení ze mě doposud nevyprchalo a při sledování se dokážu odpoutat od reálného světa a užívat si zábavu bez omezování se krušnou realitou, jak si představuju, že se to daří nedospělým holkám u Stmívání.
Nejde tu jen o nepřenositelnou nostalgii - naopak jsem si téměř jistý, že právě tím má být Kill Bill především. Vlastně si myslím, že sice v Tarantinově tvorbě často hledáme podtexty a metavýznamy, celá má být především právě tím: Chytrou dětinskou zábavou.

Pokud se Tarantinovi za svou kariéru něco podařilo, tak právě spojit výrazy "dětinský" a "chytrý". Nejen ve svém díle, ale i on coby osobnost reprezentuje představu o moderním nerdství jako o něčem cool. O něčem, co má být uznáváno a posléze oceňováno.
První Kill Bill se však ze všech režisérových děl, a to včetně dvojky, tváří nejméně sofistikovaně. Tkví to i v jisté hře, která prostupuje celou Tarantinovu tvorbu. Všechny jeho filmy se totiž odehrávají v jednom světě, rozděleném do dvou rovin. První rovinou je "realita", to jsou třeba Hanebný Pancharti, Nespoutaný Django, Gauneři, a druhou "filmy natočené pro diváky této reality", to jsou zase Auto zabiják nebo právě Kill Bill.
Vzhledem k tomu, že tarantinovská realita zahrnuje trochu odlišnou historii, v níž černoši fyzicky bojovali proti otrokářům a druhá světová válka skončila akcí židovského komanda ve francouzském kině, je logické, že tato společnost víc tíhne k legitimizaci násilí a kouká se tedy na filmy jako Kill Bill.

Pomsta Beatrix Kiddo tedy nezobrazuje běžný svět v mysli Tarantina, ale film natočený v tom světě. Proto je ještě o stupeň násilnější, hravější, zkratkovitější a ještě víc se v něm blbne.
A že blbnutí je to neskonale zábavné. Jde o typické násilí zbavené bolesti a následků. Odhmotněné, nezávazné. Ještě si pamatuju na poprask vyvolaný do extrému zahnanými bitkami, k němuž bych se nyní rád vrátil.
Osobně si nemyslím, že Kill Bill, Tarantino a takto pojatá kinematografie obecně mohou kazit děti nebo jiné diváky. Filmová hrubost je nadsazená a každé dítě s dostatečným kontaktem s realitou tento rozdíl podvědomě chápe. Bylo by nesmyslné očekávat, že na základě zhlédnutí jakkoliv násilného filmu může být člověk veden k jeho napodobování ve všech důsledcích.
Bylo už o tom napsáno hodně glos i vědeckých analýz, takže nejspíš mnoho nového nevymyslím. Jako jasný důkaz automatického třídění informací vhodných pro náš svět považuju něco, co můžeme pozorovat zcela běžně: Když si děti hraji na poldy, strážce vesmíru (to jsme dělávali my), tak sice předstírají akci, vědí ale, že to může být jen jako. Předstírají rány pěstí i šermování s meči, velmi dobře však chápou rozdíl mezi hrou ve filmu i hrou v realitě a skutečnou bolestí. Uvědomují si, že ránu mohou pouze naznačit gestem, ne ji doopravdy provést, protože každé dítě přece zná bolest a ví, co ji vyvolává. K žádné deformaci vnímání násilí nedochází. Tvrdit, že filmy na tom mohou něco změnit, považuju za hloupost.

Nemá smysl tvrdit, že násilí není zábavné sledovat. Násilí je velmi zábavné sledovat, pokud jde tedy o výše popsané odhmotněné násilí oproštěné od bolesti. Quentin Tarantino to moc dobře chápe a ví, co s může dovolit. Nebojí se však ani navodit pocit pravého ohrožení - třeba výcvik Nevěsty v Kill Billovi, trhání uprchlého otroka psy v Djangovi. Tyto scény pak jen potvrzují ono pozdější nerealistické nebolestivé násilí, odhalují ho jako záměrný podvod a vlastně varují před skutečnou bolestí.
Možná i proto stále platí, že Kill Bill zůstává spíš klučičím filmem, ačkoliv následuje moderní trend silných ženských postav. S tím jako jeden z prvních začal James Cameron, v jehož filmech je krom Pravdivých lží žena vždy nejsilnějším charakterem. V mainstreamu doposud nevídaná věc (hrdinou osmdesátých let byl nepochybně silný muž) se ale rychle chytla a Tarantino ji nejednou rovněž využil. Mužům to imponuje a vyhovuje, ale zdá se, že na divačky to nezapůsobilo a Tarantinovo publikum zůstává v genderovém nepoměru.

Na to, že jsem začínal tvrzením, že Kill Bill je především sympatická dětinská blbost, jsem skončil poměrně vážně, ale Tarantinovy filmy k tomu vždy vybízejí, protože při jejich sledování jako by měl člověk touhu hledat v nich nějaké chytré výklady. Osobně bych si tím během sledování nekazil zážitek, protože jsem přesvědčený o tom, že jsou především zábavou. Někdy méně povedenou (Autu zabijáku, Pulp Fiction a Hanebným panchartům jsem nikdy nepropadl), jindy naopak přesně trefující hřebíček na hlavičku.
Tarantino slaví padesát let a slibuje, že s filmy nekončí. Už sice ztratil pozici kultovního režiséra určujícího trendy - tuto pozici zastával v devadesátých letech a právě Kill Bill ukázal, že v další dekádě bude spíš stát stranou než ve středu všeho dění. Jemu to ale nevadí. A proč by mělo? Fanoušci mu jsou nadále věrní, ve skutečnosti je dál nabaluje. Jeho nejnovější filmy jsou zároveň nejúspěšnější. Už to postrádá to prvotní kouzlo kultu pro vyvolené (jakkoliv se ještě snaží tak tvářit), ale stále stojí za to věnovat mu pozornost.