RECENZE FILMU

V novém českém filmu Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště (premiéra 13. 10. 2005) skvěle funguje ústřední dvojice Krajčo – Budař. Proto je velká škoda, že většina jejich úsilí, talentu a hereckého „čehosi“ je ubita téměř vším ostatním.

Josef Mareš (Richard Krajčo) a Václav Hrubeš (Jan Budař) tvoří nerozlučnou dvojku již od dětství, jak ukazuje úvodní scéna, která je tak perfektním ztělesněním černého humoru, že si chtě nechtě začne divák hodně slibovat. Střih; odvíjí se příběh. Vašek a Pepa spolu začnou žít poté, co Vaška vyhodí otec (Miroslav Donutil) z domu. Donutil není moc přesvědčivý, scénář mu předepisuje absolutně nelogické chování, jeho neustálé hartusení ani nezačne být vtipné, natož aby bavilo celý film. Donutil roli nikterak neobohacuje. Jindy vynikající Iva Janžurová – Vaškova maminka - bohužel zcela zaniká ve stínu dvou hlavních hvězd.


Marešovi umírá babička a oba mladíci se potácí na okraji

společnosti – jeden hlupák bez práce, druhý frustrovaný revizor. Slovo dostává hlavní zápletka. Ta je ovšem tak nesmyslná a špatně vystavěná, že je třeba dávat dobrý pozor, a i přes něj je možné snadno ztratit veškerou orientaci. Film potom okamžitě začne nudit. Jakási parodie na reality show, jakkoliv aktuální (a to ještě tvůrci netušili, jaký rozruch způsobí VyVolení), je příliš umělá, příliš nevtipná, příliš okatá. Za to dialogy mezi Marešem a Hrubešem vyvolávají opakovaně salvy smíchu. Samotná postava zoufalce Mareše je směšná: Pepa poslouchá Haničku Zagorovou, vzrušují ho uniformy a kupuje si kondomy, protože je v nich soutěž. Krajčo vše vyhání do extrémů a ztvárňuje Pepu tak přesvědčivě, že nadchne i ty, kteří věří hlavně v jeho muzikální umění. Budař ho se svým Hrubešem šikovně doplňuje, ale je to právě Krajčova role, která film nenechá úplně pohřbít. Možná i proto je závěrečná scéna tak zoufalá: ani ne nudná, ani ne vtipná, prostě prázdná. Krajčo tam chybí a nenahradí ho ani celebrity s již zmíněnou Zagorovou v čele.

Děj se neodehrává chronologicky, ale do jedné linky zasahuje velmi násilným způsobem linie druhá, která se navíc neustále opakuje. Drobnou invenci snad ani nelze brát v potaz. Záchodkové sekvence, jež jsou linkou číslo dvě, nejsou navíc vůbec vtipné, rozvíjí se pomalu a až na několikátý pokus nabízí nějaké řešení. Střídání minulosti, [přítomnosti a budoucnosti a nestandardní postup vyprávění mohou samozřejmě fungovat, a také fungují, tady se ale jedná o katastrofu. Bohužel nejde o jediný nešťastný krok. Vladimír Morávek, režisér a scenárista, jich udělal několik. Úspěch z jeho debutu Nuda v Brně se zřejmě opakovat nebude. Přímočarost a složitost se v Morávkově novém snímku tak hloupě kombinuje, až z toho zůstává rozum stát. Všudypřítomné komentáře, jež přibližují charaktery jednotlivých postav, nekladou v tomto směru žádné nároky na diváka a navíc stejně neodpovídají na otázky, které si onen divák pokládá. Například iracionální jednání chování prostitutky Irenky. Proč se nejdříve s Marešem vyspí, pak s ním chodí na rande a nechce mu dát ani pusu, rozejde se s ním a nakonec pláče, když je Pepa nachytá spolu s Vaškem v posteli (a ještě začne křičet, aby jí oba dali pokoj)? Tak se přece nechová dívka, která se zamiluje – což je také jediné chabé vysvětlení, které se nabízí.

Za zmínku stojí svižná hudba (autor Jan Budař) umě protkaná nostalgickými songy Marešovy oblíbené zpěvačky, která ho, jak sám až dojemně sděluje Hrubešovi, prostě oslovuje. Pochvalu si také zaslouží kameraman Marek Diviš. Jeho detailní a zpomalené záběry, ať už létající žvýkačky nebo ukazujícího prstu, jsou třešničkou na dortu pro každého filmového fanouška. Objevují se v pravý čas na pravém místě a třešnička chutná sladce, ačkoliv dort samotný se moc nevyvedl. Snad ho tvůrci vyndali z trouby příliš brzy, snad přidali nadbytek ingrediencí…