GOLDIE FILM

Lars von Trier. Tohohle pána byste asi na večeři nepozvali. Režisér známý tím, že ho vnitřní démoni provázejí na každém kroku... nebo tak se to o něm alespoň povídá. Ať je to jak chce, podle jeho filmů bych tomuhle mýtu byl ochoten uvěřit. Jsou depresivní, nešťastné. Jejich hlavním tématem bývá deziluze a odklon od všech možných ideálů. Hrdiny svých příběhů se Lars nebojí týrat všemi možnými způsoby - pokud přežijí, je to opravdové štěstí (většinou provázené jiným neštěstím). Ve stejném duchu se nese i vrchol evropské trilogie s příznačným názvem "Evropa".

Oproti Prvku zločinu a Epidemicu je Evropa mnohem divácky přijatelnější, pod čímž si ale rozhodně nemůžete představit nějakou "pohodovou" podívanou. Je to zkrátka film svého tvůrce - nekompromisní, svůj, jedinečný. Ať se totiž Lars zdá jakkoli labilní (nemyšleno ve zlém), musíme ho stále vnímat jako jednoho z největších evropských režisérů, jenž bývá právem přirovnáván k Bergmanovi či Tarkovskému. Jeho manýristické vizuální cítění prostupující Evropu prostupuje skrz na skrz z ní dělá už jen z tohoto důvodu nezapomenutelný zážiteky. Tolik režijních nápadů a inovativních postupů, s jejichž pomocí propojuje zobrazení reality a lidské mysli (aniž by ale tentokrát došlo k oné lynchovské nesrozumitelnosti), se vidí skutečně jen málokdy a můžeme snadno uznat, že von Trier svému řemeslu rozumí (například i proto, že nápady z tohoto filmu už nikdy ve stejné míře nezopakoval - nemusel - našel další a další). Hra s barvami, kombinace projekce se scénou, to vše je zcela vkusně, s pevnou rukou a hlavně se smyslem a originálně využito.

Stejně jako s obrazem si Trier pohrává i s příběhem. Pro sebe typicky zapojuje silné množství zažitých klišé, jež zcela záměrně přehání a kombinuje se svými poselstvími a myšlenkami. Asi právě proto budou jeho filmy pro část publika vždy jen podivným mišmašem nelidského chování, přetažených charakterů, do extrému zahnaných situací a občasného patosu. Pokud takto o Trierovi smýšlíte i vy, nemáte nikdy šanci mu porozumět. Částečně i proto, že máte vlastně pravdu. Všechny tyto zcela záměrné a uvědomělé "neduhy" kinematografie Trier využívá.
To proto, že chce opravdu silně zapůsobit. A na poli dvouhodinového snímku musíte, abyste zanechali skutečně hluboký, niterný dojem, hnát situace do extrému, aby byl plně rozvinut jejich rozsah a dopad. Pokud s tímto nesouhlasíte a nejste ochotni se této vizi podřídit, Trier vám nemá co říct - to se sluší říct na rovinu. Není to vaše chyba, jen nesdílíte tvůrcovy preference.

Evropa vypráví příběh amerického průvodčího, který těsně po druhé světové válce přijíždí do Německa "ukázat mu trochu vlídnosti." Je asi jasné, že pokud chce vypravěč na základě tohoto náměru odříkat sugestivní příběh o ztrátě ideí a přiblížit atmosféru zmaru, nedůvěry, všudypřítomnosti nedávné prohry, nemůže to udělat v klasickém stylu, kdy má vše působit věrohodně. Každá postava tedy přehání, každá reaguje nepřiměřeně, každá své emoce staví nerealisticky na odiv. Už jen sám vypravěč, představený jako nějaký hypnotizující vyšší princip, lehce naznačuje, jakým směrem se bude Evropa ubírat. A není to směr jednoduchý, lehce stravitelný a akceptovatelný.
To vše by v jiných filmech představovalo nepřekonatelnou bariéru a zřejmě i odmítnutí u diváků a kritiky, u Triera to naopak zaručuje onen nezapomenutelný zážitek, o němž jsem psal na začátku. Opět tedy - pro některé diváky.

Každopádně nemá smysl vydávat Evropu za film, který musíte vidět za každou cenu, jinak nesmíte vylézt z domu. Pokud se chcete dostat i za opar hollywoodské továrny na sny, jistě si k ní dříve či později cestu najdete. A jestli budete spokojení, to závisí čistě na tom, jestli se vám von Trier trefí do vkusu. Pokud však neoceníte jeho vypravěčské schopnosti, pozastavte se alespoň nad jeho jedinečným režisérským přístupem, jenž pravidelně zaručuje jedinečný zážitek.