INFORMACE O FILMU

Filmová verze Boccacciova Dekameronu z roku 1970 tvoří součást tak zvané Trilogie života (Trilogia della Vita), do níž se dále řadí CANTERBURSKÉ POVÍDKY (1971) a KYTICE Z TISÍC JEDNÉ NOCI (1974). Jak patrno, Pier Paolo Pasolini se zaměřil na slavné soubory povídek, propojených rámcovou situací (v níž se vypráví a naslouchá) a dopřávajících značný prostor pro projevení národního ducha a lidového živlu.

K Dekameronu přistoupil Pasolini velmi samostatně a osobitě. Ignoroval vznešené vypravěče příběhů stejně jako milostné a dobrodružné historky ze světa aristokratů a panovníků – ve svém vlastním výběru preferoval naopak lidovost a situování do italských reálií. Hlavním dějištěm učinil Neapol (temné uličky, starobylé interiéry, předměstské tržiště, chrámy…) a boccacciovský jazykový styl nahradil neapolským nářečím – tedy jazykem lidových vrstev italského jihu.
Díky vizuální konkretizaci a absenci slovního vyjadřování ve vysokém stylu působí sexualita v Pasoliniho Dekameronu přímočařeji a obnaženěji než u Boccaccia.
Plebejsky renesanční atmosféra filmu připomíná možná spíše Villonovy verše než Boccaccia. Ze subtilních peprných dvorských anekdot se tu staly předměstské neomalené vtipy. Ve srovnání s výtvarně přebujelým Felliniho Satyriconem je Dekameron po koloristické stránce dílem chudým – jde ovšem o záměr autora, pro kterého je hlavní hodnotou nevinnost až naivnost, a to i za cenu směšnosti.

Dekameron byl nominován na Zlatého medvěda v Berlíně, kde získal Cenu poroty.

ŠTÁB

OBSAZENÍ