GOLDIE FILM

Filmy lžou. Kdyby ne, bylo by strašně nudné se na ně koukat. Některé se v té lži ztrácejí, to je pak docela problém, jiné jí ale baví a jiné jí dokonce i zpětně hledají pravdu. Ale co dokumenty? Mají i ony právo lhát? Chtělo by se říct, že ne, že u tohoto žánru zkreslování pravdy automaticky likviduje výpovědní hodnotu. A teď to běžte vysvětlit Michaelu Mooreovi.

Moore vždy provokoval tím, že si ve svých filmech ohýbá skutečnost všemi různými směry, podle toho, jak se mu to hodí. V umírněnějším Bowling for Columbine sice nezachází do extrému o nic víc než jiní dokumantaristi, jenže zatímco takový Al Gore ve své oscarové agitce Nebezpečná pravda lišácky navlékne oblek a tváří se, jako by byla jeho slova výsledkem desetileté studie, Moore nasadí kšiltovku, vezme megafon a začne na ulici pořvávat, co je v USA všechno špatně.
Ve svém asi nejslavnějším počinu Fahrenheit 9/11 už hranice rozumné oprsklosti a překrucování překročil, v Bowling for Columbine ale nabízí správný mix důvěry v sebe a své cíle s tím, co chce divák slyšet. Na rozdíl od svých dalších filmů to nepřehání s pochybnými tabulkami a nedůvěryhodnými grafy, zato ještě častěji vyráží do terénu, aby si vyslechl "protivníky", jejichž slova pak sestříhá a pustí s nějakou zesměšňující hudbou. Nepřekvapí, že jsou to bez výjimky ošklivý, hloupí lidé - ale to by nebyl Moore.

Základní "dějovou" kostru tvoří masakr na střední škole Columbine, kde jednoho krásného dne dva studenti postříleli několik spolužáků. Zatímco my jsme o incidentu možná zaslechli a tím to haslo, v USA jde o velmi ožehavou kauzu, jejíž dopad ve formě detektorů kovu u vchodů do škol pozorují Američané dodnes.
Pochmurná událost ale pro Moorea představuje spíš odrazový můstek - věnuje se přítomnosti zbraní v americké společnosti obecně, nejen na školách a nejen u nezletilých.
Od první vteřiny nám pak nedovolí pochybovat o tom, že je na tomto fenoménu cosi špatně. Jeho názor není cílem, ale výchozím bodem dokumentu - pokud jste si na začátku nemysleli co on, nebudete si to myslet ani na konci. Na to je Bowling moc drsný a moc urážlivý vůči všem s opačným názorem - těm pak nezbývá než se ohradit, protože jinak by to pro ně bylo jako připustit "jsem idiot". Moore naštěstí ví, že s ním názor sdílí stále víc Američanů, takže se o nedostatek fanoušků nemusí bát.

Dál buduje svoji pověst "člověka z lidu", když své názory obhajuje se slovníkem městského týpka a vizáží hospodského štamgasta. Vtipkuje, vkládá kreslené pasáže, na vše se dívá s nadhledem. Někdy se zdá, že ztrácí nit a mluví trochu mimo téma - ale to jen proto, abychom za chvíli pochopili jasnou pointu. I kdybychom ho pohrdlivě označovali za "fabulátora", musíme přidat slůvko "schopný".
Daří se mu dokument jako žánr udělat nejen "zajímavým", ale i "zábavným" a přístupným masovému publiku. Mnozí se k němu možná i proto stavějí silně ofenzivně, ale nemá smysl nadávat mu do laciných lhářů a podbízivých podvodníků - naopak jsem přesvědčený o tom, že rozumný člověk jeho filmy celou dobu chápe jako nadsazené a podle toho k nim přistupuje. Sledovat Mooreovi dokumenty je proto jako povídat si u piva se svým kamarádem, o němž předem víme, že má k danému tématu velmi vyhraněný postoj.

V první řadě není Moore pro ty, kteří nesnesou jiný názor než jejich vlastní. Pokud se totiž takový člověk s premisou jakéhokoli jeho filmu neshodne hned v prvopočátku, bude ho vždy nesnášet. Moc neposlouží ani druhému extrému diváků - těm, kteří jsou přesvědčeni o tom, že každý musí nechat každému prostor na obhajobu. Jenže proč by měl Michael Moore ve svém filmu dávat prostor komukoli jinému? Jeho filmy = jeho názory, tak tomu vždy bylo a v podstatě je to lepší, než kdyby tvrdil opak. Kdyby se tvářil, že dává skutečný prostor i druhé straně, ale ve skutečnosti jen maskoval subjektivitu. Bowling for Columbine si proto svým způsobem zachovává víc objektivity než leckteří další, protože se pevně drží Mooreova názoru a nesnaží se tvářit jako něco víc. Pokud přistoupíme na to, že Moore nám říká spíš "co si myslí" než "jak to objektivně je", není co vytýkat.