GOLDIE FILM

Vesmírná odysea bývá mnohými označována za jeden z vrcholů světového filmu. Vrchol vychvalovaný do nebes, oklikou však proklínaný do pekel. Psát o nejproslulejším a nejdůležitějším sci-fi všech dob není vůbec jednoduchá věc. Není totiž lehké si na ni udělat nezaujatý názor. Buď ji musíte obdivovat, nebo ji musíte nesnášet. Jako by nebylo nic mezi tím. Jako by nebylo možné pohlížet na ni jen jako na film, ale jakýsi souboj diváků elitářů a diváků konzumentů. Ani jedni nemají rádi, když jim tak někdo říká, ve zkratce jde ale o přiléhavé termíny.

Není žádná novinka, že krom filmů soustředících se na odvyprávění příběhu vznikají i takové, jimž vznešeně říkáme "filmové básně". Odysea představuje právě případ, kdy taková "lyrika" značně převládá. Nevypráví se tedy skrze slovní konfrontace postav, ale audiovizuální stránku. K obrazům navíc nesmíme přistupovat explicitně, ale interpretačně. Jen máloco je vyřčeno slovy a zobrazeno přímo... Na to byl Kubrick odborník a jeho původní povolání fotografa se odráželo v tendenci minimalizovat vliv dialogu a maximalizovat sílu obrazu.
Pokud tedy budete sledovat dějové linie a promluvy, abyste podle nich ihned identifikovali a složili klasický příběh, nejspíš se brzy přidáte do skupiny "tohle ne", protože tudy cesta k pochopení a hlavně k spokojenosti s touto klasikou skutečně nevede.
Nesledujeme totiž příběh v běžném slova smyslu, místo toho jsme strženi na neskutečnou plavbu vesmírem, kterou se musíme nechat pohltit a unášet, bez kladení jakéhokoli odporu, jinak nás ten proud semele.
Neříkám, že se musí "nepřemýšlet", naopak, Kubrick se nikdy neuchýlil k prázdnému umění pro umění. Odysea má co říct, jde o hlubokou metaforickou a informacemi nabitou podívanou umožňující podobně jako Osvícení (paradoxně divácky nejpříznivějšímu Kubrickově filmu) jedinečnou podívanou pro všechny, kteří filmy nekonzumují, ale aktivně vnímají a vlastně se sami podílejí na jejich významu.

Čeká nás skutečný divácký oříšek a není přehnané tvrzení, že jde o velmi náročný film ve všech smyslech tohoto slovního spojení.
Stanley opět využívá pozvolného vyprávění, které někteří nazývají nudou, prázdnotou nebo prostě rozmělněností. Faktem zůstává, že život nemá filmové tempo. Lidé neutíkají z místa na místo, nemají dvě minuty do zničení světa a nepřepravují se helikoptérami. Jak by tedy mohl "odsýpat" snímek, který se dějově rozprostírá do milionů let? Podobně jako v případě obrazově snad ještě požitkářštějšího Barryho Lyndona se délka a neodsýpání stávají nutnou součástí děje.
Velikost nekonečného vesmíru i rozměr času na diváka musejí dýchnout, jinak bychom přece vůbec nemohli chápat, oč jde.
Tento ojedinělý a v americké kinematografii přece jenom do jisté míry odvážný postup dělá Kubricka unikátním, ale také nepřístupným. Vyprávět epochální příběh o smyslu existence lidstva tímto způsobem totiž přinejmenším vybočuje z obvyklých žánrových pokusů vesmír zpopularizovat.

Doposud tvrzené může být předmětem diskuse. Co by jím být nemělo, je zcela bez přehánění geniální audiovizuální forma, která má jen málo srovnání. Vizuální efekty, na svou dobu převratné, dnes rozhodně stále působivé, a samozřejmě do detailu promyšlená kompozice obrazu, ladění barev, souhra s jedinečně zvolenou hudbou... Málokdy film tak sebevědomě vyzývá ke kochání se každým záběrem.
Kubrick opět dokazuje, že každou vteřiny svého díla promýšlí natolik, aby přesně odpovídala jeho představám bez ohledu na přívětivost či atraktivitu. Mnozí ho kritizují právě kvůli kontrole a nekompromisním přehledu nad jeho filmy. Nulová svoboda štábu, neexistující improvizace, nekonečné opakování záběrů. Nutno ale podotknout, že na stejné (i když asi ne do podobné míry) podmínky si potrpí i mnoho dalších režisérů (Hitchcock, Cameron, Fincher), jen tím tolik neprosluli jako právě Kubrick.

Málokdy pak z filmu vyčnívá jeho monumentálnost tak okázale. Málokdo si troufl pokusit se stát komplexním dílem, zobrazujícím člověka od doby jeho vzniku až po povznesení na novou úroveň existence. 2001 se může jevit jako film povyšující se nad diváka. Pokud na jeho velikost nepřistoupíme, nebude pro nás ničím. Pokud se alespoň maličko nepokloníme, tak se do těchto dveří prostě nevejdeme a zůstaneme jen tápat na jejich prahu. Jestli jde o povýšenectví a jestli je to špatně, to asi záleží na každém z nás.
Za úctu a plnou koncentraci ale má co nabídnout na oplátku. Ne ukrácení času, ale přesně naopak čas, který chcete zastavit a co nejvíc natáhnout. Stejně jako můžeme v galerii projít kolem Picassova obrazu s tím, že jde o patlaninu beze smyslu, můžeme se u něj naopak zastavit a onu změť tvarů se pokusit pochopit. Podobné je to s Odyseou. Musíme se jí v první řadě chtít kochat, zastavit se u ní. Stránit u ní dlouhé minuty vstřebáváním každého detailu. Není mnoho filmů, u kterých by bylo zastavování se výživnější.

Přitom skutečný význam nemůže a ani nemá být odhalen. Když Kubrick s Clarkem připravovali scénář (nejde o adaptaci Clarcovy knihy, ta vznikala souběžně), zastávali názor, že pokud někdo Odyseji zcela porozumi, oba v jeho případě zásadně selhali. Samotná pointa navíc není zas tak důležitá. Z celého filmu nemá být vyvozen nějaký konkrétní závěr. Pointou Vesmírné Odysey je jen a jen Vesmírná Odysea sama o sobě. Napovídá to i fakt, že rozměry monolitu hýbajícího dějem přesně odpovídají o devadesát stupňů otočenému filmovému plátnu. 2001 je pak sama monolitem povznášejícím diváka. Zdá se to být od Kubricka arogantní, že naznačuje, že jeho dílo vás pozvedne na vyšší stupeň bytí. Jenže to podle mnohých skutečně dokázal, alespoň v diváckém slova smyslu.